Olga Šípková
|
Závodní kariéru jste pověsila na hřebík, s televizní znovu maličko laškujete, ale jako podnikatelka fungujete na plné obrátky. Jak se v téhle roli cítíte?
Tak v té se zrovna jako doma necítím. Nemám na byznys ducha, ale naštěstí mám povolané lidi kolem sebe. Já dávám do podniku své jméno, vedu lekce, ale řídí ho povolaní, a to mi vyhovuje. Dokonce to ani nebyl můj nápad. Když jsme v roce 1999 začínali s prvním fitkem v pražských Holešovicích, byl to můj muž, kdo mě k tomu kroku přiměl. Sama od sebe bych si netroufla.
Čím vás přesvědčil?
Prostě mu věřím. Počítal půl roku, aby zjistil, že i v těch nejskeptičtějších prognózách se uživíme. Můj muž je velmi zodpovědný člověk, a i když občas raději maluje věci v černých barvách, tak to dělá jen proto, aby vypadaly nakonec šedě. A to já potřebuji, protože mám tendenci být růžová.
Manžel vás dovedl pevnou rukou i k titulu světové šampionky ve sportovním aerobiku. Že by první rande bylo bývalo mezi trenérem a jeho svěřenkyní?
Vůbec ne. Seznámili jsme se ještě na studiích. Oba jsme byli gymnasté, on sportovní a já moderní. A protože můj nastávající muž byl tehdy coby budoucí trenér Dukly vlastně voják z povolání, měli jsme i nějaké peníze, užívali si parádně rok chození a plánovali budoucnost. Pak ale padla opona, Dukly skončily a já vlítla na konci třeťáku do jiného stavu.
Sladké sny vystřídaly těžké chvíle?
Ale kdepak, tehdy jsem vše přijímala hodně přirozeně, navíc sotva plnoleté maminy zase nebyly nic tak výjimečného jako dnes, a tak jsem bez výčitek přerušila studium a zůstala doma. Nic fatálního jsme v tom neviděli, a i když jsme všichni bydleli s mými rodiči a bratrem ve 3+1 v paneláku, užila jsem si ten rok na mateřské přenádherně. Už jsem prostě taková, přizpůsobím se všemu a vidím život růžově.
Byla jste gymnastka, vysokoškolačka s odloženou vidinou diplomu a čerstvá mladičká matka, která se vedle péče o dítě snaží vrátit na závodní koberec a do školních aul. Kde se vám do toho stereotypu vklínil aerobik, pro nás tehdy ještě málo dostupná americká novinka?
Úplně nepolíbená jsem jím nebyla, i když do formy po porodu jsem se dostávala rychle ještě díky gymnastice, která mi mimochodem nešla příliš před mateřstvím, natož po něm. Ale díky sledování televize na mateřské už jsem měla nakoukané MTV a tehdy populární aerobní lekce atraktivní Jane Fondové, které se daly sehnat na VHS. Fascinovalo mě to. Bylo to něco nového, moderní hudba, žádné náčiní, které nemůže tím pádem padat, moderní oblečení. Já se do toho, zatím jen vizuálního obrazu, zbláznila.
A s úlevou vyměnila propnuté nárty za botasky?
Taky ještě úplně ne, nejprve jsem musela dostat za uši. S čerstvým diplomem jsem přijala jednu z nabídek do fitka, kde sháněli právě lektorku nového objevu - aerobiku. Což o to, já sice byla gymnastka, která se umí postavit před lidi a usmát se, ale o vedení lekce komerčního aerobiku jsem tehdy nevěděla nic. Takže jsem předvedla něco příšerného, až mi jedna ze cvičenek naplno řekla, že jsem sice milá, ale cvičit neumím. Tak jsem si tam vzala na starost bar i úklid a ve volnu jsem si v sále zkoušela cvičit podle jedné kolegyně, která už metodiku v duchu světového trendu znala. Zažrala jsem se do toho natolik, že jsem se tajně začala připravovat sama na první domácí mistrovství, ovšem už v závodní podobě tohoto sportu.
Vás ten počáteční debakl ani trošku nezviklal?
