Sobota 10. dubna 2021, svátek má Darja
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 10. dubna 2021 Darja

Tlouštík je podčlověk a snadný terč. Šikana mi ublížila, říká zpěvačka

Šikana v dětství i nevhodné poznámky dospělých kvůli kilům navíc srazily zpěvačce Ridině Ahmedové sebevědomí na dlouhá desetiletí. Až ve 46 letech se rozhodla bolavé téma otevřít. Oslovila ženy, které zažily ponížení kvůli vzhledu, a natočila podcastovou sérii Sádlo. „Odšpuntovala jsem zátku od lahve s obrovským přetlakem,“ říká.

Zpěvačka a hlasová lektorka Ridina Ahmedová | foto: Nila

Téma mindráků z vlastního těla umocněné netolerancí společnosti zejména vůči tloušťce vyvolalo poprask. Čekala jste to?
Čekala, ale ta intenzita mě stejně překvapila. Já se rozhodla, že o tom musím mluvit, protože je to jedno z témat, které mě v životě výrazně ovlivnilo, zraňovalo. Až při natáčení podcastu a především při četbě záplavy mailů od posluchaček mi došlo, že moje zkušenost není nic proti tomu, co zažila spousta jiných žen, které však o svých zážitcích dosud nedokázaly mluvit. 

Poodkryla jsem téma, které je velmi bolavé a živé a týká se myslím velké většiny žen a i mnoha mužů: jak těžké je přijmout svoje tělo ve společnosti, která na nás, a zejména na vzhled ženy, vyvíjí obrovský tlak, a kolik trápení tento diktát dokonalosti přináší do našich životů.

Ridina Ahmedová (46)

  • Zpěvačka, hudebnice a performerka. Narodila se v Československu, po matce má české a rusko-židovské kořeny, po otci súdánské.
  • Od 4 do 14 let vyrůstala v alžírském přístavu Oran, kde navštěvovala francouzskou školu, poté pražské gymnázium, Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy a poté muzikoterapii při Západočeské univerzitě v Plzni.
  • Vedle sólových koncertů vystupuje spolu s kontrabasistou Petrem Tichým jako oceňované duo HLASkontraBAS, který byl v roce 2016 nominován na cenu Anděl.
  • Je součástí a capella interaktivního projektu ŘEKNI MI pro publikum a tři hlasy.
  • Vede hlasové dílny, založila centrum pro práci s lidským hlasem Hlasohled a také vytvořila projekt Zpěvomat, který přináší živý zpěv do veřejných prostor ve městech.
  • V současnosti se věnuje řadě aktivit na téma body shamingu. Hledá ženy, které mají dle svého okolí na těle nesprávné množství tuku - moc nebo málo - a tudíž zažívají nevyžádané komentáře o tom, že se nepodobají ideálu krásy".
  • Povídala si s nimi pro ČRo RadioWave v podcastu Sádlo. Stejnojmenné představení bude mít premiéru v červnu 2021 v Paláci Akropolis. Je iniciátorkou projektu Moje tělo je moje tělo, který lze momentálně podpořit na kampani na Hithitu.
  • Má tři děti. 
Zobrazit více
Sbalit

Kdybyste v podcastu zpovídala sama sebe, o čem byste mluvila?
Mluvila bych o tom, jak snadno dítě zamění něčí zlá slova za nezpochybnitelnou zprávu o sobě. Dneska vím, že když na mě někdo vystartuje s urážkou, je to člověk, který má v sobě nějaký přetlak a já jsem zrovna dobrý spouštěč, hromosvod jeho frustrací. V dětství jsem ale takhle nepřemýšlela. Slyšela jsem o sobě, že jsem ta hnusná, která si nezaslouží, aby s ní někdo kamarádil, natož chodil, a přijala jsem to za pravdu. Mluvila bych i o tom, jak jsem se přes mateřství a přátelské i partnerské vztahy s lidmi, kteří mi dávali najevo, že mě přijímají přesně takovou, jaká jsem, zase postupně začala mít ráda.

