Ačkoli k hudbě inklinovala už od dětství, netroufla si po maturitě podat přihlášku na uměleckou školu. Leoně Machálkové tenkrát chyběla potřebná dávka sebevědomí a také výraznější podpora okolí. Vystudovala tedy český jazyk a dějepis a po vysoké škole mohla ihned nastoupit jako učitelka na přerovské gymnázium. Vydala se však do Prahy a stala se úspěšnou zpěvačkou. Folk, rock, jazz, pop a zejména muzikál jsou žánry, které ji provázely a stále provázejí. Letos se mohou fanoušci těšit na její nové album.
Váš syn Artur vyrůstal v uměleckém prostředí. Co u něj vítězí – hudba, anebo design?
V Arturovi se před pár lety probudily umělecké geny po Bořkovi, na chalupě se zavíral do jeho dílny a začal navrhovat nábytek. Říkám mu: Poslouchej, co ti napovídá srdce, práce tě musí bavit. To je klíč ke spokojenosti a naplnění života každého z nás. Pak se uvidí. Artur se teď připravuje na maturitu a rád by studoval vysokou školu designu v Milánu. Už uspěl v prvním kole přijímacích zkoušek a čekají ho další. Troufám si říci, že po Bořkovi zdědil i určitou odvahu zariskovat a být svůj. Bořkova díla teď znovu ožívají ve sklárně Jiřího Pačinka a v Novém Boru se chystá Bořkovo muzeum, kde bude stálá expozice jeho sklářských počinů, z čehož máme s Arturem ohromnou radost.
Kdy napovědělo srdce vám, že máte jít za hudbou?
Srdce mnou směrem k muzice lomcovalo odjakživa, protože jsem se hudbě, hře na housle, zpívání, recitaci nebo divadlu věnovala od útlého dětství. Chodila jsem v Přerově do lidové školy umění a pak na střední do skvělého recitačního kroužku SKIP.
A na vysoké škole?
To už jsem zpívala se dvěma kapelami, jednou folkovou – Damiján, a druhou jazzovou, která se jmenovala Znamení dechu. Můj zájem o hudbu nebyl nijak plachý, naopak, byl hodně intenzivní.
Proč jste tedy nešla studovat uměleckou školu?
Jak se dnes říká, zřejmě jsem na to „neměla koule“. Nikdo neřekl třeba: Běž, máš na to! Naopak jsem z mnoha stran slýchávala: Tam se nedostaneš, víš, kolik lidí se hlásí? Někde uvnitř jsem po umělecké škole toužila, ale moje sebevědomí nebylo natolik dravé, abych si troufla. Ale strávila jsem příjemných pět let studiem češtiny a dějepisu a vlastně jsem zpívala pořád. Předskakovali jsme s kapelou třeba takovým hvězdám, jako byl Vladimír Mišík nebo Vladimír Merta. Tahle praxe na pódiích vůbec nebyla špatná škola.
A pak přišla revoluce...
A ta nám všem dala křídla! Odjela jsem do Prahy, trošku živořila po podnájmech, ale mladej člověk leccos vydrží, když má svoje sny. A ta doba byla plná entuziasmu. Po roce na volné noze jsem dostala své první umělecké angažmá, a to v divadle Semafor pod laskavým bičem Jiřího Suchého.
Dostala jste „lano“, anebo absolvovala konkurz?
O mně nikdo nevěděl! Na konkurz mě poslala Jana Koubková a ten konkurz vypadal tak trochu jako od Miloše Formana, protože tenkrát přišel rovnou z ulice kdekdo. Nicméně jsem uspěla a v Semaforu pak strávila pět velice šťastných let. Byl to skvělý start, na který pak navázaly první muzikály.
Chodila jsem na koncerty do Malostranské besedy, to bylo báječné podhoubí, kde jsem poznala Richarda Hese, Ondřeje Soukupa a Edwarda Tomase a tenhle „balíček“ se přišel podívat do Semaforu, jak ta mladá holka z Přerova válí na jevišti. Dali mi pak neuvěřitelnou důvěru a svěřili mi Anitu, jednu ze dvou hlavních ženských rolí v muzikálu West Side Story.
Tato role nebyla ale jen pěvecká nebo herecká...
