V pěti číslech1955 V tom roce se 19. března narodila herečce Jiřině Bohdalové a geofyzikovi Břetislavu Stašovi. 3 Byla třikrát vdaná. Prvním mužem byl herec Pavel Trávníček, s italským profesorem a kritikem Eusebiem Ciccottim má syna Marka, s hercem Pavlem Skřípalem syna Vojtu. 20 Před dvaceti lety dostala výraznou roli v seriálu Přítelkyně z domu smutku. 90 Koncem devadesátých let přišla její filmová sláva. Své nejznámější role hrála ve snímcích Pelíšky, Musíme si pomáhat, Román pro ženy, Muži v naději. 2 Má divadelní Cenu Thálie za roli ve hře Drobečky z perníku. (Na festivalu nezávislého filmu v sanfranciském Tiburonu dostala letos v dubnu ocenění za hlavní ženskou roli ve filmu Filipa Renče Sebemilenec.) |
Přitom ještě ve čtyřiceti dostávala menší role a zdálo se, že mezi elitu nikdy patřit nebude.
Začneme netradičně, na dámských toaletách v pražském Divadle ABC. O přestávce tam zní: Hraje přesně můj život, vidím v ní sebe, je skvělá. Jedna paní pláče dojetím, další se smějí. Představení Shirley Valentine se hraje po čtyři sta třicáté prvé. Ženy na něj chodí několikrát, přivádějí matky, kamarádky, manžely, milence. Simona Stašová je téměř tři hodiny na jevišti sama, převtěluje se v několik postav. Předvádí řeckého svůdníka, nudného manžela, pubertální dceru, psa... Její velká sólová jízda končí a atmosféra je fotbalová. Lidé při potlesku stojí, nosí jí kytice a víno. Mám radost, že to celé přežila, protože k ní mám jít do šatny.
Jste vyřízená, nebo plná energie?
Dnes je pro mě výjimečný den. Od deseti do jedné jsem měla individuální angličtinu. Jenže když jsme s lektorkou skončily, byla jsem úplně vyklepaná. Došlo mi, že tohle jsem dneska přehnala, že jsem to dělat neměla.
Proč?
Když hraju Shirley, vím, že si nemám brát přes den žádný kšeft. Můžu mýt okna, okopávat zahradu, tahat věci, ale nic hlavou. Netušila jsem, že se to týká i angličtiny. Myslela jsem, že budu zatěžkávat tu druhou hemisféru mozku, ne tu, kterou používám na jevišti. Bohužel, pravda to není. V jednu hodinu mi začala třeštit hlava a uvědomila jsem si, jak to bylo ode mě nezodpovědné.
Čeho jste se bála? Že z únavy zapomenete text?
Že se mi takzvaně utrhne hund.
Simona Stašová ve videochatuv úterý od 14:00 ptejte se a sledujte odpovědi v živém přenosu zde |
Prosím?
To je z Čechovova Višňového sadu. Že se vám v hlavě utrhne pes, letí si, kam chce, a vy ho nechytnete. Že mi zkrátka hlava text nevyšle, že nebudu večer koncentrovaná na takovou porci na jevišti. Doma jsem pak uklízela, procházela se na sluníčku. Nevěděla jsem, co dělat, abych se uvolnila, aby to ze mě spadlo.
A spadlo?
Dnes jste byla na představení, které jsem začala minus nula nula nula. A říkala jsem si před vstupem na jeviště, děti, dnes ze mě nechtějte hned velkou energii, tu potřebuju nejdřív natáhnout já z vás. A diváci jako by to vycítili. Hýčkali si mě.
Teď moc nerozumím...