Jak těžká je cesta k přijetí sebe sama?
Je hodně těžká a taky dlouhodobá. A nikdy asi nekončí. Myslím, že je dobré využít i dalších podpůrných pilířů, ať už je to terapie nebo bezpodmínečná láska od dětí nebo někoho blízkého. Je v pořádku nečekat od sebe, že se z toho nutně vyhrabeme sami. Člověk není na světě sám a právě sdílení je síla, která mě může vysvobodit.

Máte pocit, že baculatost není hezká?
Myslím, že každý má nějaké své přirozené hmotnostní rozmezí, ve kterém je jeho tělu dobře a ve kterém nejvíc září. Jedna z žen v mém podcastu, která byla za mlada sportovala a fyzicky pracovala, ale byla šikanovaná, protože měla rozložitější kostru, než její útlé kamarádky. Dnes je po třech dětech, ale sluší jí to daleko víc než na tehdejších fotkách. Je totiž šťastná. 

Mám pocit, že jsme krásní ve chvíli, kde se ve svém těle cítíme dobře po stránce fyzické i psychické, ať už v baculatosti, nebo ve štíhlosti. Pokud jde ale o výraznou nadváhu, myslím, že tělu v ní většinou nebývá dobře, protože je to prostě zátěž a znak nerovnováhy. Takový člověk nebude ani vyrovnaný, ani nebude vyzařovat radost a spokojenost.

 V reakcích na podcast vám lidé nejvíc vyčítali, že obhajujete obezitu.
Protože často čtou jenom titulky, což se nedivím, vzhledem k záplavě informací, které se na nás valí. Titulky navíc média vytváří kontroverzně, aby v té smršti zpráv zaujaly naše těkající oči. Kdyby však lidé četli dál, zjistili by, že se shodneme: obezita není zdravá, což nakonec dokládá i covidová situace. Přesto tvrdím, že i tlustý člověk, jako kdokoli jiný, si zaslouží základní lidskou úctu. To rozhodně není nabádání k nezdravému životnímu stylu.

Šikana a ponižování podle vás brání zdravému přijetí svého těla.
Je to tak. Když se pod vlivem tlaku okolí nesnáším, dopracuji se buď k nějaké poruše příjmu potravy, nebo rezignuji. Sebepřijetí vlastního těla vnímám jako proces, kdy mi začne záležet na sobě samotné a tím pádem budu mít i víc energie i motivace k uzdravování. Důležité je však říct, že zhruba polovina žen, které se mi svěřily, vůbec nemá nadváhu. Totéž řeší i ženy moc hubené, moc vysoké, s malými ňadry, širokými boky, všechny, které nějak vybočují z ideálního vzhledu. Témat je skoro nekonečně.

Jak společnost vnímá obézní?
Překvapilo mě, že pro některé lidi je tlustý člověk něco jako podčlověk. Myslí si, že si za to může sám, protože je líný a rozežraný a opovrhují jím, protože s tím podle nich nechce nic udělat. Každý máme nějaké těžké téma v životě, nějakou zátěž, ať už je to komplikovaný vztah v rodině, nebo jakoukoliv jinou závislost, slabost, problém. Ale tlouštík je velmi snadný terč útočníkových frustrací, svůj problém si nosí napsaný na těle.

Jste z reakcí lidí zklamaná?
Vlastně jsem velmi ráda i za takové nenávistné ohlasy, protože se tím jen potvrzuje, jak je téma neúcty a despektu vůči druhému člověku ve společnosti neošetřené, tabuizované a obalené spoustou krutosti a šikany. Kolik s sebou nese zranění, o kterých se nemluví, ale které v řadě lidí velmi silně pulzují. To se myslím podcastem Sádlo trochu protrhlo.

Krása žen má mnoho podob. Kampaň podporující různorodost se ujala

Obezita je nemoc. Do jaké míry si za ni pacient, nenese odpovědnost sám?
Nejsem lékař ani psycholog, ale myslím, že je zjevné, že obezita vzniká součinností mnoha vlivů. Roli hraje sociální situace, genetika, zdraví, psychika, přístup ke vzdělání, osobnost. Ostatně jako u každé nemoci. Rozhodně si často neseme část odpovědnosti za svoje nemoci sami. Ale míra viny a stigmatizace je u obézních mnohem vyšší, než třeba u pacientů s rakovinou nebo mnoha dalšími diagnózami.

