Svou první knihu P.S. jste vydala před osmi lety. Teď vyšla kniha povídek Co tě nezabije. Co vás přimělo sednout znovu za počítač a psát?
První kniha byla sbírka fejetonů, který jsem psala do časopisu Elle. Stačilo tedy přidat předmluvu, vybrat fejetony a bylo hotovo. Nikdy bych si o sobě netroufla tvrdit, že jsem spisovatelka. Jsem autorka. Vždycky jsem si říkala, že jednu knihu zvládne každý, ale dvě už něco znamenají. I proto jsem si druhou knihu přála napsat, abych si to dokázala. Ale najít v mým životě disciplínu na psaní je složitý úkol.
Ozval se mi ale z nakladatelství pan Dočekal a vyzval mě k napsání povídky do souborných vydání, kam píšou autoři jako Alena Mornštajnová nebo Bianka Bellová. Moje ego se zatetelilo a řekla jsem si, že to zkusím. Téma bylo předem daný. Pan Dočekal mi po odevzdání řekl, že jsem sice povídku v pravém slova smyslu nenapsala, ale vydali to. Mě kritika motivuje, takže když se ozval podruhý, byla to výzva o to větší. Pak už jsem si řekla, že to jednou bude kniha.
U Maxe mám naopak pocit, že mu občas přijde, že jsem slavná málo. Představoval by si, že bych měla mít ochranku.