Co jste dnes snídala?
Dneska ještě nic. Přiletěla jsem ve čtyři ráno z druhého konce světa. Vlastně se ještě rozmýšlím, jestli budu snídat, nebo večeřet…
To chápu. A když zrovna snídáte?
Snídaně dělá většinou manžel. Vejce naměkko vaří ve varné konvici, což mě vždycky nadchne a pobaví. Je prostě skvělý. Kromě vajec ještě oloupe všechno možné ovoce, udělá ovocný talíř a nutí nás to jíst.
Jak to u vás po ránu vypadá?
No, jak asi? Chodíme tam jako bludní Holanďani a snažíme se chytit nějaké své role. Dneska jsme už všichni schopni obléknout se sami, tím se to dost zjednodušilo.
Máte nějaké beauty rituály?
Každý den začínám studenou sprchou. Pak se do sebe snažím nacpat všechny vitaminy a doplňky, abych přežila den. A můj rituál? Spím v masce. Nic převratného.
Jste krásně štíhlá. Jak to děláte?
Na dovolené jsem přibrala tři kila, mám pocit, že snad i ve vlasech, tak víc cvičím, dělám jógu, i dýchací jógu, když mám čas. Sportuju ráda, chodíme celá rodina hrát badminton nebo jezdím na kolečkových bruslích. A taky chodím do Axy. Řekla bych skoro rodinného fitka, kde jsou báječní trenéři. Mám to sto metrů.
Vaše trenérka prý řekla, že jste „dost hustá“ a máte na sebe poměrně vysoké nároky.
To Jarka trochu přehání, ale je fakt, že jsem si u ní objednala, ať mě naučí výmyk na hrazdě. Snažím se ji vždycky trochu ohromit, čímž chci samozřejmě ohromit hlavně sebe. Tak jsem jednou vytáhla své dvě dcery na ranní běh do parku, stavily jsme se na hřišti a já šla ten výmyk zkusit. Dostalo mě, že jsem ho udělala hned napoprvé a pak ještě dvakrát. Holky ani nedutaly, byly překvapené stejně jako já.
Máte tip, jak často se hýbat?
Co nejvíc, hlavně si na to musí člověk zvyknout. Když děti něco chtějí, tak vždycky vyskočím a běžím to udělat. Přináším, odnáším. Kdykoli. Kdysi jsem totiž dostala dobrou radu. Buď vděčná za každý pohyb, který můžeš udělat. Lidi někdy kritizují, že kolem dětí lítáme, když si lecco můžou udělat samy, že je rozmazlujeme, ale já to beru jako příležitost se zase zvednout, jsem tím úplně posedlá. Hyperaktivní.
Držíte diety?
Je to celoživotní dieta, ale přiměřená. Jinak nejraději sním, co vidím. Miluju jídlo. Jak pak ale můžu držet dietu, že? Je to peklo.
Co pitný režim?
Bohužel. Opravdu bych ho chtěla dodržovat, ale mám spoustu práce a zapomínám na to. Štve mě to.
Dítě se potřebuje opřít o nějaký základní kámen, který mu říká, co je možné, a co je už za hranou.
Jaké módní značky máte ráda?
Teď jsem si oblíbila Loewe. Úplně na ní ujíždím. Je mladistvá, pohodlná a mám pocit, že mi střihy sedí a snad i sluší. A pak Tereza Vu a její spodní prádlo. Moje oblíbená česká návrhářka. A mám ráda zahrady, takže Gardena.
Utrácíte bez rozmyslu, nebo spíš šetříte?
Vzhledem k tomu, že u nás nakupuju oblečení pro všechny jenom já, tak stále říkám: „Ne, ne, ne!“ Devětkrát řeknu ne, podesáté podlehnu a něco koupím. Prostě je nás moc, tak to musím trochu hlídat, což mě s tolika dětmi někdy stojí dost úsilí.