Jsem vychovaná s velkou pokorou. Když mi někdo řekne, že mi to nejde, tak já se poslušně učím. Já nejsem hrdá. A k tomu všemu si ještě nevěřím.
A přesto si troufnete sama a jako nezkušená elévka na nejvyšší závod?
Asi jsem si to chtěla dokázat. Byl prosinec 93, já si sbalila tašku, syna Míšu dala na hlídání mamce a ani manželovi, který byl na služební cestě, jsem nic neřekla a odjela na Motorlet do haly. Tam byly persony jako třeba Bohunka Řešátková, Helena Jarkovská, David Huf, Vašek Krejčík, přenášela to televize a do toho já, celá potentovaná a s neustálým mindrákem, že jsem špatná a tlustá. Měla jsem ramínka stažený, ale šla jsem. A byl to asi nejdůležitější moment v celé mé kariéře sportovního aerobiku, protože jsem vyhrála. A já s tím vůbec nepočítala. Nemám ambice na vítězství, jsem jen hrozně entuziastický člověk, kterého uspokojuje ten samotný proces.
Kde byl ten klíč k úspěchu?
Tenhle sport mi na rozdíl od gymnastiky jednoduše sedl. Rozsah mi na to stačil a ohromila jsem prošvihnutýma štikama a kliky. Nebyla jsem žádná pomalá labuť, ale malý, pružný, atletický typ a to je ideál pro aerobik. Gymnastika mi hodně pomohla, ale tady jsem uplatnila sílu a rychlost, což v ladném ženském sportu nešlo.
Váš první domácí triumf přiměl konečně manžela, aby se vašemu sportovnímu růstu začal věnovat?
Až na to, že jsem to nebyla já, ale tehdejší mistryně světa, která předvedla exhibici na závěr závodů, to byla meta, která v manželovi probudila trenérské ambice. Co na začátku vypadalo jako nedostižné, ze mě nakonec dostal. A ano, někdy jsem i brečela, když po mně chtěl kliky na jedné ruce nebo pád do kliku. Byla to hrozná dřina, ale jedině tak jsme předběhli úroveň Čech a útočili na svět.
Ze dne na den, téměř doslova, přišel úspěch. A s ním sláva, média, jaký to byl pocit?
Nádhera a šok zároveň. Cítila jsem se strašlivě méněcenná. Neměla jsem co dělat ve světě showbyznysu, kam jsem se najednou dostala. Ty lidi byli úplně jinak vyumělkovaní, jakoby žili napřed, zatímco já byla jen holka z chudých poměrů, která nic nevěděla, neuměla se líčit a měla jedny džíny. Nestačila jsem jim a cítila se zaskočená, když fotografové dávali otráveně najevo, že nejsem žádná modelka, ale jenom nějaká upocená sportovkyně.
Jak jste to ustála?
Vždycky všechno schroupu, nerevoltuju, smířím se. A pomáhalo mi nadšení. Aerobik mi změnil život a otevřel se mi nový svět se vším všudy. I s tím, jak moc nás tehdy lidi milovali.
To chutná?
Samozřejmě! Ale už v tom byl zárodek konce. Nikdy jsem totiž neuměla věci brát s nadhledem. To asi pramení z toho, že jsem si sama sebe moc nevážila. Když vám od 11 do 18 let tlačej do hlavy, že nemáte jíst, protože jste tlustá, a medaile skutečně nikde, kde máte brát sebevědomí?
Předpokládám, že se vracíte ke své neperspektivní gymnastické dráze. Proč jste u ní potom ale tak dlouho zůstávala?
To je právě ta otázka. Asi proto, že chci vždy všechno překonat a dotáhnout ke zdaru.
Zlomit to jen proto, abyste nezklamala?
Ano. To samé jsem dělala i u aerobiku, ale tam byly dispozice! Ale stejně ve mně zůstala ta holka, co neměla sebedůvěru a jen se to klubko uvnitř živilo.
Rodiče vám ego nepofoukali?
