Ve výčtu jmen následují Květa Jeriová, běžkyně na lyžích, stejně jako Kateřina Neumannová. Pak Barbora Špotáková a Martina Sáblíková. "Z historie mě napadá ještě jedno méně známé jméno: Marie Moravcová. Byla to žena, která za války hodně pomáhala parašutistům z Anglie. Úžasný a dodnes ne zcela probádaný příběh."
Robert Záruba
|
Při jakém sportu se vám ženy nejvíc líbí?
Nemyslím si, že je disciplína, při níž jsou všechny ženy krásné, ale jsou pěkné ženy, které sportují a vypadají při tom báječně.
Takže byste takovou našel i mezi kulturistkami?
Hmm. No zatím jsem mezi nimi žádnou nehledal, to se musím přiznat (smích). Ale myslím, že kdybych se do hledání pustil, tak bych jí našel. Ale spíš mezi začátečnicemi.
Baví vás sledovat ženský fotbal nebo hokej?
Jsem schopný se na něj dívat. Ale v ženském hokeji jsou problémem obrovské výkonnostní rozdíly mezi jednotlivými státy. Na vrcholu je Kanada se Spojenými státy, velká mezera, pak Švédsko, Finsko, Čína a Rusko, obrovská mezera a pak je zbytek světa.
Čím to je?
Celkovým přístupem státu k ženskému hokeji. Ve Spojených státech má ženský hokej obrovskou podporu, mají poloprofesionální soutěž, hodně regionálních soutěží a program pro národní tým. U nás je to stále ve stylu "sportuj po práci", takže to je logicky na mnohem nižší úrovni.
S manželkou jste rozvedený, jak často se vídáte se synem?
Syna máme ve střídavé péči. Není to úplná rodina, ale je to lepší, než kdyby byl u jednoho z rodičů a druhý by si ho jenom "půjčoval". Já jsem přišel o část jeho dětství, takže se snažím trávit s Viktorem co nejvíc času.
Chtěl byste ještě další děti?
To je otázka, asi jo. Ale k tomu je nutný mít správnou partnerku. Nechtěl bych zopakovat stejnou chybu, kdy jsem správně nevolil.
Takže jste ve vztazích opatrnější?
To zase ne, v lásce je těžké být opatrný. Ale když správnou ženu potkám, budu rád. Když ne, tak se nedá nic dělat.
Jaká by vaše budoucí partnerka měla být?
Musí se mi líbit a pak už stačí, když bude spolehlivá a bude možné věřit tomu, co říká. Nemá smysl si malovat nějaké přesné představy. Spíš se mi vždycky osvědčilo, když jsem si po čase řekl: To je přesně ta, co jsem hledal! To je lepší, než si diktovat, že by měla být taková a maková.
Je vaše rodina sportovně založená? Vedli vás rodiče ke sportu?
Moji rodiče mě ke sportu trochu vedli, ale ne nijak moc. Můj syn je ale velmi sportovně založený. Chodí třikrát týdně na fotbal a je nadaný skoro na všechny sporty, od motokár po kolečkové brusle. Je už ve věku, kdy je fajn si s ním něco zahrát.
Myslíte si, že je sport dobrý pro psychický vývoj dítěte? Rodiče si tím sami často kompenzují své nedostatky…
To je trochu klišé. Já se rád řídím heslem, že když už se něco dělá, má se to dělat pořádně. Ale je to jenom hra a můj syn ani já bychom se neměli hroutit z toho, že prohraje zápas. Sport dává taky možnost být v příjemném prostředí se spoluhráči, učit se pracovat v týmu, bez ohledu na výsledek.
Umění prohrávat by vlastně mělo být součástí správného sportovního ducha…
To je pravda. Nikdo mi ale nevysvětlil, co to je "umění prohrávat". Kdybych byl malý kluk, co prohrál, tak asi budu brečet a budu mít vztek. Znamená to, že neumím prohrávat? Někteří lidé si zase myslí, že můžou vypustit konec zápasu, protože je už jasné, že prohrají. To je to umění prohrávat? Pro mě spočívá umění v tom, že i když cítím vztek a myslím si, že vyhrál se štěstím, podám soupeři ruku a pogratuluju.
Jakým sportům se ve svém volnu věnujete vy?
Skončil jsem s florbalem a teď přemýšlím, čím ho nahradit. Mám rád míčové hry, jízdu na kole a bruslích a samozřejmě hokej.
A co byl vás největší sportovní výkon v životě?
Pár úspěchů v míčovém sedmiboji osobností, jednou jsme ho s Martinem Hostákem vyhráli. Ve smíšeném sedmiboji partičky ze "Sorry" jsme s Darinou Vymětalíkovou skončili třetí.
Nepovažujete za sportovní výkon i účinkování ve StarDance?
Já jsem tehdy potřeboval něco trochu změnit ve svém životě. Šel jsem do toho s tím, že jsem k tanci moc neměl vztah a myslel jsem si, že kroky nebudou vůbec problém. A zjistil jsem, že nezáleží jenom na krocích a přesnosti provedení, ale i na výrazu, prožitku, na schopnosti zatančit s lehkostí něco, co vůbec lehké není.
Jaké vzpomínky na taneční soutěž máte?
Byl to pro mě úžasný podzim. Setkal jsem se tam se skvělou skupinou lidí. Občas zkontroluju svou tanečnici Vandu Dětinskou, jestli nelajdá. Aspoň jednou do roka se skoro všichni sejdeme. A když se někdy připojí taky Jiří Schmitzer a vytáhne kytaru, máme unikátní zážitek.
Tančíte ještě?
Netančím, protože není moc příležitost. Asi jsem i zapomněl ty kroky, partnerka by mi to musela připomenout.