Děláte s dcerami úkoly?
Jasně, hlavně z češtiny a angličtiny. Všechny ostatní, hlavně matematiku a geometrii, dělá manžel. Naše děti jsou samostatné, vlastně už jen sem tam kontroluju úkoly naší jedenáctileté dceři, ale ani ona se už moc nechce nechat kontrolovat. Ale ještě pořád si spolu čteme před spaním.
Myslíte, že jsou v Česku kvalitní školy?
Víte, naše děti chodily snad do všech cizojazyčných škol, které tu jsou. Slušným výsledkem podle mě bylo, že se všichni vždycky dostali na vysokou školu, na kterou chtěli. Dokonce i na matematický institut L’École polytechnique v Lausanne. Ale třeba moje dcera Olga chodila na státní školu v Klánovicích a z té jsem byla nadšená. Nebo základka v Mikulandské, boží škola. Školy tu máme ve srovnání třeba s Francií opravdu dobré. V jedné škole ve vyloučené lokalitě v Ústí pomáháme s obědy pro děti a je to tam úchvatné. Všechno přece záleží na vedení a také na spolupráci s rodiči. Učitel to všechno sám neutáhne.
Ivana Tykač (56)
|
Řekla byste, že výchova našich rodičů byla lepší než ta, která panuje teď?
Taky nad tím často přemýšlím. Každá výchova má své přednosti. Naši rodiče nám samozřejmě nastavovali daleko razantněji mantinely. Byly zřejmé, věděli jsme, kde jsou. Samozřejmě někdo je měl dost úzké. Ale jestli můžu vyslovit tezi, že existuje nějaká „průměrná šíře mantinelů“, zobecnila bych to asi tak, že v určité době, kdy se dítě vyvíjí, než dospěje a pochopí všechny souvislosti a zásady života, se potřebuje o něco opřít. O nějaký základní kámen, který mu říká, co je možné, a co je už za hranou. Ten je vždycky potřeba jasně nastavit. Přirozeně máme tendenci myšlení dětí rozvolnit a nespoutávat ho, ale záleží na tom, v jakém věku. Aby byly schopné tuhle svobodu vůbec zpracovat. Často se pak stane, že hranice jsou tak volné, že se děti nemají o co opřít.
Určujete svým dětem mantinely vy, nebo to máte doma volnější?
Manžel má mantinely daleko širší než já, musela jsem tedy trochu povolit, takže je vlastně stanovuju hlavně já. Mám pocit, a teď to bude znít, že se chlubím, že vlastně nemáme momentálně žádné výchovné problémy, kromě toho, že nejmladší dcera nechce chodit do školy. Klasika. Myslím, že jsme s našimi dětmi našli modus vivendi (způsob života, pozn. red.). Jsou svobodnější, volnější a můžou víc uplatňovat to svoje specifické „já“. Jsme doma dost užvanění, takže s nimi pořád mluvíme. I když naše prostřední, patnáctiletá dcera není doma, tak ji máme každý den tři čtvrtě hodiny na telefonu a domů jezdí každý týden. Dětství je podle mě úplně zásadní. To, jaké je, hodně souvisí s naším štěstím a úspěchem v životě. Ale přijde mi vlastně důležité, řekla bych dokonce zásadní, pro ekonomický úspěch celé společnosti. Proto ho také zkoumáme v našem think-tanku Solvo. Zjišťujeme, proč české děti nechtějí chodit do školy. Jak moc je pro ně důležitý jejich vzhled...
Myslíte, že současným dětem chybí úcta k autoritám?
Těžko říct. Berou děti ty dotyčné vůbec jako autority? Přinášejí jim ony autority něco hodnotného? Děti je třeba přece něčím zaujmout. Potřeba dítěte se musí potkat s nabídkou.
A nabízí naše současná společnost dostatek autorit?
