Sestra slouží v karlovarském domově pro děti do tří let ve dvanáctihodinových směnách od sedmi ráno do sedmi večer. Je sama na celém oddělení. K ruce má jednu pomocnici a zodpovědnost za sedm kojenců, anebo za pět menších či větších batolat, případně za šest dětí postižených. Jsou to skvělá čísla, protože dřív jich na jednu sestru bývalo o hodně víc. Naštěstí právě o nejmenší děti mají náhradní rodiny největší zájem, takže tu většina z nich pobude jen tak dlouho, kolik je třeba na vyřízení právních formalit.
|
Blonďatá holčička na mě koukala nahoru někde tak od mých kolen. V náručí svírala panenku. Když ji stiskla pevněji, panenka zvolala: "máma". Vědí vůbec děti z kojeneckých ústavů, co to slovo znamená? Napadlo mě. |
Rychle si mě porcují
Jsem mezi kojenci teprve hodinu a už cítím, jak si rozdělují mé sympatie. Sedmiměsíční holčička s odstátýma ušima se směje, až se na hracím koberci nahlas zajíká, chlapeček, který se v náručí sestry staví na nohy, na mě zas tiše valí svá velká hnědá kukadla. Nejmladší, teprve měsíční kojenec tvrdě usnul.
"Občas se neubráníte tomu, že si nějaké dítě zamilujete víc než jiné, zvlášť, když je tady déle," čte mé pocity vrchní sestra Jana Šumová. "Nic takového ale na sobě nesmíte dát znát, ani když odchází do rodiny. I když můžeme mít smíšené pocity, jsme hlavně rády, že dítě se bude mít líp. Horší je, když se nám opakovaně vrací z původní rodiny. To si sem tam některá z nás i tajně pobrečí."
Děti jako puzzle
Totéž potvrzují i další sestry, které se starají na dolních patrech o mladší a starší batolata. "Musíme být spravedlivé i v mazlení. Děti by totiž okamžitě vycítily, kdyby mezi nimi byl někdo oblíbenější. Žárlily by a nedělalo by to dobrotu," shodují se. Přesto už Jana Šumová za pětatřicet let praxe pamatuje čtyři sestry, které si odsud dítě adoptovaly.
SESTRA nebo VychovatelSestra k dětem do 3 let musí absolvovat střední zdravotní školu. Malé děti vychovává zdravotní sestra a domovy řízené krajem patří centrálně pod ministerstvo zdravotnictví. Zato po třetím roce věku dítěte už se o ně starají pedagogové a dětské domovy spadají pod ministerstvo školství. |
Denní sestra nastupuje v sedm ráno. A jak se děti budí, postupně je čas na hygienu. "Necháváme je spát, jak dlouho chtějí, " říká vrchní. Jenomže jak malí, tak větší spí společně v ložnicích, takže se často budí navzájem. Sestra musí mimina vypravit ven na vzduch, a protože domov nemá balkóny, sjíždí s nimi výtahem ze čtvrtého patra. Bere je na pokračování, po čtyřech je jako puzzle naskládá do košíku na kolečkách a dole v chodbě ukládá do kočárku.
Avšak zbývající děti nemůže ani na chvíli nechat bez dozoru. Hlídá je tedy chvíli pomocnice nebo rehabilitační sestra. Kojenci spí na zahradě a o houpání a drnkání si mohou leda nechat zdát. Procházka s pěti až sedmi kočárky může klapnout pouze v případě, že vypomohou studenti karlovarské střední zdravotní školy, případně prověření dobrovolníci.
Počítala jsem s tím, že jako sestra bych se tu měla co ohánět. Nakrmit, umýt, přebalit, pochovat, položit...a další...a stále dokola. Ale skutečnost není tak zlá. Dobře si pamatuji, co času a sil mi na mateřské se dvěma dětmi vzaly práce, které sestra v domově dělat nemusí. Netahá děti s sebou na nákup, nevaří a nemyje nádobí, s dětmi zavěšenými u nohy, nepere, nežehlí, neluxuje, nemyje okna... nechodí s dětmi doktorovi. Zázemí jistí kuchařky, prádelna, lékař i psycholožka v domě. Hračky nakoupí laskaví sponzoři. Přesto bych tu potřebovala o několik párů rukou navíc. A taky o hodně profesionálnější přístup, abych děti nešidila, ale ani abych jim ze soucitu nedávala až moc.
Užší vztah je zakázaný
"Dětem chybí celodenní péče z hlediska vztahu k nejbližší osobě," potvrzuje psycholožka Marcela Kelucová. Dostává se jim méně lásky a pozornosti než dětem v běžných rodinách. Proto tu jejich hlad po citu pocítí každá návštěva velmi zřetelně. "Sestry s dětmi užší vztahy navazovat nesmějí. Dítě se na sestru nesmí upínat, naopak musí být připraveno nasměrovat své citové potřeby do nové rodiny," uvádí psycholožka.
|
Vrchní sestra přichází se špatnou zprávou. Měli s terénní sociální pracovnicí přivézt dítě z nefungující rodiny. "Matka se tvářila, že bude spolupracovat, ale na místě bylo všechno jinak. Dítě buď schovala anebo někam odvezla a nechtěla se s námi bavit. Můžeme jí stokrát opakovat, že maří úřední rozhodnutí, ale to jí nezajímá. Budeme tam muset jindy," líčí čerstvý zážitek. |
Strávila jsem tu odpoledne s ročním chlapečkem na boku. Vztahoval ke mně ruce a jakmile jsem ho jednou pochovala, už pomalu nešel postavit. Prostě si mě vybral a odstrkujte ho od sebe!
