Chyba je ve mně
Kamila: Je mi šestnáct a chodím do prvního ročníku gymnázia. Vždycky jsem se ve škole dost lišila chováním od svých spolužáků....Sotva přijdu mezi neznámé lidi, padne na mě strašný ostych, stydlivost - nebo co to je - a já se cítím celá nesvá a jsem proto zaražená. Mám pocit, že mě pořád někdo pozoruje...
Nemyslím si, že jsem nějaká puťka. Jsem v SSM, přihlásila jsem se do fotokroužku. Hraju na klavír, sbírám pohlednice, známky, dopisuju si se šesti lidmi ze SSSR, chodí mi spousta dopisů. Mám ráda moderní hudbu, kupuju si desky. Jedna profesorka o mně na SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy - pozn. red.) řekla, že jsem pyšná a hrdá, druhá zas, že jsem neprůbojná...
Vím, že je chyba ve mně a ne v ostatních. Taky mě hned všechno dojme a začnu brečet, nebo se hned červenám. Já už ale nechci být pořád sama, chci žít jako normální člověk.“
Sally: Uvědomuješ si, že chyba je v tobě, nikoli v ostatních, a to je dobře, neboť proto také víš, že na tobě hlavně záleží, co se sebou uděláš. Tvoji spolužáci, svazáci v tvé organizaci, ti jistě pomohou, ty však musíš sama začít...
Od jedné profesorky víš, že tě vidí jako hrdou a pyšnou, druhá tě označila za neprůbojnou. Tahle dvě označení se vzájemně nevylučují, hrdý či pyšný člověk ještě nemusí být průbojný. Mnoho lidí maskuje svou ostýchavost a plachost pýchou a přezíravostí, kterou pak okolí vnímá nelibě jako namyšlenost. Lidé, a mladí lidé zejména, si málokdy dají práci hledat v takové pyšné spolužačce citlivou a ostýchavou dívku. Vidí obvykle jen to, co se k vidění nabízí, a to nevypadá moc sympaticky.
„Pyšní“ a „namyšlení“ často bolestně touží po příteli, ale nejsou s to dát to najevo. Protože svým vystupováním často své nejbližší možné přátele od sebe odpuzují, hledají za ně náhradu v dopisovém přátelství, pokud možno na velikou vzdálenost. Kamilo, jsem přesvědčena, že ti korespondence s mladými přáteli ze SSSR přináší mnoho hezkých chvil, jistě se časem s některými z nich i osobně poznáš a stanete se skutečnými přáteli. Zdá se mi však, že udržovat přátelství se šesti velmi vzdálenými lidmi je oním více, které znamená méně. Chceš-li všem svědomitě věnovat stejnou pozornost a přátelství, pak už ti nemůže zbýt mnoho času na to, abys přátele hledala ještě mezi svými vrstevníky. Snad bys měla vybrat ze svých dopisujících kamarádů jednoho nebo dva, adresy zbývajících nabídnout spolužákům. Možná že tím k nim také najdeš cestu...
Ty musíš neustále trénovat styk s lidmi, zvykat si na jejich přátelství i případná nepřátelství. První nabídnout ruku a nečekat jenom, až ti ji někdo podá. Mnoho záleží na tobě, nesmíš však moc otálet.