Teď se trochu navážíme do celé společnosti, což nechci, ale přesně tohle zkoumáme v našem think-tanku Solvo. Mám k tomu příhodu. Teď jsme byli na společném výletě s dětmi a přáteli. Naše holky jsou opravdu komunikativní a ta nejmenší si každého dospělého maže na chleba, ale, abych tak řekla, ve schůdném módu. Je schopna s dospělými hodinu diskutovat. Když jsme byli ve Vietnamu, tak přednášela dospělým dvacet minut o střelbě na Filozofické fakultě. Tím, že jsou dnešní děti svobodomyslné, a hlavně mají sebedůvěru, přijímají daleko lépe i autority. Uznávají, že jim ten člověk něco přináší, že něco umí a že je může obohatit. Neřekla bych tedy, že to je o autoritách, spíš o vzájemné interakci. O hodnotě. Schopnosti zaujmout. Potřebujeme tedy vůbec autoritu? Nemůže to celé být na partnerské bázi?
Jako ženy bychom se měly trochu vrátit ke svým kořenům. Můžeme zastávat všechny pozice, které máme, ale měly bychom být také plné hřejivého tepla, pochopení a krásy vnější i vnitřní.
Jak vychováváte své dcery, tradičně, nebo progresivně?
Když nad tím přemýšlím, tak asi víc tradičně, než bych si kdy myslela. Samozřejmě je vychovávám k samostatnosti. To je základ. Musím se postarat sama o sebe, protože jsem pak svobodnější ve svých rozhodnutích, můžu si dělat, co chci, a nejsem na nikom závislá. A jestli se budu chtít chovat jako křehká, třeba i submisivní žena, tak proto, že chci, ne proto, že musím.
Nějaké konkrétní výchovné momenty, které byste chtěla zmínit? Musí děti volat babičce?
Ano, samozřejmě, že musí volat babičce. A dělají to samy od sebe.
Nebo že poslední slovo má u stolu otec?
U nás mají poslední slovo většinou holky, protože nás oba převálcují. Manžela respektují. Nezvyšuje na ně hlas, řeší s nimi spoustu věcí.
Pustila byste dceru na rande s klukem, kterého neznáte?
Když si vezme garde, tak určitě. Samozřejmě, že garde musím schválit. Dělám si legraci…
Jaká jsou tedy pravidla randění?
Chlapec by měl dívku doprovodit domů, měl by za ni zaplatit, měl by jí otevřít dveře a měl by se k ní chovat galantně. Ne proto, že je to staromódní, ale aby dívka cítila jeho respekt. A bude od ní hezké, když ho na příštím rande překvapí třeba bábovkou, kterou upekla. Anebo může příště koupit lístky do kina ona. Také může říct, že na příštím rande jde oběd na ni. A rozhodně bych si nechala dost času na fyzické sblížení. Naše babičky říkaly nejméně tři měsíce. A protože je rychlejší doba, tak dejme tomu, že půlka.
Nepřijde vám, že sociální sítě úplně zničily randění?
Možná ho tak ulehčily, až ho degradovaly. Je najednou bezvýznamné. V podstatě se randí online. A je to možná jen představa toho randění.
A co máme tedy poradit našim dětem, které jsou na sociálních sítích dnes a denně?
Sítě jsou virtualita a my potřebujeme žít v realitě. Virtuální svět je silně zavádějící a nedá se s tím, co žijeme, porovnávat. Nemáme pak reálné prožitky a svět nás může zaskočit. Nerozumíme mu, jsme příliš slabí, přecitlivělí, a to pak sdílíme na sociální síť, aby si to přečetlo co nejvíc lidí. Přitom podstatná je odolnost. Schopnost zvládat stres.
My to víme, ale děti ne.
My jim to musíme předávat. Dát tomu čas. Osobně mám obrovský problém, když vidím, že je moje dítě na mobilu. Nechci ho ale vytrhovat, třeba tím, že jdeme plavat, protože to nefunguje. Když dceru odnesu a hodím do bazénu, tak samozřejmě hrozně řve a nadává. Musím ji naopak nalákat, vytvořit jí nějaký plán složený z věcí, o kterých vím, že jsou pro ni atraktivní.
