Jaroslava Stránská | foto: Profimedia.cz

Viděla jsem svět, ale doma se na mě zapomnělo, říká policistka z Modravy

  • 27
Po Discopříběhu se jí otevřel svět filmu, ale Jaroslava Stránská přijala angažmá do Černého divadla Jiřího Srnce, se kterým projela kus světa. „Daň za tohle poznání byla velká. Sejdeš z očí, sejdeš z mysli, přijdeš o spoustu kontaktů,“ říká herečka.

Ovšem před časem si na ni vzpomněl režisér Jaroslav Soukup a Jaroslava, které přátelé neřeknou jinak než Bobina, se díky roli policistky Lucie Krásenské v detektivním seriálu Modrava vrátila na televizní obrazovky, a tudíž i povědomí diváků. Už brzy se začne pravidelně objevovat také na jevišti, a to nejen v pohádkových rolích.

Spousta lidí během karantény řešila problém s prací, vám paradoxně tato doba práci přinesla. Jak se to stalo?
Abych se z toho nicnedělání nezbláznila, začala jsem vymýšlet krátké scénky, které jsem sdílela na sociálních sítích. Tahle videa viděl Jarda Sypal, herec a principál zájezdového divadla, který sháněl zrovna náhradu za Káču Kornovu. A tak jsem naskočila rovnou do zkoušek tří už rozjetých představení.

A co Liduščino divadlo? Zvládnete to obojí?
Zkouším ještě hru s Upírem Krejčím, s Miluškou Bittnerovou alternuji představení Hexnšus. K tomu představení u Jardy Sypala. Je toho tolik, v Liduščině divadle musím skončit. Všechno jsou to komedie, asi mám vtipný obličej. Hrát komické role a být vtipná je strašně těžký.

Hrála jste někdy v něčem vážném?
Kdysi jsem hrála Gazdinu robu, Minuty na hodinách, dokonce v Ibsenově dramatu Paní z námoří. A proč je tak málo komiček? Málokterá žena chce být na jevišti nebo před kamerou ošklivá, málokterá se chce pitvořit. Já to mám naopak ráda, nebaví mě na divadle kladné role hodných holčiček nebo vzdychajících princezen. Čím víc se můžu „zpizdit“, tím jsem spokojenější. I v pohádkách v Liduščině divadle jsem hodně hrála vyložené pitomce. Herec se však nikdy nesmí na jevišti za svoji roli stydět, jakmile si bude myslet, že je trapný, tak taky ve skutečnosti bude. Musí zkrátka věřit tomu, že je to prima role.

Po kolika letech Liduščino divadlo opouštíte?
Byla jsem tady jednadvacet let. Ale občas jsem si někde zahrála „normální dospělé“ divadlo a vždycky jsem si pak o to víc uvědomila, jak mi činohra chybí. Takže jsem teď chytila příležitost za pačesy. Samozřejmě jsem Lídu, principálku, nechtěla nechat ve štychu, sehnala jsem za sebe náhradu, ale vzhledem k tomu, že hraji vlastně ve všech představeních Liduščina divadla, budu některá představení ještě dohrávat.

Nelezla vám někdy ta dětská představení na nervy?
Lhala bych, kdybych řekla, že ne, ale dětské publikum vám to vrátí. Na druhé straně jsou děti nároční diváci, a když se jim představení nelíbí, dají vám to nepokrytě najevo. Ale když po představení přijdou a řeknou, že je mrzí, že už je konec, je to velká odměna. My jsme se v Liduščině divadle vždycky snažili, aby to bavilo i dospělé, aby rodiče při představení netrpěli.

Těšíte se na novou práci?
Těším se a bojím zároveň, nastupuji do rozjetého vlaku. Bojím se, jak to zvládnu, jestli budu dobrá, abych je nezklamala. Ale co se týče práce, nikdy jsem nic neplánovala, nechávám věci plynout, říkám si: co má být, se stane. Člověk není pak tak zklamaný.

Právě se v televizi reprízuje seriál Policie Modrava. To bývá často předzvěst nových dílů...
Pan režisér sice říkal, že už pokračování nechce točit, leda kdyby byla velká sledovanost. To se ale splnilo a už se píše osm nových dílů.

Jaroslava Stránská

Čím si myslíte, že Modrava diváka baví?
Možná je to i tím, že se tam neodehrávají žádné velké krváky, prolínají se tu lidské osudy na maloměstě a nosný příběh vždycky doplňují postavičky, které mu dodají civilnost a pravdivost. Spousta lidí se tam pak může poznat.

