Když jste se před téměř dvaceti lety ucházela o pracovní pozici v Googlu, jaké jste si dávala šance?
Brala jsem to spíš jako test a zároveň velkou výzvu, protože pravděpodobnost úspěchu byla velmi nízká. Vždyť Google dostával na každou pozici tisíce životopisů! Přistoupila jsem k tomu s obrovskou zvědavostí a chutí otestovat své limity – protože třináct kol různých forem pohovorů, od telefonních až po osobní v Londýně, je skutečný maraton a musíte mít silnou vytrvalost a odhodlání.
Co myslíte, že byl v takové konkurenci váš „efekt jednorožce“, tedy že jste uspěla?
Pravděpodobně kombinace strategického, analytického a produktového myšlení, které bylo kreativní, ale k věci a bez zbytečných frází. Taky schopnost dívat se na danou službu, například na Vyhledání Google, v širším kontextu regionu střední a východní Evropy, který tehdy dynamicky rostl. Dokázala jsem je přesvědčit o důležitosti lokalizace. A myslím, že zaujala moje odpověď na otázku, čím se má zkušenost odlišuje od ostatních uchazečů: Vyprávěla jsem jim o své brigádě v rybí továrně na Aljašce, kde jsem pracovala sedm dní v týdnu, jen s minimem spánku, abych si vydělala na cestování a studia.
V Googlu jste působila čtrnáct let a postupně jste se dostala do vysokých mezinárodních pozic. Co vás přimělo opustit rozjetou kariéru?
Ten moment nastal během covidu. Uvnitř firmy jsem zastávala několik rolí najednou a pracovala jsem do noci. Uvědomila jsem si, že i to nejlepší korporátní prostředí vás formuje do tabulkových tvarů a limity toho, co můžete reálně změnit, jsou vždy pevně dané. Pokud jedete takto na krev kvůli cizí vizi, dříve či později se dostaví otázka, zda by ta samá energie investovaná do vlastních projektů nebo celospolečenských témat neměla větší smysl. Lákalo mě tvořit pravidla, hledat nové příležitosti, mít svobodu v rozhodování, a ne jen efektivně vykonávat zadání. Můj odchod pak urychlilo mentální i tělesné vyčerpání z neustálého zběsilého tempa. I když nezastírám, že opustit zlatou klec je náročnější, než se zdá.
Co byste ráda vzkázala tehdejší Kateřině?
Většina věcí, které se ti stanou a budou se zdát jako fatální selhání nebo slepé uličky, budou ve skutečnosti ty nejlepší lekce, které tě formují proto, kým budeš. Takže vše se děje tak, jak má.
Dalo vám korporátní prostředí něco, z čeho čerpáte dodnes?
Poznala jsem celou řadu ohromně talentovaných a chytrých lidí a s mnoha z nich se pravidelně potkáváme. Okruh přátel a známých po celém světě považuju za jednu z velkých výhod. Moje práce měla přesah do více zemí a díky tomu jsem se naučila, jak dobré nápady převést do praxe, jak hledat řešení, která fungují ve větším měřítku, a jak vnímat souvislosti mezi jednotlivými částmi firmy. Zároveň jsem pochopila, že ani ten nejlepší nápad sám o sobě nestačí – důležité je umět ho dotáhnout a získat pro něj podporu. Z toho dodnes čerpám u investic i při vedení projektů. Vím, jak sestavit tým, jak najít cestu k tomu, aby projekt dával ekonomický smysl, a jak poznat, jestli se daří naplňovat stanovené cíle.
K takovým kvalitám obvykle přispívá i výchova. Byli na vás rodiče nároční?
Vyrostla jsem v prostředí, kde měly pravidla a řád svou jasnou váhu. Dělala jsem řadu sportů, které mě naučily disciplíně, odhodlání, ale taky tvrdé práci. V určitých fázích dospívání jsem to vnímala jako tlak, ale s odstupem času vím, že mi to dalo obrovský dar – vnitřní kompas a energii někam směřovat.
Bylo naopak něco, co jste musela sama v sobě přepsat?
Syndrom hodné holky, která čeká v koutě, až si jejího skvělého nápadu nebo výkonu někdo všimne a pochválí ji. Pochopila jsem, že bych se načekala a že úspěch mi do klína jen tak nespadne. Naučila jsem se mluvit o tom, co se mi podařilo, bez pocitu, že se chlubím. Přijímat nové výzvy a nebát se situací, ve kterých je potřeba obhájit svůj názor.
V souvislosti se svým odchodem z korporátu jste zmínila znaky vyhoření. Když dnes cítíte, že je toho moc, co uděláte?
