Natálka je jedináček, kvůli zdravotním obtížím jsme s manželem již nemohli mít další děti. O to víc jsme se snažili věnovat jí. Otěhotněla jsem v devětadvaceti, takže ani nejsme rodiče těsně před důchodem, od dcery nás nedělí nepřekonatelná věková propast. Tedy to jsme si aspoň mysleli, ale Natálka na to má poslední dobou jiný názor.
Dřív se mi se vším svěřovala a byly jsme kamarádky, i když jsem si vždy držela určitou míru rodičovské autority. Kolem třinácti let, když se začala ozývat puberta, to se svěřováním šlo z kopce, ale nechtěla jsem na ni tlačit a nutit ji, když o to neměla zájem. S manželem jsme se o tom bavili a oba jsme si vzpomněli, že u nás to bylo v jejím věku podobné (u manžela tedy až o dva roky později, ale chlapci prý bývají dva roky pozadu).
Jsme jí protivní a vzdaluje se nám
A od té doby jenom sledujeme, jak se nám dcera vzdaluje a naše společnost je jí stále méně příjemná. Někdy úplně cítím, jak jsme jí protivní. Není drzá nebo zlá, tak se snažím se jí moc nevnucovat a říkám si, že se asi svěřuje s kamarádkami.
Poraďte se takéTrápí vás obtíže při výchově dětí? Nebuďte na ně sami a nechte si poradit od odborníků. Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny, je možné je i anonymizovat.  |
Letos začala chodit do tanečních, zapsali jsme ji do těch nejlepších ve městě a nakoupili jsme i několik šatů. Ty jsme vybíraly společně a já jsem jí při tom řekla, že už se moc těším na atmosféru tanečního sálu a plesů. Jenže na to na mě Natálka vyjela, že si teda nemyslela, že tam budu pokaždé „zaclánět“. Nakonec jsem si dupla a na prvních několik lekcí ji odvedla (a pak také přivedla domů). Doufala jsem, že když uvidí, jakou mám radost, a že ji nebudu o každé přestávce opečovávat a otravovat, když se snaží zapůsobit na kluky, tak si uvědomí svou chybu.
Ale ona mi řekla, že nechce, abychom šli ani na závěrečnou prodlouženou. O tom, že bychom pozvali babičku s dědou, prý nemůže být ani řeč, co prý by si o ní pomysleli kamarádi, že tam tahá celou famílii. My teď s manželem váháme. Máme Natálii ustoupit a nechat ji plesat bez nás, když o to tak stojí? Anebo si máme dupnout, aby pochopila, že vždycky není po jejím, vždyť taneční i šaty jí platíme my?
Děkuji za rady
Matylda
Odpověď: Zkuste se domluvit tak, aby obě strany „něco získaly“
Milá Matyldo,
co teď prožíváte s Natálkou, jak se vám postupně vzdaluje, bývá pro většinu matek těžké období. Je dobře, že máte podporu manžela a můžete s ním o tom mluvit. Z toho, co píšete, máte pro Natálku velké pochopení a rozumíte tomu, co se s ní děje. Zbytečně na Natálku netlačíte ohledně svěřování nebo společných návštěv tanečních. Pokud u vás zůstanou dveře otevřené, tak vás možná v budoucnu sama překvapí tím, jak moc vás potřebuje. Mladý člověk chce na jednu stranu svoji svobodu, ale nejlépe tehdy, když má u rodičů zadní vrátka.
Přesto i v tomto věku musejí rodiče dávat určité mantinely a na dětech nadále vyžadovat některé věci. V 16 letech mladý člověk nemůže diktovat rodině svá vlastní pravidla. Je potřeba se přizpůsobit svým blízkým a snažit se je pochopit.
Návštěva závěrečné prodloužené je pro vás patrně velmi důležitá a zároveň nechcete na Natálku příliš tlačit. Možná by bylo dobré zkusit s Natálkou o podmínkách plesu vyjednávat. Píšete, že jsou věci, které jsou pro ni naprosto nepřijatelné, jako početná rodina „Hujerů“ na plese.
Na druhou stranu vy s manželem zase velmi stojíte o to, jít se na Natálku podívat. Bylo by možné vyjednat společně takové podmínky, kdy by obě strany „něco získaly“? V teorii mezilidských vztahů se takovému vyjednávání říká win-win strategie. Je možné domluvit se např. na počtu lidí, na době, kterou na plese strávíte, počet plesů, na které půjdete apod.
Na plese budete společně s manželem, můžete si večer užít společně bez toho, abyste dceru jen bedlivě sledovali. Osamostatňování dětí má i svoje kouzlo v tom, že má pak rodič víc času na sebe a na partnera.
Další inspiraci, jak lépe zvládnout dospívání svých dětí můžete hledat také v literatuře. Velmi podnětná je například knížka Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali, aby nám teenageři důvěřovali od Adele Faberové a Elaine Mazlishové. Pokud by problémy přetrvávaly a chtěla byste si s někým promluvit, můžete se poradit na Rodičovské lince nebo zajít za dětským psychologem.
Monika Černá Marxtová, klinická psycholožka z centra Modré dveře
Jak probíhaly taneční hodiny vašich dětí? Dělali jste dcerám garde a pyšně si fotili syny na prodloužených? Anebo byla vaše přítomnost nežádaná? Podělte se s ostatními v diskusi.
