Letos jste po třiceti letech opustila angažmá v Dejvickém divadle a vydala se na volnou nohu. Co vás k tomu rozhodnutí přimělo?
Souviselo to se změnou uměleckého šéfa. Každý si volí svůj vlastní soubor. Podobná praxe funguje všude, u nás v Dejvickém divadle se jen vedení nestřídalo tak často. Jirka Havelka je za celou dobu teprve třetí v pořadí. Rozhodně se ale nekoná žádný rozchod ani drama – dál tam hraju ve třech krásných představeních a s Jirkou se normálně zdravíme, bavíme i smějeme.
Jak hodnotíte první půlrok na volné noze?
Plně jsem pochopila Marthu Issovou, která svůj odchod z angažmá zdůvodňovala slovy, že jí od jejích patnácti let život řídil divadelní ferman. Já jsem třeba poprvé mohla vyrazit s rodinou na dovolenou v termínu, který vyhovoval nám. Najednou totiž respektujete jeden jediný závazek, a to ten vůči sobě. Na přelomu ledna a února jsem si díky tomu trochu odpočinula a pak se zase rozjelo velmi příjemné pracovní peklo. Mezi všemi svými profesemi někdy přepínám jako mezi televizními kanály.
Do Dejvického divadla jste nastoupila hned po škole. Jaké byly vaše začátky?
Tehdy jsem si neuvědomovala, že jsem u zrodu fenoménu, kterým se divadlo časem stalo. Na začátku jsme neměli vyprodáno, kostýmy jsme si žehlili sami a zároveň si i stavěli scénu... obrovsky jsme se na všem podíleli. Žila jsem v přítomném okamžiku a těšila se z toho, že se věnuju hraní, které baví mě i diváky.
Zdeňka Žádníková Volencováherečka, moderátorka a hudebnice (51)
|
Co vás lákalo na hraní jako takovém?
Pocházím z Hradce Králové a milovala jsem tamní loutkové divadlo Drak. Zažila jsem období, kdy byl uměleckým šéfem Josef Krofta, hudbu většinou skládal Jiří Vyšohlíd a scénu dělal Petr Matásek. Vytvářeli naprosto fascinující inscenace. Nešlo o klasické pimprlové divadlo, kde by se herci schovávali za loutky, ale o představení s obrovským scénografickým a poetickým přesahem.
Doteď si pamatuju, jak hráli Pastýřku putující k dubnu od Robinsona Jefferse. Jde o velmi těžký text, obzvlášť pro děti, ale způsob, jakým ho tehdy zinscenovali, mě naprosto uchvátil. Viděla jsem představení snad šestkrát. Zhruba ve svých deseti letech jsem na něj ohromeně zírala a říkala si, že bych jednou taky chtěla být součástí takového zázraku.
Přání se vám splnilo poměrně brzy. Už na gymnáziu jste hrála v divadle Jesličky.
Ten svět jsem milovala. Byla jsem tehdy spíš introvertní knihomolka, ale v souboru jsem si našla své kamarády. Líbilo se mi, že se tam nehodnotilo, ale zkrátka tvořilo. Takový přístup je mi dodnes velmi blízký–nehodnotím, ale tvořím. A buď k sobě na druhé straně najdu sparring partnera, nebo ne.
Ráda divákům přibližuju klasickou hudbu skrz herecké party. Proto mě autorská tvorba tak baví.
Sparring partnerů máte dnes hned několik. Svou popularitu, kterou jste získala hlavně díky seriálu Rodinná pouta, jste využila k založení nadačního fondu, jehož dvorním výtvarníkem je Libor Škrlík. Společně už skoro dvacet let zútulňujete dětské nemocnice. Jak nástěnné pohádky vznikají?
Vytváříme je vždy přímo na míru danému oddělení ve spolupráci s personálem. Snad nejtěžší pohádka, kterou jsem musela vymyslet, vznikla pro oční oddělení a měla dítě připravit na odoperování očička. Vůbec jsem netušila, jak časté tyto operace jsou. Pro motolskou kardiologii jsme pak dělali „kardiopohádky“, které malým pacientům vysvětlují základní zákroky. S mými dětmi jsme je i namluvili a v čekárně je možné si je pustit přes QR kódy ukryté v malbách. A pro puberťáky volíme spíš komiks nebo abstrakci.