Nemůže vést přijetí toho, jak vypadám, až k rezignaci na své zdraví?
Myslím si že je to přesně naopak: když si uvědomím svou cenu, život mi bude dávat smysl a budu vědět, že moje tělo si zaslouží život a lásku a budu o něj víc pečovat. Spokojené, radostné sebepřijetí mě dělá naslouchavou a citlivou i vůči sobě samé. Dokážu naopak víc vnímat potřeby svého těla a budu na ně umět reagovat. V tu chvíli přijímám přímou zodpovědnost za svoje tělo bez ohledu na to, co říkají jiní.

Sádlo odhalilo dva spolu související problémy: jak je obtížené přijmout nedokonalost svého těla ve společnosti, která nás tlačí k neexistujícímu ideálu, a také despekt ke vzhledu druhých. Co z toho můžeme snáz změnit?
Jsou to myslím spojené nádoby. Když začnu u sebe a řeknu: dobře, jsem nedokonalá, veďte se mnou dialog, ale přestaňte mě urážet jen proto, že vám třeba v něčem nevyhovuji, tak se vymezím vůči hrubosti ze strany druhých. A ve chvíli, kdy se takhle bude ozývat hodně lidí, začne se něco nutně pomalu, ale jistě měnit. Není lehké se vymezit, ale už kvůli svým dětem bychom neměli být zticha.

A jak kultivovat veřejný prostor?
Podobně, jako jsme se naučili být citlivější k rasistickým poznámkám, nemyslím tím hyperkorektnost, je třeba společnost naučit respektu i v souvislosti se vzhledem těla. V tom mnohdy hrají kromě rodiny roli i výroky ze strany učitelů, trenérů, vrstevníků, partnerů a je třeba upozorňovat, že ublížit lze často také jen mimoděk nevhodným slovem, vtipem. Líbí se mi příměr se sklenici čisté vody: když do ní nasypu lžíci soli a zamíchám, už nikdy nezískám čistou vodu, a stejné je to i zraňujícím slovem, nejde ho vzít zpátky.

Jak mají dospělí s dětmi citlivě mluvit, aby je vedli ke zdravému životnímu stylu, aniž by jim ublížili?
Pořád se to učím. Mám pocit, že my rodiče jsme rozkročeni mezi dvěma extrémy. Na jedné straně přikazujeme a zakazujeme: tohle jez a tohle nejez, tohle dělej a tohle ne. Malé dítě poslechne. Jenže takhle se nenaučí samo přemýšlet, protože za něj rozhoduje někdo jiný, což není dobře. 

A pak je tu druhý extrém: dělej si to tak, jak uznáš za vhodné. Má z tebe vyrůst osobnost, tak si vypozoruj, jaké důsledky mají tvoje činy. „Předelegování“ příliš veliké váhy zodpovědnosti však také není v pořádku, takže já se snažím hledat rovnováhu někde mezi oběma póly. Směrovat své děti správnou cestou, ale zároveň jim pomáhat si uvědomovat následky jejich vlastních rozhodnutí.

Konkrétně v jídle je směrujete jak?
Jdu příkladem a říkám jim, že je důležité nehladovět, jíst když to tělo potřebuje, ale vybírat si, co jím, protože to zásadně ovlivňuje naše zdraví. A že zdravé je nepřehánět to se sacharidy. Pečivo třeba doma máme - nejsem žádný extrémista. Ale důrazně jim nedoporučuji třeba slazené limonády, bonbóny, vše, co nemá žádnou výživovou hodnotu. Součástí každého jídla je velký podíl zeleniny. 

Zároveň jim říkám, že vždycky mají na výběr dvě cesty: když na sobě budou něco chtít měnit, budu jim fandit. A pokud budou chtít zůstat takoví, jací jsou a budou vědět, proč se tak rozhodly, tak jim fandím, ale musí si to obhájit před sebou i druhými. Zkrátka ať jsou spokojené, nebo chtějí něco měnit. Hloupá je situace, kdy jsem nespokojená, ale nejsem pro změnu nic ochotná udělat.

