Teď v březnu vám vychází nový historický román s názvem Ty chladné oči. Byly vám inspirací k jeho napsání příběhy, které sbíráte pro databázi vzpomínek Paměť národa, jako to bylo i v případě vaší první knihy?
Je to tak. Vyslechla jsem možná už stovky příběhů, takže to se mi pak píše dobře. Překvapilo mě, s jakým úspěchem se moje první knížka Až uvidíš moře setkala, a proto jsem dostala chuť pustit se do další. Ale žádná z postav v mých knihách není reálná, všechny jsou příběhy z Paměti národa jen inspirované. Na to si dávám pozor. Moje postavy totiž nejsou úplně sympatické a nechci, aby někdo měl pocit, že jsem vyslechla jeho povídání a předělala ho tak, že z něj ve výsledku vyjde jako lump, přestože se ve skutečnosti jako lump nechoval. Proto vždy zdůrazňuji, že žádná z mých postav ve skutečnosti neexistovala. Ony i situace, do kterých je stavím, jsou fikce.
Ti, kteří se jevili silní, v krizi někdy selžou a naopak někdo, kdo byl za troubu, udělá něco zásadního.