Většinou pomůže vypnout telefon,delegovat řízení projektů na tým a udělat si čas sama pro sebe. Platí, že svět se nezhroutí, když nebudu k dispozici dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu. Zároveň mám na paměti, že moje vlastní odolnost je tou největší devízou pro úspěch celého týmu i firmy. I přes dlouhé roky strávené ve vysokém byznysu a na veřejnosti jsem velmi privátní člověk, který k fungování potřebuje chvíle, kdy je sám se svými myšlenkami.
Máte tedy v životě fáze, kdy vědomě zpomalujete?
Nikdy jsem úmyslně zpomalit nechtěla, ale občas vás život donutí, ať chcete, nebo ne. Doporučuju si ty chvíle definovat sama a dopředu. Protože vyhoření není ta správná cesta a návrat z něj může chvíli trvat. Mě donutilo dívat se na věci jinak a změnit své návyky.
Víte o něčem typickém, co vás dokáže spolehlivě vyčerpat?
Jsem velmi organizovaná, racionální a orientovaná na čísla, takže mě ubíjejí schůzky bez jasného cíle a struktury. Taky kritika a negace. Jako životní optimistka totiž věřím, že většina problémů má řešení, že stojí za to hledat společnou řeč a cesty, jak věci zlepšit.
Co vám naopak energii dodává?
Vývoj ve světě technologií a takový ten kreativní chaos, který to přináší. Taky mám ráda sport. Nejvíc se dobiju ve společnosti blízkých přátel a rodiny, která je pro mě na prvním místě.
Kde mezi tím vším stojí umělecká sbírka Havrlant Art Collection?
Svět umění a byznysu se v mém případě doplňují. Podnikání a investice mi přinášejí strukturu a racionalitu, umění mi otevírá prostor pro jiné vnímání času, pro emoce, krásu – ale stejně jako v byznysu i prostor pro růst. Sběratelství vnímám jako dialog s dobou. Tvoříte něco, co po vás zůstane. V mém případě šlo od začátku o podporu mladých umělců a umělkyň. Začínala jsem s českými autory a autorkami, dnes už se zaměřuju i na zahraniční tvorbu, která má sbírce přinést mezinárodní rozměr.
U mužů je autoritativní přístup vnímán jako rozhodnost a síla. U žen je nahlížený jako arogance.
Pohybujete se v odvětvích, která jsou stále považována za spíše mužská. Vnímala jste někdy, že musíte být lepší než kolegové, aby vás brali vážně?
Taková je realita, kterou prošla asi téměř každá žena, která se ocitla u jednacího stolu v silně mužských oborech, jako jsou technologie, investice nebo třeba rizikový kapitál. Zatímco u mužů se schopnosti často automaticky předpokládají, žena je mnohdy musí od první minuty tvrdě dokazovat. I proto byla moje příprava na jednání a různé schůzky vždy až extrémní. Zároveň je ale nutné říct, že snaha být lepší podle mužských měřítek je past, která vám sice hodně dá, co se znalostí týče, ale časem vás zcela vyčerpá. Mnohem důležitější je přinést jinou perspektivu a ideálně se opřít o data. Najít svůj hlas a stát si za svým názorem je mnohem přínosnější než někomu něco pořád dokazovat.
Spolupracujete s institutem Solvo, jehož výzkumy ukazují, že pro ženy je těžší dostat se ke slovu. Co bychom se podle vás měly naučit, aby kolegové skutečně vnímali, co říkáme?
Tuhle dovednost je potřeba si osvojit a taky ji trénovat. Je pravda, že na začátku kariéry jsem si myslela, že když budu mluvit racionálně a k věci, předkládat daty podložené argumenty, tak to bude dostačující. Ale ukázalo se, že tomu tak není. Naučila jsem se proto dvě důležité věci: fyzickou přítomnost a neústupnost v tónu. Když vás někdo přeruší, nesmíte zmlknout a čekat, až vám dá opět slovo. Pomáhá klidným, ale pevným hlasem bez změny intonace říct „Ráda bych dokončila tuhle myšlenku“ a pokračovat.
A je něco, co bychom se my ženy měly naopak odnaučit?
Ženy často doplácejí na to, že své příspěvky uvozují omluvami typu „Jen mě napadlo...“ nebo „Možná se pletu, ale...“. To okamžitě shazuje váhu sdělení. Pokud chcete, aby vás opravdu poslouchali, mluvte strukturovaně, využijte sílu pauzy, vynechte komunikační vatu a opřete se o tvrdá data, která nelze jen tak smést ze stolu.