A co místní obyvatelé?
Někteří říkají, že nás mají rádi, jiným lezeme na nervy, když se například kvůli natáčení zavře silnice. Ale většinou nás srdečně vítají. Dokonce jsme tady byli v zimě se štábem na dovolené a udělali si tady báječnou zabijačku. Účastnili jsme se i místního masopustu. Na Modravě se už cítíme jako doma.

V seriálu jste povýšila a ze strážmistryně Lucie Krásenské je poručice, díky čemuž nabrala sebevědomí. A co její záletný muž?
Ten se uklidnil. Ale jen připomenu, že jsem mu byla nevěrná už v prvním díle. Což bylo vyústěním toho, jak se choval. Tohle se může stát i v životě, když chlap ženskou zanedbává, nebo je na ni protivnej a zlej...

Měla by se nevěra odpustit, nebo je to „smrtelný manželský hřích“?
Nevěřím příliš na odpuštění nevěry. Podváděný může třeba stokrát říct „Já ti to odpouštím“, ale vždycky tam zůstane podezíravost a nedůvěra. Kdybych někomu zahnula, nechci, aby mi to odpouštěl. Stejně tak bych neodpouštěla ani já. Kde je nevěra, není vztah v pořádku.

Jak dlouho jste se svým mužem?
Dneska máme třetí výročí svatby, ale jsme spolu už dvaadvacet let. Známe se ještě déle, poprvé jsme se potkali, když mi bylo šestnáct let a Pavel byl na vojně. Tvrdí, že se do mě zamiloval už tenkrát a že jsem jeho celoživotní láska. Tak doufám, že nekecá!

Proč jste se vlastně nevzali už dřív?
Protože jsem měla z předešlého manželství špatné zkušenosti. Můj tehdejší manžel byl fajn kluk, ovšem jen do té doby, než jsme se vzali. Pak se to celé nějak obrátilo. A toho jsem se bála. Pak jsem ale usoudila, že už ho znám tak dobře, že už by se po těch dvaceti letech neměl změnit. Jsme naladění na stejnou vlnu, Pavel je pohodář, neuráží se a je s ním pořád legrace. Přitom stojí nohama pevně na zemi a je spolehlivý. Jsem s ním šťastná, až mě to někdy děsí. Ze zkušeností vím, jak rychle člověk může o štěstí přijít.

Díky Pavlovi jste se ocitla v roli nevlastní maminky. Sama jste ale kdysi o miminko přišla. Nebylo to tedy těžké, starat se o mužovu dceru?

Pro mateřství jsem udělala, co bylo možné. Když mi však nebylo shůry dáno, byla jsem ráda, že můžu být pro Týnu náhradní máma. Začátky nebyly jednoduché, ale dneska máme krásný vztah. Týně je třicet a loni jsme ji vdali. Děti zatím neplánují, chtějí cestovat, ale já jí říkám: Holka, moc s tím neotálej! Od našich mladých cestovatelů jsme dostali k výročí svatby zájezd na Sardinii, pak přišla koronakrize. Jsem ale ráda, že nikam neletím.

Proč?
Před lety jsme letěli s Černým divadlem Jiřího Srnce do Thajska. Seděla jsem vzadu a najednou se rozhostilo ticho. Motory umlkly. Letadlo se propadalo osm sekund. Bylo to děsivé, přese mne doslova lítali lidi a mně se honilo hlavou, co bude dělat máma, jestli umřu, že ji to zabije. Pak se náhle ozvala šílená rána, to jak motory najednou zabraly. Museli jsme přistát v Bahrajnu, kde ošetřili zraněné. A pak jsme nastoupili zpátky do letadla, které mělo utrhané sedačky, a letělo se dál. Od té doby lítám jen se sebezapřením, to si musím vzít prášek a dát si panáka.

Černé divadlo, zájezdová představení, přejezdy, hotely... Nechtěla byste zakotvit na pevné divadelní scéně?
Moc bych si přála sednout třeba na dvanáctku a dojet rovnou do divadla!

6x o Jaroslavě Stránské

  • Narodila se 6. června 1969 v Praze.
  • Vystudovala pražskou konzervatoř a už jako šestnáctiletá získala roli kadeřnice Jitky ve filmu Discopříběh.
  • Následoval Discopříběh 2 a komedie Byl jednou jeden polda nebo Jak ukrást Dagmaru.
  • Kromě seriálu Policie Modrava si zahrála v seriálech Vyprávěj nebo Život na zámku.
  • Prošla několika divadelními scénami, např. Národním divadlem, Divadlem Na Zábradlí a zahrála si i v Divadle Broadway.
  • Je šťastně vdaná za Pavla Hollitzera, který pracuje mimo hereckou branži.