Víte, každé představení je trošku jiné, není to natočený film. Jan Kačer, který je pro mě můj první režijní bůh, režíroval před lety u E. F. Buriana právě Višňový sad, kde já hrála Varvaru, a řekl myšlenku, na kterou si vždycky vzpomenu, když mám stres: "Podívejte, jeviště je živý organismus. Nepřemáhejte sami sebe, když vám není dobře. To, co právě jste, zapracujte do toho těsta, které je nazkoušené. Dejte tam sami sebe, všechno, co právě žijete, a lidé budou vědět, že na ně nic nehrajete, a vám bude volně." U některých rolí to nejde, u téhle ano. Já dnes sama sebe absolutně zapracovala do té mé Shirley a bylo mi skvěle volně. Ovšem ještě odpoledne jsem zavolala do anglické školy, že ve dnech, kdy ji budu hrát, hodiny angličtiny ruším.
Jak je vám teď?
Já jsem po představení nejživější. Ale to každý herec. Kdybych tady nebyla autem, tak bych si dala panáka. Pořádného a s chutí. Doma si dám červené vínečko.
Kvůli tomuto představení jste přestala kouřit, abyste takovou porci utáhla. Ale co to teď vidím?
Ano, přestala jsem kouřit už při generálkách. Teď je to šest let od premiéry. Pět let jsem nekouřila vůbec. Pak jen občas, sem tam cigaretku, spíš tak rituálně pro radost. Jenže jak dneska odešla ta lektorka angličtiny a moje hlava tak třeštila... No co vám mám povídat, šla jsem na balkon a zapálila si. Teď si říkám, že dneska už je to jedno. Ale od zítřka to znovu změním. Ani rituální ne.
CO BUDE PO TŘICÍTCE?
Prožívala jste někdy krizi středního věku, o které pojednává vaše představení?
Dřív jsem byla neřízená střela. Pamatuju si, že když mi bylo třicet, najednou jsem byla tak nějak podivně smutná. Přišel Alfred Strejček přinesl kytičku a viděl, že jsem vykolejená: "Simono, když mně bylo třicet, strašně těžce jsem to nesl, třicítka byla balvan." Vyhrkly mi slzy a ptala jsem se, jestli to po ní bude lepší. Říkal, ať se nebojím, že bude.
Proč jste byla smutná právě ve třiceti?
Měla jsem po prvním rozvodu. První je nejhorší, ten pocit, že když se velikánská láska nezdařila, všechno končí a já už nikoho nikdy nebudu tak milovat. A ono to vůbec není pravda. Právě díky těm karambolům se člověk časem dívá na svět úplně jinýma očima. Těma správnějšíma. Karamboly jsou potřeba k tomu, aby člověk žil kvalitnější život, jaký žít opravdu chce.
Ve čtyřiceti už bylo lépe?
Až po čtyřicítce. To se ten život nějak očerstvil, jak v soukromí, tak v profesi. Porodila jsem druhého syna Vojtíška. To bylo to nejlepší, co mě po čtyřicítce mohlo potkat, a nic se tomu nevyrovná.
A v profesi?
Honza Hřebejk mě zničehonic šoupnul mezi první ligu. Risknul to. Viděl mě v Činoheráku ve hře Zabiják Joe a druhý den mi zavolal: "Já jsem vás včera viděl a chtěl bych vás obsadit do svého filmu, který připravuju, ale nebude to velká role." Ta nevelká role v Pelíškách pro mě nakonec byla hrozně důležitá. Honza říkal, že ho pak potkávali lidi a říkali, ten poslední film s tou Stašovou je moc dobrý. To mě teda hodně potěšilo. Honza mě vystřelil na jinou oběžnou dráhu a díky němu si mě pak začali všímat i jiní režiséři.
Vy máte všechno posunuté, vždyť až v padesáti jste se rozhodla jít z divadla na volnou nohu...
Já najednou cítila, že dostávám role, ve kterých vidí režiséři mě, a já chtěla hrát takové, ve kterých vidím já sebe. Tak jsem to v padesáti čapla do svých rukou.
Nepřipadalo vám to riskantní?