Tak nějak podobně opatrně si asi říkáme i o zvýšení platu, které se pak neuskuteční. Čím to, že se stydíme říct si o peníze?
Společnost ženy historicky udržuje v rolích pečovatelek, kde se očekává, že motivací bude služba, harmonie a vztahy, ne snaha vydělat víc. Když si pak řeknete o odpovídající odměnu, můžete mít pocit, že na to nemáte právo. Během své kariéry jsem podobné okamžiky taky zažila a párkrát jsem slyšela, že „já přece ještě můžu s povýšením počkat“ a „moje ohodnocení je správné“, ačkoliv se pak ukázalo, že tomu tak není. Důležité je umět se za sebe postavit, ozvat se, komunikovat své úspěchy, být vidět a vlastně se tak trochu v téhle dovednosti – umět si říct o víc peněz nebo získat finance od investorů – vytrénovat.
Jaký největší tlak ze strany společnosti ženy ve vedoucích pozicích zažívají, i když třeba není na první pohled vidět?
Neustálou a vyčerpávající snahu o dokonalý balanc ve všech rolích, které zastáváme. Od muže ve vedení se očekává stoprocentní pracovní nasazení a předpokládá se, že má doma stabilní zázemí. Od ženy se očekává stejný výkon, ale zároveň se tiše věří, že zůstane stoprocentní matkou, manažerkou domácnosti a bude u toho neustále empatická a usměvavá. Tento vnitřní rozpor několika paralelních světů je taková naše neviditelná zátěž.
Kateřina Havrlantpodnikatelka a filantropka (46)
|
Empatická a usměvavá, rovná a ne příliš „mužsky tvrdá“?
To je jeden z kompromisů, který jsem řešila: Jak moc být tvrdá versus jak moc být oblíbená? U mužů je autoritativní, racionální přístup vnímán jako rozhodnost a síla. U žen je tentýž styl – který mimochodem já osobně mám – často nahlížený jako forma arogance nebo agresivity. Neustále tak musím vyvažovat svůj projev, abych vystihla křehkou hranici mezi respektem, racionalitou a určitou formou přijetí.
Panuje o ženách na vedoucích pozicích nějaká vytrvalá iluze?
Že jakmile dosáhnou vrcholu, automaticky se stávají patronkami všech ostatních žen. A zároveň že následně už jde pro ně všechno hladce. Skutečnost je taková, že skleněný strop (neviditelná bariéra, která brání postoupit dál – pozn. red.) je hluboce zakořeněný systém. Žena ve vrcholné pozici často čelí ještě větší izolaci a paradoxně i kritice od ostatních žen, pokud nenaplňuje stereotypní představy o tom, jak by se „úspěšná žena“ měla chovat.
Nepřijde vám taky paradoxní, že podle výzkumu institutu Solvo připadá žena ve vysoké politické funkci víc neobvyklá ženám než mužům?
Není to paradox, ale symptom doby. Většina z nás vyrostla s tím, že být moc vidět není dobře. Nemáme být příliš hlasité ani příliš tiché. Příliš tvrdé ani měkké. Pokud toto ženy přijmou za vlastní, pak politička ve vysoké funkci narušuje jejich obraz, který mají o správném chování pro sebe sama. Data to potvrzují napříč oblastmi: V Evropské unii ženy zastávají třicet pět procent manažerských pozic, přestože mají kolikrát vyšší vzdělání než muži. Skleněný strop není mýtus. Je to systém, který se předává mezi těmi, kdo by z jeho zbourání profitovali nejvíc.
Co podle vás ženy aktuálně nejvíc brzdí v kariérním postupu?
Klasicky nedostatek možností, jak si přizpůsobit pracovní dobu nebo způsob práce tak, aby mohly skloubit zaměstnání s rodinným životem. Pokud firmy nepochopí, že v roce 2026 už nemůžou ignorovat potřeby skupiny, která tvoří polovinu ekonomické síly společnosti, tato propast se bude dál prohlubovat a ekonomika bude zbytečně přicházet o obrovský potenciál.
Vstupuje do toho i umělá inteligence, kterou ženy opravdu používají méně. Ovšem ne proto, že by o ni nestály, ale proto, že k ní mají horší přístup. Sedmdesát devět procent mužů uvádí, že jejich firma investuje do AI školení. U žen je to jen čtyřicet devět procent. Není to tedy otázka zájmu, ale zřejmě spíš podmínek toho, komu firmy takovou příležitost nabízejí.
Nehraje v tom roli i fakt, že ženy statisticky méně věří v bezpečnost technologických nástrojů, například právě umělé inteligence?