Ne že by mě nepodporovali, ale úctu k sobě jsem si v dětství nevypěstovala. Jsem totiž prostřední, moje sestra se jmenuje po mámě, brácha po tátovi a já trpěla tím průměrem a dokonce tvrdila, že jsem z dětského domova. Byla jsem jedničkářka jako moji sourozenci, ale jen na základce, pak jsem vlítla do puberty, honila kluky a ve škole měla trojky. Zatímco moje sestra se doma učila, já randila s Danem Hůlkou a holdovala bohémskému životu. Bratr i sestra byli inženýři, já jen sportovkyně, či ještě lépe tělocvikářka.
Dala vám rodina někdy najevo, že jste černá ovce?
Myslím, že ne, to spíš já cítila výčitku. Aniž by mě někdo z nich huboval, bylo mi líto, že z naší rodiny mám já, jako jediná, sklon k průšvihům.
Ocenili později vaše úspěchy?
Maminka zemřela brzy a táta, věřím, pyšný byl, i když to okázale najevo nedával. A sourozenci si ze mě na zadek nesedli. Ale za to jsem jim dodnes vděčná. Alespoň jsem zůstala nohama na zemi.
Vás to vážně nemrzelo?
Ne, já se zase jen cítila jiná a utvrdila se v tom, že to tak je a já stojím mimo naši rodinu. To je to, co mi sice celý život vadilo, ale v tom věku už jsem taky věděla, že s tím nic neudělám.
Celou dobu připravuji půdu na to, abychom pochopili váš duševní kolaps, tak mi teď dovolte úvahu. Nesebevědomá Olinka tedy dosáhne na titul nejvyšší, je známá, poprvé v životě zažívá alespoň momentální pocit, že je opravdu dobrá a tím pomyslným prvním krokem dolů je neskromná touha udržet se, ochutnat to celé znovu?
To vás asi zklamu. Já dosáhla titulu v osmadvaceti, už jsem byla moc unavená a toužila spíš po rodinném životě. Navíc v tomhle sportu funguje komerční stránka a já z ní v té době už slušně profitovala. Vrcholový sport jsem dál dělat nechtěla. Ovšem tíhu a odpovědnost za medaili jsem cítila a cítím dodneška. Asi to byla zodpovědnost za značku Olinka Šípková, která mě začala utloukat. Chtěla jsem jí dělat čest na všech frontách - jako veřejná osoba i jako matka a manželka.
Očima autorkyNezměnila se příliš od doby, kdy kralovala obrazovce. Stále je moc milá a plná energie, jen pár vrásek v obličeji přibylo. Viděla jsem ji vést lekci aerobiku a na jejím pohybu i těle nejsou čtyři křížky ani trochu znát. Snad jen ten věčný úsměv už občas odkládá z tváře. Ale smutně nepůsobí, spíš odvážně nebo odhodlaně. Má kuráž, když mluví velmi otevřeně o svém psychickém kolapsu. Má ji, když analyzuje svůj život a poctivě hledá, kudy vedly cesty. Říká, že nese svou kůži na trh, aby pomohla jiným, a já jí věřím. Soukromě se domnívám, že v tom žádný jiný kalkul není, možná jen kousek vlastní terapie. |
To se ale přece dlouho dařilo.
To ano, i nejtěžší krizové období jsem s přehledem zvládla. To bylo ono první holešovické fitko, které ovšem po splacení úvěrů smetly povodně a byl konec. V tu dobu mi na rakovinu mozku umíral tatínek a já do toho podruhé otěhotněla. Až v osmém měsíci jsem si dovolila odejít na mateřskou, jenže se zrovna rozjíždělo další fitness studio a ke všemu jsme stavěli dům. Kvůli svým mateřským povinnostem jsem nemohla manželovi pomáhat, jak bych chtěla, on seděl na třech židlích a já jen vnímala, že to taky nemusíme zvládnout a děsila se, co pak.
Přežili jste, ale napnuli všechny síly, vše se podařilo a…
Já se ale složila. Tělo přestalo poslouchat, trpěla jsem těžkou nespavostí, únavou a v mém životě zbyly jen dvě emoce: strach a úzkost, radost zmizela. Nedokázala jsem se povznést a vyčítala si i to, že jsem zase usnula na prášku. Všechno bylo špatně a já bez příčiny plakala nebo vybuchovala.
Jak tohle vaše chování snášel manžel?