Teď trochu odbočíme. Zmínila jste Solvo. Co to vlastně je?
Think-tank, který dělá spoustu výzkumů, jak se cítí české ženy, jaké dětství mají české děti. Možná znáte naši neziskovku Women for women, která pomáhá dětem třeba s obědy ve školách. Díky ní jsme získali spoustu informací, jak v současném zrychleném světě fungují ženy a děti. Chtěli jsme všechno ověřit, sumarizovat, a hlavně jít víc do hloubky. To už chce velký výzkum, a ne jeden. Tak jsme založili think-tank.Ať máme časem naše vlastní data ke všem otázkám, které si klademe my, naše generace, naše děti a celá společnost. I já jsem se názorově vyvinula, z feministky zastávající názor, že se ženy musí stoprocentně osamostatnit, jsem se teď překlopila do pozice, že všechno má svá pro a proti a ženy musí mít hlavně svoji identitu. A protože ji mají prostě jinou než muži, tak mají jiné potřeby. Potřeby čistého feminismu jim ve finále nebudou vyhovovat. Vidím to na svých dcerách, že jsou v pohodě s tím, jak je svět nastavený, a chtějí si užít i tu ženskou roli. Což dnes u některých žen vůbec nevidíte. Když jsou příliš feministické, neumí být chápající a může docházet ke konfliktům, které se dají řešit už jen tím, že se partneři rozejdou, manželé rozvedou, a žena se pak dostává do spirály, kdy je jen na ní, jak uživí svoje děti, musí se dohadovat s mužem, jestli jí bude dávat peníze, nebo kolik peněz si vydělá. A čím je to pro ni náročnější, tím víc je to zatěžující a tím víc je feministkou. Proto si myslím, že bychom se měly jako ženy trochu vrátit ke svým kořenům. Můžeme zastávat všechny pozice, které zastáváme, ale nesmíme zapomínat na svou ženskou roli. Měly bychom být ženy plné porozumění, krásy vnější i vnitřní, ženy empatické, chápající, vytvářející teplo...
To je trochu jako příručka z třicátých let, jakou si muž přeje mít doma ženu. Usměvavou, upravenou, která má uklizeno, navařeno. Jak to jde ruku v ruce s ženou, která se vrací v pět z práce, cestou rychle nakupuje, doma se potkává až v podvečer s manželem a musí uklízet, starat se o domácnost? Jak má tahle žena najít v sobě onu krásu, vytvářet teplo domova?
Já myslím, že my české ženy jsme moc urputné. To, co popisujete, jsme si přivodily samy.
Neumíme házet věci za hlavu?
A neumíme si říct o pomoc. Jsme někdy příliš akční a ostré. Neumíme elegantně rozdělovat práci. Asi si nevěříme, a tak chceme všechno zvládnout samy… Proboha proč?
Jste pro kvóty pro ženy?
Fakt ne. Nejsme přece hendikepované, abychom musely být podporovány. Je nás jednapadesát procent populace.
Říkala jste, že vám vadí tříletá rodičovská. Vždyť jsme v tom nejlepší na světě.
V téhle rychlé době je přece obrovský hazard být tři až čtyři roky bez styku s pracovním světem. Pak není divu, že ženy ztrácejí svoji kariéru, nedostávají se na vysoké pozice. Vždyť přece mít děti chtějí oba, nebo ne?
Na rodičovské má tedy být i táta?