Spousta lidí se vám teď svěřuje s podobnými zážitky a děkují vám. Čím jste jim pomohla?
Většinou píší ženy a řada z nich vůbec nemá nadváhu, ale poznamenal je někdo, kdo necitlivě komentoval jejich tělo. Většinou děkují, že jsem vyslovila nahlas něco, co zcela ovlivnilo jejich životy. Píší, že jsem jim pomohla získat nový náhled na to, čím procházejí, došlo jim, že problém není v nich, ale ve společenském nastavení, a že v tom nejsou samy. Uvědomily si, že si zaslouží mít se dobře a třeba začaly chodit na terapii. A to jsou ty nejkrásnější zprávy. Jedna holka například psala, že jí táta konečně řekl, že jí to sluší, až když už trpěla poruchou příjmu potravy a koukaly jí kosti z těla... 

Píší také muži?
Ano, jeden mi například popsal, jak ho vždy nejvíc přitahovaly ženy kyprých tvarů a bylo to pro něj v době dospívání velmi znepokojivé. Měl kvůli konvenčnímu tlaku pocit, že je asi nenormální a v nepořádku, když všude kolem společnost adoruje jen štíhlost. Psal, že až v dospělosti zjistil, že zdaleka není sám s touto preferencí, jen je to něco, o čem se mlčí.

Kdy a proč jste vy o své těle začala pochybovat?
Byla jsem baculatá holčička a občas slyšela i nějaké poznámky doma, ale zásadně mě poznamenala až šikana na prvním stupni základní školy a na táborech. Zažila jsem pár ošklivých situací, které si budu pamatovat na celý život, kdy jsem se cítila odmítnutá a ponížená. Propadla jsem se do obrovské vnitřní samoty. Měla jsem pocit, že si vlastně nic lepšího nezasloužím. A když se člověk takhle cítí, tak samozřejmě i přitahuje lidi, kteří se pak k němu tak chovají.

Mírná obezita může být pro člověka výhodou, říká obezitolog Martin Matoulek

Dospělým jste nic neřekla?
Nebyla jsem schopná o šikaně mluvit. Je to strašně těžké, říct to nahlas, znamená znovu to zhmotnit, vyvolat obrazy, znovu si zahanbující potupu prožít, a tak jsem mlčela a vlastně žila s trápením, že to, co o mně vrstevníci říkají, je pravda. Pamatuji se jen, že jsem byla smutná a protivná.

A rodiče nic netušili.
Ne. Když je náctiletá holka zamlklá a zamračená, tak se to dá snadno přičíst pubertě jako takové. Máma se o všem dozvěděla, až když jsem byla dospělá, měla jsem děti a konečně jsem o tom dokázala mluvit.

Umíte si představit, že byste si u svých dětí něčeho takového nevšimla?
Nejsem úplně jistá, že bych to poznala, ale věřím, že ano. Dnes je však jiná doba. Myslím, že rodiče, alespoň tedy sociální bublina okolo mě, hodně pozornosti věnují emoční podpoře dětí, zajímají se o jejich prožívání a mají k tomu i víc informací. Tehdy bylo nastavení na „studený odchov“ dětí, kojení nefrčelo, batolata byla mnohdy v jeslích (já tedy naštěstí ne). Rodičům nic nevyčítám, myslím, že dělali, co mohli, a věnovali se nám. Mám na rodinu hezké vzpomínky.

Proč si myslíte, že jste byla od dětství baculatá? Máte to v genech?
Lékaři tvrdí, že geny ovlivňují 40 až 70 procent toho, jak vypadáme. Když se podívám na svoji maminku a svoje tety, tak si myslím, že genetika hraje v mém případě určitě roli. A pak jsou tam samozřejmě další vlivy, stravovací a pohybové návyky, které jsem z části získala v dětství, z části v dospělosti. 

Na genetiku se nechci vymlouvat. Ale poznat svoje vlastní tělo trvá. Já jsem až po čtyřicítce zjistila, že mi stačí opravdu málo jídla. Když jsem jedla jako všichni ostatní, tedy třikrát denně a dvě svačiny, měla jsem o 30 kilogramů víc, než když teď držím svůj jídelníček a přerušovaný půst. Myslím, že moje tělo by ještě nějaké kilo dolů uvítalo, ale to se mi teď fakt nedaří a lockdown tomu vůbec nepomáhá.