Ten se stále ptal, co mi je, zda mi může pomoci, ale já neznala odpovědi. Byl bezradný, trpěl za to, že pláču, měl vztek na situaci a tak se často rozčílil.
Zaskočilo vás, že ten, kdo vždycky všechno uměl vyřešit, náhle nemá plán?
Ano. Měl tendence být na mě přísný z obavy, abych se nerozsypala. Je to logické, znal situaci z tělocvičny, kdy jsem pod tlakem dokázala leccos. Jenže tenhle model nešel přesunout a já kolikrát potřebovala spíš pochovat a vyplakat se. Byl to začarovaný kruh a ten stav mě ubíjel.
Vy jste netušila, že nemocná je duše?
Chybu hledám vždycky u sebe, takže jsem si říkala, že jsem taková povaha, že je to nějaká moje poloha, kterou se musím naučit zvládat. Došlo to tak daleko, že jsem dokázala před lidi předstoupit jen v roli Olinky Šípkové v tělocvičně. Jinak jsem nemohla ani do supermarketu, abych netrpěla tím, že na mě každý kouká. Zúžila jsem svůj rejstřík jen na osvědčené úkony, i vlasy jsem si denně česala stejně.
Kdy vám došlo, oč jde?
Nedošlo, dokud mě plačící do telefonu jednou ráno kamarádka nedonutila jít k psychiatrovi. A úleva se dostavila, už když jsem si psala do diáře první návštěvu u něj. A pak už je to hezký scénář. Předepsal mi antidepresiva, která po prvních dvou měsících hrůzného prohloubení příznaků zafungovala a mozku chybějící serotonin se postupně doplnil.
Jsou to dva roky, co užíváte léky a nyní začínáte postupně snižovat dávky, abyste za chvíli zůstala zcela bez jejich podpory. Nebojíte se návratu, řekněme trochu psychologicky do svého já?
Ale já se do něj už dávno vrátila. Jenže do jiného. Díky terapii jsem dokázala odhodit nějaké slupky své osobnosti a začít přemýšlet jinak. Nikdy se nezměním úplně, to je jasné, ale uklidnila jsem se, získala nadhled a začala si věřit. Už nemám ze všeho strach a vím, že je na místě se nebát. Přece v mém věku už něco vím, něco umím a dokážu zúročit zkušenosti. A zase se dokážu těšit na obyčejné věci. Trvalo to dlouho, ale je to zpátky.
Odkud pramení ta poprvé v životě nabytá pevná sebedůvěra?
Asi jsem ji v sobě neobjevila schovanou, dost možná jsem ji získala až touhle poslední, nejtěžší zkušeností. Hodně jsem na sobě totiž pracovala, nenechala jsem vše jen na lécích. Četla jsem, vnímala a ve svém oboru se pořád zlepšovala. Využila jsem ten čas pro sebe a nehrála si na pacienta. Šlo to pomaloučku, ale pak jsem se do toho dostala a začala na sobě nakonec pracovat i vizuálně. Psychický problém s sebou totiž vždycky nese chátrání těla, a i já se pěkně obalila. Takže zlepšovat bylo co.
Manžel pochopil, co se vámi událo, aniž by vaše dlouhá cesta k sobě samé jakkoliv ohrozila váš vztah?
Když zjistil, že se léčím, začal mě hodně podporovat. Umožnil mi mít svoji ložnici kvůli klidu a naprosto vše toleroval. Dokázal se vcítit, je to zlatý člověk. A nějaké trhliny? Víte, jsme spolu dlouho a něco jsme společně vybudovali. Začali jsme s holýma zadkama, poprali se s lecčíms a jsme velcí parťáci. Navíc jsme stejně vychovaní a pocházíme z podobných poměrů. To je prostě štěstí a přes všechny krize už se asi přeneseme.
A ještě maličkost, odpovědnost za značku Olga Šípková už vás netlačí?
Je dobré si povolit selhání a není dobré být tak velký maratonec. A věřte, že to ode mne není prázdná fráze. To bych o svém největším "selhání" teď veřejně nemluvila. Já dokonce děkuju za to, co se mi přihodilo, nestydím se a chci o tom mluvit. Jedině tak můžu někomu jinému pomoct. A já vím, že je na tom hodně žen podobně.
