Marcela Roche | foto: Milada Čištínová

Vedro, bída a chaos, popisuje humanitární pracovnice situaci na Haiti

  • 31
Dvanáct měsíců strávila Marcela Roche na humanitární misi na Haiti, které se stále vzpamatovává z ničivého zemětřesení, jež začátkem roku 2010 zabilo přes dvě stě tisíc lidí. Zažila dvě tropické bouře, útok gangu i horečku dengue...

Vizitka:

Marcela Roche se narodila 17. 4. 1973. Vystudovala krajinné inženýrství na České zemědělské univerzitě.

V letech 1997 až 2007 působila jako ředitelka Českého nadačního fondu pro vydru v Třeboni. Poté čtyři roky pracovala na ministerstvu pro místní rozvoj.

Na podzim 2011 odjela na rok na Haiti jako humanitární pracovník Charity ČR.

Nyní pracuje jako generální ředitelka Britské obchodní komory v České republice.

Je rozvedená. Z manželství s Angličanem jí zůstalo příjmení.

"To bylo asi nejhorší období na celé misi. Už vím, jaké to je, když vám někdo zláme každý centimetr kosti, bolí vás každý kousek těla, každý kloub, uši, zuby, oči vám lezou z důlků a máte příšernou migrénu," vzpomíná Marcela Roche v rozhovoru pro pondělní magazín ONA DNES.

Byl to velký šok, když jste se po roce vrátila domů?
Najednou jsem se ocitla v úplně jiném světě. Zvykám si na to, že jsou na ulicích semafory, že můžu jít do obchodu, do restaurace na kávu nebo si objednat pizzu. Na tohle všechno jsem musela zapomenout.

Na Haiti jste odletěla necelé dva roky po zemětřesení. Byla země stále v troskách?
Byla a pořád je. Následky zemětřesení vidíte na každém kroku: zbořené domy, rozbité silnice, bída… Chudoba tam byla i před zemětřesením a právě kvůli tomu je teď tak těžké dát všechno do pořádku. Ale za poslední rok je znát posun, postupně, i když pomalu, se vše opravuje a začíná se stavět.

Vybavujete si první pocity, když jste na Haiti vystoupila z letadla?
Že je všechno úplně jinak, než jsem si představovala. Vystoupíte z letadla, dostanete nejdřív facku z horka a pak druhou z šíleného zmatku a chaosu. Všude je strašný nepořádek, vidíte hromady odpadků a mezi tím bydlí lidé.

Probleskla vám hlavou myšlenka, že sbalíte kufr a poletíte zpátky?
Ani ne. I kdybych na to pomyslela, nešlo to, protože mi kufr hned po příletu ukradli a už se nikdy nenašel. Horší přivítání jsem si nemohla přát. Zůstala jsem v neznámém prostředí bez věcí, které jsem považovala za důležité a pečlivě jsem je balila na půl roku s tím, že je na místě neseženu. Nakonec ale stejně zjistíte, že toho moc nepotřebujete.