Myslíte, že žijete zdravě?
Takhle troufalá nejsem. Ale určitě mám lepší životosprávu než zamlada a taky je důležité, že žiji spokojený život a dělám, co mě baví. Myslím, že umím rozlišit podstatné od nepodstatného, netrápit se nedůležitým a těšit se z hezkého. To je podle mě základ zdravého života. Zároveň jsem se naučila vnímat, co mému tělu vyhovuje. 

Dodržuji přerušovaný půst, to znamená, že jím jenom v určitém časovém několikahodinovém úseku dne. Mám pomalý metabolismus, a tak mému tělu dopřávám dlouhý čas na trávení. K tomu se snažím dodržovat nízkosacharidovou stravu a už pátý rok, až na výjimky, nejím cukr a bílou mouku. Základem toho, co jím, je zelenina, kvalitní mléčné výrobky, ořechy, maso a občas ovoce.

Proč obézní prohrávají s covidem? Proplouvají systémem, bývají podvyšetření

Ke zdravému životu patří i pohyb.
V tom mám určitě, speciálně v lockdownu, velké rezervy. V Alžírsku, kde jsem od čtyř do čtrnácti let vyrůstala, nebyly žádné dětské sportovní kroužky tohoto typu, i do mezinárodní školy, kam jsem chodila, jsme z důvodů bezpečnosti a vzdálenosti jezdili autem. Sporty už jsem nikdy nedohnala, takže můj pohyb je chůze a plavání. A určitě bych mohla chodit víc.

Co se vám na vašem těle líbí a co ne?
Nevnímám tělo jako lego, na kterém je jedna kostička v pořádku a druhá už ne. Naučila jsem se chodit v oblečení, ve kterém se cítím dobře. Samozřejmě některé části těla máme oblíbenější než jiné. I když vím, že prsa mají pochopitelně jiný tvar, než měly v osmnácti, tak také vím, že odkojily tři děti a jsou jaká jsou. Tělo jde s námi životem a podepisují se na něm události, čas i to, jak se svým tělem zacházíme.

Vnímáte něco n vašem těla jako handicap?
Pomalý metabolismus je velká výzva, protože se musím hodně hlídat. Opravdu mi k tomu, abych fungovala, stačí málo jídla. Naopak, když jím tak, jak hodně lidí okolo, tak jsem unavená a energie mi chybí. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem pochopila, že si musím odpoledne a večer jídlo odpustit, protože když to neudělám, tělo se s tím zpracovává dlouho do noci a špatně se vyspím.

Pokud vím, tak jediný způsob, jak urychlit metabolismus, je pohyb.
Jenže já zkrátka na sporty nejsem. Snažím se alespoň každý den chodit, aby tělo spalovalo víc energie. Jako svůj handicap vnímám i to, že mám pořád víc, než bych chtěla, ale to všechno spolu souvisí. Přinejmenším se můžu pochválit za to, že to nevzdávám. Opravdu se snažím na sobě pracovat a nezatěžovat tělo právě třeba moukou a věcmi, co mi škodí.

Za poslední rok, kdy nefungují sportovní areály a musíme se držet doma, si hodně lidí stěžuje, že přibrali. Co vy?
Já už mám vůli v jídle docela vycvičenou, takže se umím většinou ohlídat. I tak jsou dny, kdy jsem unavená nebo ve stresu, ulítnu a sním třeba dva banány najednou nebo hodně oříšků, ale už nemám na denním pořádku dortíky a čokoládu jako před pár lety. Těm už jsem odvykla natolik, že když jsem třeba na nějaké oslavě dopřála, tak mi z toho bylo těžko. 

Takže musím to zaťukat, ale zatím se držím. Těším se, až se život rozběhne a budu zase dobíhat vlaky a chodit s dětmi na výlety. A už to, že přichází jaro, je velké povzbuzení k pohybu a životu!

