Vaší srdcovou záležitostí je fotbal. Jak jste se k němu dostala?
Můj mladší bratr (Zdeněk Folprecht – pozn. red.) byl odmalička fotbalový blázen. Začal u nás na vsi, pak šel do Sparty. Několik let hrál ligu, potom v zahraničí a teď dělá fotbalového experta v televizi. Víte, jak to mají sourozenci: Když on, tak já taky! Nejdřív jsem mu začala psát fotbalový deník a pak fotbal zkusila sama hrát. Většinu talentu tedy podědil brácha, já jsem byla spíš takový buldok, kterého nasadili na soupeřova nejlepšího hráče s pokynem: „Drž si ho na tělo a nenech ho dýchat.“ No prostě žádný Messi v sukních jsem nebyla. Hrála jsem na pozici předstopera, dnes se tomu říká defenzivní záložník. A v celém okrese jsme byly jenom dvě holky fotbalistky.
Zakopete si ještě dneska?
Jistě, protože mám dva syny a ti taky žijí fotbalem. Rozebíráme spolu zápasy, bavíme se o přestupech, o tom, v jakém rozestavení hraje Manchester City...
Válcujete je svými znalostmi?
Jak se to vezme. Když třeba hrajeme v autě jména hráčů podle abecedy a padne dejme tomu písmeno V, kluci řeknou „Vinicius“ a já „Vomáčka“. „Mami, prosím tě, Vomáčka neexistuje,“ protestují. A já: „Ale jo, Benjamin Vomáčka hrál za Baník Ostrava a za Slavii.“ Oni to vygooglí: „Máš pravdu. Tihle tvoji páprdové!“ Klepu na dřevo, že mám se syny výborný vztah právě i proto, že nás pojí fotbal. Můj táta, který má pět vnuků a všichni kopou, nedávno poznamenal: „Ty jo, já si vůbec neumím představit, kdyby nehráli. O čem bych se s nimi bavil?“ Všem rodinám bych přála mít nějakou takovou společnou vášeň.