Úspěšný tandem tvoříte taky s Jaroslavem Svěceným. I s ním jste se seznámila díky nadaci – poprosila jste ho, aby vystoupil na vašem benefičním koncertu, kde jste si sním rovnou zahrála na příčnou flétnu. Chtělo to velkou odvahu?
Ani ne. Na příčnou flétnu hraju nepřetržitě od čtrnácti let a dlouho jsem chodila k Magdaléně Bílkové Tůmové, první laureátce Pražského jara. I když jsem měla děti, dál jsem pravidelně koncertovala s komorním souborem, takže pro mě benefiční akce vždy představovaly přirozenou příležitost si zahrát – i s Jaroslavem Svěceným. Rozhodně se ale netlačím do role profesionální flétnistky, nemám pro takovou dráhu čas ani ambice. Před společnými koncerty sice poctivě trénuju každý den, abych si udržela nátisk i tón a neudělala Jaroslavovi ostudu, ale vždycky budu jen herečka, která dobře hraje na flétnu.
Panu Svěcenému se vaše hraní a moderování líbilo natolik, že vás požádal o napsání scénářů ke dvěma inscenacím Na Vivaldiho! a Bach Forever aneb Johanku, zahraj mi… V nich z vás udělal součást orchestru a vy z něj na oplátku herce.
A nejen z něj! Herecké party si užívají i další muzikanti, třeba violisté Karel Untermüller nebo Filip Kimel jsou geniální. Publikum má podobný přístup rádo, a přesně proto mě autorská tvorba tolik baví. Klobouk dolů před interprety, kteří přijdou a koncert „jen“ dokonale odehrají. Přijde mi ale obrovská škoda klasickou hudbu divákům víc nepřiblížit a nevysvětlit.
Já jsem až díky vám zjistila, že Bach zbožňoval geometrii, která se odrážela i v jeho skladbách.
Je to tak, navíc mu pro jeho nesnesitelnou pracovitost přezdívali „nebeský šicí stroj“. Naše představení na podobných perličkách vyloženě stavíme. Dávám si ale velký pozor, abych nebulvarizovala a nedělala klasickou hudbu dostupnější pomocí nefér prostředků. Spíš chci těm informacím dát kabát jednadvacátého století.
S Jaroslavem Svěceným stojíte i za Festivalem hudby. Jak vás napadlo rozjet ho zrovna za covidu?
Musím říct, že na začátku pandemie jsem byla úplně vyřízená. Bydlíme sice za Prahou u lesa, ale mám doma čtyři extroverty a chvíli trvalo, než si na sebe všechny povahy v nepřetržitém kontaktu zvykly. Když se situace uklidnila, začal za námi jezdit Jaroslav a po večerech jsme zažívali krásnou muzikoterapii. Pořád jsme ale byli zavření doma a já cítila, že se potřebujeme na něco těšit.
Předtím jsme spolu často jezdili na festivaly, vždy někam daleko, až nás trklo, že bychom jeden mohli uspořádat kousek od nás – na zámku Dobříš. Díky mým dlouhodobým vztahům s rodinou Colloredo-Mannsfeldů i vedením Dobříše jsme zorganizovali pár schůzek a zjistili, že chuť vytvořit krásnou kulturní akci je na všech stranách. Zrodil se tedy festival, který letos běží už šestým rokem.
Kromě toho, že festival zaštiťujete, jste taky jeho produkční a pro některé koncerty píšete i scénáře. Na co se návštěvníci můžou 6. až 9. srpna těšit?
Tentokrát jsem napsala scénář pro otevírací galakoncert s cílem nabídnout publiku nejen mimořádný hudební zážitek, ale taky hlubší porozumění samotným skladbám. Zazní tedy i netradičně podaná vyprávění o jednotlivých áriích, jejich příbězích a souvislostech. Se sólisty si navíc s lehkostí a nadhledem dopřejeme i několik zábavných momentů. Hudba je radost.
Jakým skladbám či hudebníkům se budete tímto způsobem věnovat?
Výrazným bodem programu bude duet Là ci darem la mano z Mozartovy opery Don Giovanni. Když posluchačům přiblížíme význam italského textu, budou ho vnímat v úplně novém světle. Podobně se zastavíme i u osobnosti samotného skladatele – připomeneme si, co ho inspirovalo, jak vznikala jeho díla a proč dodnes oslovují publikum na celém světě.
Co dalšího program nabídne?