Tehdy ne. Bude to už deset roků. Dneska si říkám, hergot, ty jsi byla odvážná! Jo, byl to risk, to je fakt. Dnes, tedy pouze pokud se týká divadla, jsem iniciátorem svých projektů já sama. Mám spoustu kamarádů, překladatelů her, kteří mě zásobují. Já čtu a čtu a čtu a vždycky se někde vystříbří ten skvost, který chci hrát. Ale není to hned. Takhle mi přihrál Římské noci Saša Jerie nebo Filumenu Marturano Oldřich Kautský. Stejně tak ke mně přišla i Shirley Valentine. Takhle jsem se potkala se svým druhým nejdůležitějším režisérem Zdeňkem Kaločem. Na Shirley jsme pracovali půl roku.
Vypadá to, že nejlepší období prožíváte až teď před šedesátkou, dokonce si vás už všimli i ve světě (rozhovor vznikal krátce před odletem herečky na festival do San Francisca, kde získala cenu za hlavní ženskou roli, pozn. red).
Ano, je to pěkné období a já si to uvědomuju. Byli jsme předloni s Filipem Renčem nominováni na festivalu v Monte Carlu s filmem Zrozen bez porodu, teď je to San Francisco s filmem Sebemilenec. Je to krásný, že vždycky, když s Filipem něco natočíme v Brně, všimne si nás svět. Třeba zase žádnou cenu nepřivezeme, ale už jenom fakt, že jsme nominováni, tentokrát do Ameriky, je přece bomba.
O tom filmu se hodně mluvilo také kvůli odvážné milostné scéně, kterou jste měla s Jaromírem Dulavou. Jak jste reagovala, když vám režisér oznámil, že se máte ukázat nahá?
Když jsem četla scénář, věděla jsem, že tam bude milování a že tam být musí, protože pro celý příběh je velmi důležité. To je pro ženskou v pozdním věku malér. V případě mé hrdinky to byl malér veliký, určil celý její další život. Přišel muž a tu bezvadnou holku, která má dvě dospělé děti a myslí, že ji už po pětapadesátce nic nečeká, najednou probudil. Pozdní sex a následný strach ze samoty byl silnější než rozumné uvažování.
Ale co vy na to?
Když jsme točili, požádala jsem, aby tam byli jen ti, kteří jsou nezbytní. Zkoušeli jsme oblečení, když pak byla klapka, Lála Dulava říkal: "Promiň, prosím tě." Byl roztomilý. S Filipem Renčem jsme se domluvili, že se nebudu krýt, ale nakonec vše prostříhá, aby nic nebylo vidět. Pak volal: "Hele, Simčo, nemáš se za co stydět, je to pěkný a udělal jsem to tak, abychom nebyli jak v českým filmu."
Ta slova by mě nejspíš trochu vyděsila.
Řekla jsem: "Filipe, já ti důvěřuju, ale víš, co se stane? Bulvární plátky z filmu vytáhnou jen tohle." Samozřejmě, že se to stalo. Ale ve filmu Sebemilenec, který jsme točili podle knihy Simony Monyové a taky podle knížky, kterou po její smrti vydala její rodina, to mělo veliký smysl. Myslím, že ten film je hodně potřebný, aby si ženské uvědomily, že v podobné situaci nejsou samy a že to může mít tyhlety hrůzné konce. Stejně jako s paní Monyovou. Možná právě pro to téma si nás teď Amerika vybrala. Troufám si ale říct, že tak, jak mě pánbůh stvořil, jsem se ukázala poprvé a naposledy.
Podívejte se na upoutávku filmu Sebemilenec.
20. dubna 2014 |
PŘED TÁTOU SE STYDÍM
Teď jste na jevišti byla taky odvážná, v plavkách a krytá jen průsvitným plážovým župánkem.
