Podobně jako tomu bylo ve vašem životě, ani v našem rozhovoru nepovede cesta přímo na zahradu. Začněme u Petry, která právě odmaturovala.
Po střední škole jsem se nedostala na žurnalistiku. Nastoupila jsem tedy na brigádu na recepci do reklamní agentury – a moc mě to chytlo. Dostala jsem nabídku, abych tam zůstala v PR oddělení, což bylo pro mou tehdejší kariéru určující. Práce mě neskutečně bavila, všechno to třpytivé pozlátko, zajímaví lidé, krásné prostředí. Přitom to pro mě bylo vlastně dost náročné. Jsem totální introvert a neustálá komunikace s novináři, klienty a budování vztahů pro mě znamenaly permanentní vystupování z komfortní zóny.
V oboru jsem zůstala řadu let, postupně jsem se vypracovala až k tomu, že jsme si s tehdejším kolegou založili vlastní agenturu. Malovali jsme si zářnou budoucnost. Jenže jsem se docela často setkávala s lidmi, kteří mi říkali: „Vy nemáte vysokou školu? Tak to se s vámi nebudeme bavit.“ Kamarádka tehdy studovala marketing ve Zlíně a nemohla si to vynachválit. Váhala jsem, jestli ve svém věku ještě začít se studiem, ale nakonec mě přesvědčila.
Jaké to bylo,vrátit se v sedmadvaceti letech do školy?
Úžasné. Doporučuju každému získat nejdřív pár let praxe, zjistit, zda se chce danému oboru věnovat, a pak si doplnit vzdělání na vysoké škole. Ve Zlíně přišel i osobní zlom. Potkala jsem tam svého současného manžela, dali jsme se dohromady a po dvou letech se nám narodila dcera.
A přišla další změna.
Bydleli jsme v Praze – Hloubětíně. Nebylo to hezké prostředí. Když jsem se vracela v noci z práce, měla jsem strach. Kolikrát jsem stála u okna a říkala si, že až dcera vyroste, nebudu ji chtít pouštět ven. Zároveň jsme řešili jídlo. Nemohli jsme si dovolit farmářské nebo bio potraviny a čím dál víc jsme přemýšleli nad kvalitou toho, co kupujeme. Postupně jsme začali zvažovat odchod z Prahy.
Nedávno jeden z mých klientů namítal, že chci moc peněz. Ano, chci, jsem záměrně drahá.