Každý ať si dělá, co chce, ale rozhodně si myslím, že táta na rodičovské by prospěl všem. I otec je nejbližší člověk dítěte, to z něj potřebuje čerpat, potřebuje ho jako vzor, potřebuje jeho energii. Potřebuje ho zažívat. Mimochodem, myslím, že je to pro otce jediná šance, protože náš průzkum Solva ukázal, že otcové jsou u českých dětí až na čtvrtém místě oblíbenosti. Věřte tomu, nebo ne, my to naměřili. A je to tedy poněkud šílené. Musíme s tím něco dělat.
Co vás v Česku nejvíc vytáčí?
Liknavost. Vyhnívání problémů. Neangažovanost. Vyřešte to za nás, vládo. Delegování zodpovědnosti.
Často operujete s číslem pět set miliard. O co vlastně jde?
Máte pravdu, to je moje oblíbené číslo od poradenské firmy McKinsey. Těch pět set miliard si vyděláme do konce desetiletí navíc, pokud v České republice víc zapojíme ženy. Já dělám, co se dá.
Kolik schůzek zvládnete za jeden den?
I deset. Teď jsem měla zrovna několik schůzek k průzkumům, což mě moc baví.
Vaše průzkumy o českých ženách a hlavně dětství v Česku hnuly se spoustou lidí. I mě zarazily. Co chystáte teď, z čeho nebudeme spát?
Nový průzkum. Nazvali jsme ho Krize mužství. A myslím, že je jasné proč.
Přesunula jste své firmy do nové budovy Masaryčky, kde sedíme v krásném prostoru. Jsou tu telefonní budky, gauče, pohodlí, zasedačky všech velikostí. Dělá se tu velký byznys, přesto to působí jako být u někoho doma. Kdo prostory navrhoval?
Uvádíte mě do rozpaků, nemůžu přece chválit samu sebe. Ale vážně, byla to naše týmová práce s dalšími architekty. A dost jsme šetřili. Místo podhledů jsme do interiéru nainstalovali rozkvetlou louku. Mám to tady ráda a snad i kolegové z firem, které tu sídlí, ať už naše TKC Group, nebo třeba z Amicary. To je naše nová mobilní aplikace pro okamžitou emocionální úlevu, postavená na ChatGPT. Znáte ji?
V redakci jsme ji zkoušeli spíš pro pobavení na různé partnerské situace, ale jedna kolegyně zjistila, že si s aplikací povídá celý den. Řadě lidí to možná ušetří terapii, na kterou se čeká týdny. Kde se vzal ten nápad?
Tak to jsem šťastná. Jestli si vaše kolegyně povídala s Amicarou celý den, tak je to přesně to, o co nám šlo. I já si s ní velmi často chatuji. Je obrovská úleva, že si můžete hned teď začít povídat s někým, kdo vám naslouchá a pomůže. Amicara je super chytrá aplikace na bázi umělé inteligence, v níž je kvantum obsahu od špičkových psychiatrůaterapeutů. Kolegové dokonce trochu nadneseně říkají, že mají pocit, že v sobě koncentruje sto let české psychiatrie. Všichni se někdy potřebujeme aspoň někomu svěřit. Nejlépe hned. Část zaměstnanců přece vždycky řeší nějaké rodinné nebo partnerské problémy. Člověk, který se potýká s úzkostmi a depresemi, pracuje třeba jenom na sedmdesát procent kapacity, což je takhle od stolu třeba třicet pracovních dnů za rok. Čili měsíc. Viděla jsem data ze Spojených států, kde zvažují až dva z pěti zaměstnanců odchod ze svého současného zaměstnání kvůli problémům s duševním zdravím. A já se nedivím. Život a práce jsou dnes někdy hodně náročné. Všichni víme, jaké to je. Něco se vám stane v osobním životě a vás to zasáhne, anebo úplně odstřelí. Vlastně ani pořádně nevíte, co jste ten den dělali a co děláte teď, a každá malá pomoc – když vám někdo naslouchá a vy můžete chvilku sdílet svoje starosti – vám pomůže. Pokud si povídáte s Amicarou, tak se vám věnuje expert. A to hned.