Já si ale myslím, že obavy jsou zcela oprávněné. A rozhodně je lepší si nejprve zjistit víc informací, než někam vložit všechna svá data a údaje.
Co nás naopak pohání, co je největší ženská skrytá síla?
Ženy mají řadu superschopností. Umějí spojovat různé pohledy, rychle se přizpůsobovat změnám, zvládat víc věcí najednou a vnímat potřeby druhých. Taky dokážou přirozeně propojovat různorodé týmy, vnímat nuance v lidském chování a zachovat si nadhled v turbulentních časech. Právě takový způsob vedení je v dnešním moderním světě, který se rychle mění, čím dál důležitější.
Data z analýz ukazují, že ženská opatrnost v riskování není iracionální strach, ale pragmatické vyhodnocení rizik a taky zkušenost. Ženy neriskují méně, ale riskují chytřeji.
Nebude v něm překážkou, že spousta žen nerada riskuje?
To se s oblibou tvrdí, stejně tak že ženy jsou emotivní nebo opatrné. Data z řady analýz ale ukazují, že tato opatrnost není iracionální strach, ale pragmatické vyhodnocení rizik a zkušenost s prostředím, které historicky nebylo vždy bezpečné nebo otevřené. Ženy neriskují méně, ale riskují chytřeji.
Institut Solvo pracuje s konceptem resilience – odolnosti ve smyslu schopnosti adaptovat se na změny podmínek prostředí. Zjišťovala jste si někdy svůj index odolnosti?
Test jsem si dělala, když se celý projekt spouštěl. Nevybavím si přesné číslo, nebylo nijak vysoké a výsledek mě tehdy přiměl zamyslet se. Odolnost totiž není jen psychologická kategorie. Je to schopnost orientovat se v prostředí, které se mění rychleji, než jsme zvyklí. Příjemně mě proto překvapuje obrovská vlna zájmu mladé generace o témata spojená právě s odolností a duševním zdravím. Když vidím, jak otevřeně dokážou pojmenovat své limity a jak moc touží po smysluplném obsahu místo pouhého povrchního úspěchu, dává mi to jistou naději pro budoucnost.
Do jejich odolnosti a duševního zdraví ovšem zásadně vstupují technologie.
Průměrný evropský teenager stráví online skoro tři hodiny denně, americký přes osm hodin. To je realita, do které děti vstupují bez nástrojů, jak se v ní orientovat, na co si dávat pozor a kdy vyhledat pomoc. Z mnoha výzkumů vyplývá, že typ obsahu, který děti na internetu konzumují, je naprosto zásadní pro jejich rozvoj, ale i rozvoj jejich vztahů. Záleží na tom, co online skutečně dělají a co si tím nahrazují. Pokud někdo používá sociální sítě jako náhradu za skutečné přátele, tak to má zásadní dopad na jeho začlenění do společnosti, na vztahy, ale taky na jeho psychický stav.
Právě se řeší návrh na zákaz používání mobilních telefonů a podobných zařízení v mateřských a základních školách. Jaký k tomu máte postoj?
Opatření chápu, ale myslím si, že s technologiemi by měla jít ruku v ruce edukace, výuka pravidel, jak je efektivně, ale hlavně bezpečně používat. A spíše jasná regulace než kompletní zákaz. Americká asociace pediatrů ustupuje od přísných časových online limitů a navrhuje, aby se rodiče zajímali o to, kdo je jejich dítě a co na internetu dělá. Kdy je online, co tam vidí a s čím se setkává. Školy by měly klást stejné otázky a pomáhat je řešit. Ukazuje se totiž, že největší problém není technologie samotná. Je to způsob, jakým ji používáme. Pasivně, nutkavě, jako únik od nepohody, nebo když máme dlouhou chvíli.
Který výsledek institutu Solvo vás v poslední době nejvíc překvapil?
Ve výzkumu české identity se ukázalo, že máme tendenci se shazovat, podceňovat a málo chválit. A to přesně vidím i v byznysu. Češi mají neuvěřitelný technický talent, který dokazují globální úspěchy firem, jež tady vyrostly. Kde však historicky zaostáváme, jsou ambice, sebevědomí, odvaha říct nahlas, co umíme. Výzkum zároveň ukázal, že jsme na svou zemi hrdí a vážíme si těch, kteří uspěli v zahraničí.
Takže potenciál v nás je. Jen ho zatím neumíme přetavit v sebevědomý globální postoj. Dobrá zpráva je, že nastupující generace podnikatelů to mění. A to je podle mého nejdůležitější pozitivní signál.