Byla i taneční a tančit po boku slavné a dodnes podle mě nepřekonané skupiny UNO byl velký úkol. Dřela jsem, abych alespoň zapadla a netrčela mezi těmi krásnými a báječnými tanečníky, aby si diváci neříkali: Co je to tam za motovidlo? A v té době už v hlavě Richarda Hese zrál první český muzikál – Dracula. Než ale spatřil světlo ramp, stačila jsem si ještě odskočit do muzikálu Jesus Christ Superstar.
Měla jste štěstí, že jste zpívala krásná libreta, která vzešla z dílny textaře Zdeňka Borovce.
Opatřil krásnými texty muzikály Dracula a Monte Christo. Ráda přijímám pozvání účinkovat na koncertech, kde znějí písně z nejlepších českých muzikálů, tedy i Zdeňkovy texty. Poslední vzpomínkový koncert byl k jeho nedožitým devadesátinám. Byl to textař, básník, který velmi dobře cítil hudbu a dokázal svá slova položit tak hebce. Uměl dokonale pracovat s jazykem a všechny jeho refrény v sobě skrývaly nějaký vzkaz. A pořád se z nich vynořovaly nové souvislosti. Jako učitelka češtiny nikdy neopomenu ocenit, jak Zdeněk Borovec psal, jak ctil lahodnost jazyka, a přitom nepůsobil úzkoprse. Podobně jako Jiří Suchý – dokonalost sama.
Leona Machálková
|
Poslední desku jste vydala před pěti lety. Chystáte něco nového?
Blíží se mé půlkulatiny, a tak bych sobě i fanouškům chtěla udělat radost. Připravuji poprockové album melodických, zemitých písniček. Oslovila jsem ke spolupráci Vaša Patejdla, dvojici Petra a Pavla Ormovy a také Michala Davida. Potrpím si na vyklenutou melodii, která utkví drápkem v srdci. Novou desku pokřtím letos a bude ji doprovázet i série koncertů.
Před vámi jsou zmiňované půlkulatiny a vy pořád vypadáte výborně...
Nevzdala jsem to, ale léta běží a čas je spravedlivý. Naštěstí jsem zdědila dobré geny po rodičích, a když tuhle výbavu nenechá člověk padnout a ctí rozumný životní styl, netrápí se, hodně spí, může vypadat dobře i ve své věkové kategorii.
Ale syn vám stárne...
Co si to dovoluje?! Ano... už pociťuju delší dobu lehký sentiment – je to tady, ptáče roztahuje křídla. Vím, že je to nezadržitelný proces, a já mu přeju, aby byl šťastný. Až odjede na studia, bude mi smutno, ale máme se tak rádi, že vím, že se bude vracet.
Pocítila jste na sobě někdy takzvanou krizi středního věku?
Krize, ty potvory, samozřejmě sem tam přicházejí a člověk si říká: Co tady děláš, když si tě nepřeju? Jsou období, kdy se pozorujete víc, někdy méně, a bohužel během lockdownu bylo toho času pozorovat se až běda. Svět se zpomalil a pro naši profesi se v podstatě zastavil. Nikdo neví, jak to v budoucnu bude s kulturou vypadat. Doufám, že se lidé neodnaučí chodit do divadel a na koncerty. V každém případě je to ale boj o každého diváka. Teď spolu sedíme v šatně Divadla Broadway, což je jedno ze soukromých divadel, které do společné kasy přispívá, ale od státu nedostane nic. Velká poklona všem soukromým produkcím, že to s takovou grácií zvládají. Jsou to pro mě hrdinové. Skepsi se snažím nepropadat a doufám, že s jarem přijde příznivé období a konečně pominou i restrikce, které by dál omezovaly kulturní sféru.
Na jaký program se vaši fanoušci mohou těšit?
Koketovala jsem s myšlenkou vzdát poctu všem těm báječným textařům, ale i hudebním skladatelům a před třemi lety jsem zrealizovala vlastní koncertní počin jménem Muzikál – moje láska. S mým orchestrem během dvou hodin představíme publiku alespoň část písní, které jsem měla to štěstí zpívat na velkých jevištích při své pouti muzikálem. Je to i takový můj hold životu, osudu, že mi tyhle příležitosti dal.