  • Nejčtenější

Odpustíš mu, i když jsi kvůli němu málem umřela? Ptala se náhradní manželka

„V životě bych neřekla, že se v Praze i takhle bydlí,“ prohlásila Šárka, když se po deseti dnech v zahradní chatce se...

Mini pod zadek, výstřih jak Macocha. Když světové celebrity neumí stárnout

Ano, věk je jen číslo, přesto bychom k němu v módě měly ve vlastním zájmu přihlédnout. Kdo tak neučiní, pravděpodobně...

Klidně bych k vám šla, napsala Stropnickému a Krejčíkovi dívka z dětského domova

Dvojici Matěji Stropnickému a Danielu Krejčíkovi se přihlásila devítiletá dívka z dětského domova. „Říkal jsi, že bys...

Děti bijeme pro jejich dobro, tvrdí rodiče. Víc zabere princip následků

Zvládnout vychovat dítě není lehké. Asi každý rodič se někdy setká s odmlouváním, vztekem a křikem. Jak děti usměrnit,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svačiny jsou zbytečné. Stačí jíst dvakrát denně, vysvětluje profesor Anděl

Premium Nadváhu má v Česku až 44 procent mužů a 31 procent žen. A obezitu dalších 20 procent mužů a 18 procent žen. Statisíce z...

Svačiny jsou zbytečné. Stačí jíst dvakrát denně, vysvětluje profesor Anděl

Premium Nadváhu má v Česku až 44 procent mužů a 31 procent žen. A obezitu dalších 20 procent mužů a 18 procent žen. Statisíce z...

První romské dítě, které skončilo v babyboxu. Romové zuří, matka ho chce zpět

Premium Je to příběh 217. dítěte, které babyboxy zachránily a prvního romského dítěte, které se v babyboxu ocitlo. Matka...

Kellnera mrzel boj o Prazdroj, Japonci ho drsně přeplatili, říká Dostálek z PPF

Premium Prakticky od počátku nahlížel auditor a zakladatel české pobočky poradenské firmy KPMG František Dostálek do účetních...

  • Další z rubriky

Nové záhonky ve městě i motýlí strom. Čtenáře nadchl amatérský zahradník

Doba covidová změnila naše životy často negativně, ale jak se říká, na všem zlém se dá najít i něco dobrého. A to jste...

Příběh Blanky: Kolegyně zná mé tajemství, teď mě vydírá

Jsem vdaná a mám milence. Zjistila to má kolegyně v práci, kterou jsem považovala za kamarádku. Neprozřetelně jsem se...

Odpustíš mu, i když jsi kvůli němu málem umřela? Ptala se náhradní manželka

„V životě bych neřekla, že se v Praze i takhle bydlí,“ prohlásila Šárka, když se po deseti dnech v zahradní chatce se...

Budu dál žena? Prsní náhrady se v prádle chovají přirozeně, říká odbornice

Martina Reimerová pomáhá řešit ženám trápení a nejistoty v období před a po operaci prsu. Každý den se setkává s...

Malá „sopka“ s velkým hlasem. Zpívala s Gottem, zemřela v zapomnění

V hrdle prý neměla zlato, ale zápalnou směs. „Mrňavou“ zpěvačku Janu Robbovou přirovnávali na počátku kariéry v 70....

Lidský penis se zmenšuje, do roku 2045 nebudou spermie, varuje vědkyně

Erektilní dysfunkce, méně spermií, ale i docela očividná změna – menší penisy. To jsou podle uznávané epidemioložky...

Jak často se nakazí již očkovaní? Důkladná studie dala skvělé výsledky

Americké středisko pro kontrolu nakažlivých nemocí (CDC) ve svém časopise vydalo průběžné výsledky studie, která je...

Miliardový byznys vyschl, technologický obr Kapsch se stahuje z Česka

V dobách největší slávy šlo o firmu s miliardovými obraty, která se nebála pouštět do slovních přestřelek se členy...

Zákazníci přišli na fintu, jak si znovu pořídit tajný tarif Vodafonu

Tarif obsahující 10 GB dat při měsíčním paušálu 499 Kč není u Vodafonu novinkou. Nyní jej oprášil po zhruba dvou...