A to jsem to průsvitné dnes poprvé neotevřela. Když skáču do moře, vlastně do lidí v hledišti, tak to průsvitné nechávám okolo sebe na chviličku vlát, jako že na mě cáká voda. Ti, kteří Shirley viděli vícekrát, vědí, o čem mluvím. Ale dneska mi v poslední vteřině proběhlo hlavou, že nemusíte vidět pokaždý úplně všechno, ani mě dnes večer v plavkách, a to průsvitné a tušené pod tím úplně stačí... Možná jsem se dnes opravdu trochu zastyděla. Bude mi šedesát, tak blízko lidí a tak málo oblečená, nevím. Příště to zas nechám okolo sebe vlát, jak to mám narežírované od pana Kaloče.
Když téměř šedesátiletá herečka točí film o milostném vzplanutí a je na jevišti v plavkách, je to důkaz, jak se vnímání věku posouvá? Je šedesátka, co bývala čtyřicítka?
Věk se teď prodlužuje dokonalejší medicínou a tím, že se v těle vyměňují součástky jako v autě. Díky tomu nějak cítím, že jsem teprve na konci středního věku. Nevím, kolik let si to ještě budu myslet, ale zatím jsem pořád buďto ta nejmladší ze starých, nebo ta nejstarší ze středních.
Jaká byla vaše babička, když jí bylo šedesát?
To víte, že to je rozdíl. Když jsem se narodila, bylo jí devětačtyřicet a byla babičkovská. Odjakživa v domácnosti. Měla obrovský smysl pro humor. Myslím, že máma, teta Jaruška i já jsme ho zdědily po ní. Byla energická, ale babičkovská.
Nosila šátek?
Taky. A trvalou si dělala. Když jsem byla malá, dělala jsem jí plivanou. Babička se dívala na televizi a já jí mezitím natáčela vlasy na smotané papírky a slinama jsem jí ty vlasy navlhčovala. Věřte, ohromně to drželo.
Myslíte, že mluvila o sexu jako dnešní ženy? Že by třeba vyřkla slovo klitoris jako teď vy na jevišti?
Myslím, že ani nevěděla, co to je, a i kdyby věděla, určitě by o tom nemluvila.
Nebyly tehdy ženy spokojenější, prostě klidně staré?
Měly úplně jiné starosti, než aby řešily, jestli v padesáti mají mít sex. My žijeme v luxusní době. Nechápu, jak někdo může říct, že tahle doba je hrozná, a pořád na něco nadávat. Lidi si vůbec neuvědomují, co je to opravdová hrůza. Takový život jako teď nebyl nikdy, zvlášť ne v padesátých letech.
Vy jste se narodila den poté, co vašeho dědečka odsoudili v politickém procesu na patnáct let. Užila jste si ho vůbec později?
Samozřejmě, děda zemřel v roce 1985. Byl ještě na mé první svatbě, vedl mě k oltáři. Teď máma natáčela svůj díl pořadu do cyklu Tajemství rodu, ve kterém lidi pátrají po předcích. Byly jsme se podívat i ve Valdicích, kde byl děda zavřený. Zajímavé je, že jsem si to tam pamatovala. Tenkrát mě brávali s sebou na návštěvy, byla jsem sice malá, ale hodně jsem to vnímala. Když jsem teď zavřela oči, přesně jsem věděla, kde je která chodba. Máma tím pořadem postavila dědovi takový pomyslný pomník, který si zaslouží.
Vaše rodina je vůbec dlouhověká, mamince bude teď v květnu třiaosmdesát, tatínkovi v červenci šestaosmdesát, to máte dobré genetické předpoklady...
Přála bych si, aby mně za jedenáct let oba v plné síle pogratulovali k mým sedmdesátinám. Abychom to na mé sedmdesátiny všichni pěkně roztočili.
Po kom z nich toho máte víc?
Oba jsou tak veliké originály, že já jsem v životě neměla jinou šanci než prásknout do těch pomyslných koní a snažit se jim alespoň trochu vyrovnat. Máma i táta jsou pro mě velikou inspirací v životě, ale samozřejmě i v profesi. A to i táta, i když s uměním nemá nic společného. Stejně si myslím, že kdyby máma nebyla tak dobrá herečka, mě by tahle profese vůbec nenapadla.