Následující dny vystoupí například Kateřina Marie Tichá s kapelou Bandjeez a chybět samozřejmě nebude ani společný koncert Jaroslava Svěceného s Evou Urbanovou.
V životě jsou pro nás určující vztahy. Jaké vazby budujeme a kým se obklopujeme, nás definuje.
Mezi koncertujícími budete i vy s dcerami, se kterými zahrajete flétnové kvarteto. Je to tak?
Ano. Nejmladší dcera Zuzanka, které je patnáct, přišla s přáním vystoupit na festivalu. Dosud tam z našich dětí na pódiu účinkoval pouze syn Jirka, který loni zpíval. Zuzka se proto od podzimu intenzivně připravovala a nastudovala Telemannův koncert. Právě ten si zahrajeme společně – přidá se i moje nejstarší dcera Andrejka a dlouholetá pedagožka a vynikající flétnistka Magdaléna Bílková Tůmová. Magdaléna navíc vystoupí v programu Ve znamení varhan, kde ji doprovodí Václav Uhlíř.
Chtěla byste, aby se některé z vašich dětí vydalo ve vašich stopách?
Ne. Tedy... pokud by po tom hodně toužily, rozhodně bych jim nebránila. Nechávám je nahlédnout do světa umění, starší dcery například spravují sociální sítě festivalu, ale dávám jim volnost, ať si svoji budoucí cestu vyberou samy.
Váš tatínek taky úplně nesouhlasil s vaším studiem DAMU.
Kdybych řekla, že ho moje volba vysoké školy hluboce znepokojila, tak úplně nevyjádřím emoci, kterou s ní měl spojenou. Přijali mě totiž i na angličtinu, která byla v devadesátkách velmi prestižní, ale já vyměnila kariéru tlumočnice za loutkoherectví. Naštěstí měl tehdy plné ruce práce se zakládáním firmy, takže nakonec mé rozhodnutí respektoval a slíbil, že mě podpoří.
Měl ale jednu podmínku – každý půlrok musím přinést osvědčení z British Council nebo z jiné jazykové školy, díky čemuž jsem si udělala certifikát CAE. Táta se bál, abych neztratila kontakt s oborem a nezbavila se šance se angličtinou jednou živit. On je zkrátka preventista.
Nakonec jste angličtinu i učila, konkrétně manažery, a na jednom kurzu jste se dokonce seznámila se svým budoucím manželem.
Ano, to byl takový bonus. Moc poctivě dělal úkoly.
Dnes spolu máte čtyři děti. Vždy jste chtěla velkou rodinu?
Chtěla, ale že se ta číslovka zastaví až na čísle čtyři, to mě skutečně ani ve snu nenapadlo.
Skoro deset let lektorujete i rétoriku. Koho například?
Mými klienty jsou často lidé z technických oborů, zaměstnanci státní správy nebo diplomaté. Záleží, jaká společnost si mě najme nebo kdo se přihlásí na kurz pro veřejnost. Výborný řečník je totiž do jisté míry dobrý herec. Někdy ale lidi primárně svazuje tréma. Sama nejsem vystudovaná psycholožka, proto jsem hledala metodu, kterou by si klienti mohli snadno osvojit, a dokázali tak se svými bloky lépe pracovat. Objevila jsem ji v neurolingvistickém programování. Loni jsem k němu absolvovala kurz a dnes s jeho principy při výuce běžně pracuju.
Tato metoda vychází z předpokladu, že lidské myšlení, emoce a chování lze cíleně přenastavit. Přinesl kurz něco do života taky vám?
Postupy jsem se učila samozřejmě na vlastních životních situacích a byly velmi účinné. Vyčistila jsem si vše, co jsem potřebovala.
Ten kurz jste si dala k padesátinám a zároveň jste přešla na blond barvu vlasů. Jak se cítíte?
Skvěle. Jak říká moje druhorozená dcera: „Maminko, než promluvíš, prvních pět minut vypadáš křehce.“
A přišlo s padesátinami nějaké bilancování?
Okolí mě k němu dotlačilo. Přitom mám pocit, že jsem pořád stejná a v mém světě je mi dobře. Uvědomila jsem si ale, že naprosto určující jsou pro nás vztahy. Jaké vazby budujeme a kým se obklopujeme, nás definuje. Proto musíme o druhé pečovat a neřešit jenom práci. Jak totiž říká můj kolega, ředitel zámku Dobříš: „Práce tě nepohladí.“