Chodí tatínek na vaše představení?
Chodí. Hraju často v Ostravě, kde bydlí, takže ho samozřejmě pozvu. Víte, my ale máme jiný vztah, než že se chodí dívat na divadlo. Já od něj čerpám vědomosti, já jsem ten posluchač a on mi vypráví. Přespávám pokaždé u něj v Porubě a jsou to pro mě nezapomenutelné večery. Táta je seismik, astrofyzik a zabývá se prognózou zemětřesení. Má v oboru veliké výsledky. Je to pro mě zajímavější než se bavit o mém divadle.
Viděl představení Shirley Valentine?
Zatím ne, ale už se chystá.
Já jen, jestli se před ním třeba nestydíte hrát?
Je to tak. Proto ho do divadla zase tak často nezvu. S ním mám prostě jiný svět, který je od divadla velmi vzdálený. Mluvíme spolu raději o Marsu, Venuši, Zemi, Jupiteru, jak to tam po těch elipsách běhá. O Mléčné dráze, o Slunci, jak ta tělesa vesmírná na sebe působí, jak to působí všechno na nás. Táta má zásadu, že zahálka škodí zdraví, a proto je třeba stále cvičit mozek. A s ním se teda mozek opravdu cvičí. Má doma na stěnách místo obrázků takové výkřiky. Když ho zaujme něco, co přečetl, napíše si to, vytiskne na tiskárně a dá si to na stěnu do rámečku.
Co tam třeba má?
Počkejte, podívám se, abych vám to citovala přesně, určitě to mám tady opsané (začíná listování v zápisníku). Já si taky píšu různé věci, to mám po něm. Tady mám historky, tady nějaké recepty, ano, palačinky, tady co řekl Umberto Eco, tady je táta: "Umět se radovat ze všeho, nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď. Nejtěžší úkoly řešte jako první. Každý den je třeba žít, fyzicky i citově, na plné obrátky, na plné pecky. Když lidé vidí pozitivní příklad, postupně se většina přidá." A takových tam má spoustu. Dobré, ne?
VZPOMÍNKA NA RADKA
Je pro vás táta mužský vzor, podle kterého si prý žena hledá své partnery?
V životě jsem měla dva mužské vzory, tátu a Radka Brzobohatého. Oba mám moc ráda, oba mi určili vkus na mužský, ale táta je táta, to je jasné. Krev není voda. Ale oběma děkuju za strašně moc, co pro mě udělali a co pro můj život znamenali.
Jak jste vycházela s Radkem Brzobohatým, když žil s vaší matkou?
Skvěle. Žil s námi od mých devíti do šestadvaceti. Čestnej chlap. Vychovával mě velmi dobře, naučil mě číst dobré knížky. Měli se s mámou moc rádi, byl to krásný vztah plný legrace a já měla štěstí, že jsem u toho byla.
Odpustila jste mu, že si pak založil novou rodinu?
Já jsem mu neměla co odpouštět, takový je život. Dneska, když sleduju jeho syna Ondru nebo když se náhodou potkáme, je mi u srdce fajn. Vidím v něm Radka a je mi líto, že odešel. U něj mi to připadá velmi divný, kam vlastně šel. Takový chlap přece nemohl jen tak zmizet. Sem tam si ho přitáhnu k sobě na jeviště, jen tak. Třeba zrovna dnes, jak říkám na konci to ahóóój, představila jsem si, že to říkám Radkovi, až se tam jednou někde potkáme.
Očima autorky: Smršť a uragánPři úkolu popsat, jak u rozhovoru působila, mě jiná slova nenapadají. Když se jí nějaká otázka nezdála, vynadala mi jak malému děcku. Na jiné otázky naopak říkala: "To je bezvadné." A občas mě oslovila "drahoušku". Zdá se, že říká, co si opravdu myslí. Na protějšku je, aby to pochopil, vydržel a nějak se s tím vnitřně vypořádal. Pak to skončí pocitem, že to byl fajn večer. |
Jak vycházel s vaším otcem? Znali se?
Samozřejmě. Velmi dobře a skvěle spolu vycházeli. Dalo by se říct, že byli přátelé. Nevídali se často, ale když, tak to stálo za to. Jednou táta letěl do Austrálie a odlet byl ráno z Prahy, takže přespal u nás. Máma nebyla doma, já taky byla někde na zájezdě. Tak s Radkem seděli, popíjeli vínečko a povídali si až do rána, až táta málem prošvihl letadlo. Radek ho vezl tryskem na letiště, naštěstí jsme bydleli v Břevnově a na letiště to nebylo daleko. Bylo to s chlupem a díky Radkovi se podařilo tátu na poslední chvíli do letadla dostat. Oba na ten večírek velmi rádi vzpomínali. Víte, takhle spolu můžou vycházet dva rivalové, kteří nemají mindrák. Proto se stali mými mužskými vzory a proto jsem si vždycky střídavě hledala buď Radka, nebo tátu.
A nacházela?
Ano, v každé lásce byl jeden nebo druhý. Například Ital Eusebio Ciccotti, s nímž mám Marka, to je samozřejmě můj táta. Intelektuál, profesor italštiny a dějin umění na univerzitě v Římě.
Víte, proč ten vztah nevydržel?
Ale on vydržel. Jen žijeme každý ve své zemi. Já nemůžu hrát v italštině a on nemůže přednášet italsky tady v Česku.
Ale v italštině hrajete představení Římské noci.
No ano, ale to je něco docela jiného. To si můžu dovolit doma před českým publikem hrát italskou herečku Annu Magnani, která když je v emoci a naštvaná, tak přejde do svého rodného jazyka a začne peprně nadávat v italštině. Ale v Itálii by na moji výslovnost a akcent kladli úplně jiné nároky. Tam bych veliké role určitě nehrála, a Annu Magnani už vůbec ne. Takže jsem se rozhodla zůstat v Česku a Eusebio v Itálii. Příští měsíc přiletí za námi do Prahy a my v létě za ním. Vlastně je to takhle moc fajn.
Budou jednou vaši kluci dobré mužské vzory?
Ano. Budou dobří tátové, to vím. A budou i dobří partneři. Na jejich výchovu jsem pyšná, i když jsem trochu cvok a řídím se převážně citem. Nervy mi někdy vypochodujou, takže co se týká ženských protějšků, nic je nepřekvapí. Všechny ostatní ženské jim budou připadat velmi klidné. Do kluků jsem dala svůj vlastní pocit, že rodina je důležitá a musí držet spolu za všech okolností. Pospolitost v naší rodině je opravdu veliká. Máme ji rozvětvenou v Ostravě, ve Švédsku, v Itálii a všichni se scházíme. Tady v Praze je nás nejméně, jsme tu jenom čtyři, ale stejně každou neděli chodíme k Jiřince na oběd a popovídáme si a jsme prostě jen tak spolu.
Když se vám tak daří, můžu se zeptat, jak jste na tom s láskou? Je nějaká nová, nebo je ještě nedopsaná ta italská kapitola?
Měla jsem v životě tři velké lásky, a jak říká Hemingway, jenom třikrát za život se s tebou pohne zem. A se mnou se opravdu třikrát pohnula. Asi bych se už dneska nepouštěla do neznámého vztahu. Těžko můžu někomu nabídnout takový bláznivý život, jaký vedu. Cítím, že kvalitní vztah bych ve stáří mohla mít jen s člověkem, kterého dlouho a dobře znám. A hlavně a především - který zná mě a ví, co může očekávat. To je myslím pro mě nejdůležitější. A na vaši otázku odpovím slovy mé postavy Jany z Románu pro ženy: Uvidíme, uvidíme, uvidíme.