Ale sestra mě varovala: "Raději ho položte, aby to pak zvládl, až odjedete." V tom je právě potíž. Malé dítě potřebuje jednoho láskyplného člověka, obvykle mámu, a to na sto procent. A tahle hlavní, základní jistota zdejším dětem chybí. Nenahradí ji žádná sebelaskavější sestra, kterou večer střídá jiná. Nenahradí ji ani tucet střídajících se dobrovolníků.
Světlo na konci tunelu"Nemůžete se dítěti rozdat a hrát si tu na jeho mámu, když mu ze života stále mizíte," vysvětluje staniční sestra Miroslava Váchová, která tu pracuje přes třicet let. A ředitel karlovarského a ašského domova MUDr. Miroslav Rákos ji doplňuje: "Proto nechci, aby si sestry braly děti přes noc nebo na Vánoce domů. Jsou tak malé, že jim ještě nevysvětlíte, že šlo jen o návštěvu a že jim ta sestřička po návratu do domova už zase nepatří. Jsem pro návštěvy v rodině, ale chci vidět pro dítě naději- světlo na konci tunelu."
Rád budu nezaměstnanýPokud to jen trochu jde, jdou dopoledne po svačině ven i všechny ostatní děti. Na každou sestru teď, když zrovna nedávno hodně dětí odešlo do náhradních rodin, připadá pět dětí. To už je docela přijatelné. "Když já byl malý," vzpomíná ředitel, "dělala moje maminka vrchní v kojeneckém ústavu v Aši. Jedna sestra tam měla tehdy běžně na starost dvanáct dětí. To já raději trvale pracuji na tom, abych byl nezaměstnaný," směje se. "Čím méně dětí tu máme, je jasné, že tím víc se jich vrátilo do napravené původní rodiny, nebo našlo nový domov. Tím lépe se můžeme věnovat těm, co takové štěstí neměly." |
Brečí? Nevadí.
Při obědě se jedno z menších dětí rozbrečí, sestřička mezi nimi jen kmitá. Plačící ani nestačí utěšit. Musí se věnovat dalším, protože všechny musí mít plné žaludky, a tak ho laskavě přenese vedle do herny. Buď samo přestane, anebo se k němu vrátí, až bude mít čas. Dítě po chvíli opravdu přestane a zabaví se zkoumáním mé kabelky. Po jídle sestra posadí všechny naráz na nočník, pomůže jim umýt ruce, převléct do pyžama a uloží do postýlek.
Teprve když usnou, má sama čas se najíst. Než se svěřenci vzbudí, musí douklidit a umýt hračky, přebrat a roztřídit do skříněk čisté prádlo a špinavé naopak poslat do prádelny. Musí zapsat, co děti dopoledne dělaly, co je potřeba dokoupit, přišít, spravit, zařídit.
Pohybově napřed, emočně pozadu
Batolata vstávají kolem půl třetí a kolotoč začíná nanovo: na nočnících je sestra tentokrát udrží za pomoci bublifuku. Umyjí si ruce, převlečou a zatímco dopoledne měly řízené "zaměstnání", odpoledne mají volný program.
Každá sestra má navíc za úkol sledovat jedno dítě a zapisovat jeho neuropsychický vývoj. Všímá si, jak si vede, co dokázalo, co nového se naučilo. Jak potvrzuje psycholožka, děti z ústavů jsou obvykle pohybově napřed, zato později mluví a jejich intelektuální a emoční vývoj za průměrem pokulhává. Věnovat se jim individuálně už opravdu vyžaduje značné logistické a organizační úsilí.
Venku se už pomalu stmívá, nejstarší děti v herně tančí na písničky Dády Patrasové. Ty, které tu zůstávají až do tří let, jsou většinou romské anebo postižené. Komu se nepodaří odejít do rodiny, půjde do klasického dětského domova. Statistiky jsou ale nakonec docela příznivé. Odchod do klasického děcáku se tu týká jen asi pěti procent všech dětí. Miroslav Rákos je spokojený, když říká, že za poslední roky se jim podařilo umístit do rodin víc dětí, než jich sem přišlo.
| ROK 2007 | ROK 2008 |
| Přijaté: 38; Propuštěné: 48 | Přijaté: 22; Propuštěné: 37 |
| Do původních rodin: 13 | Do původních rodin: 7 |
| Adoptované: 20 | Adoptované: 18 |
| Pěstounská péče: 7 | Pěstounská péče: 3 |
| Ústav sociální péče: 0 | Ústav sociální péče: 1 |
| Dětský domov: 6 | Dětský domov: 7 |
Návštěvy po soudní obsílce
Ačkoliv návštěvy příbuzných jsou povoleny každý den a po domluvě i o víkendech, za celé dnešní odpoledne se tu nikdo neobjevil. Že by si původní rodiny vzpomněly jen na Vánoce? Hádám, ale sestra Šumová se směje a vyvádí mě z omylu. Většinou se prý příbuzní objeví ve chvíli, kdy matce přijde obsílka od soudu, že už se o dítě dlouho nezajímala a mohla by o něj přijít.
"volné" děti1. Matka dá rovnou souhlas k adopci dítěte |
V půl šesté se nosí večeře. Přijede výtahem. Vaření je pro děti - stejně jako praní, žehlení, uklízení, nakupování - poněkud tajemná záležitost, která se "děje tak nějak sama". Proto je sestry občas vezmou na exkurzi po domově. Jen díky tomu nakouknou do kuchyně, do dílny nebo do prádelny. Spíš než do obchodu s potravinami mají tyhle děti paradoxně naději, že se s dobrovolníky ze sdružení Otevřená náruč dostanou na dětské divadelní představení nebo do bazénu.
Jistota ve skříni
Do sedmi večer jsou děti najedené, umyté, vykoupané a připravené na spaní. "Tyhle rituály, kdy bereme jedno dítě po druhém, maximálně využíváme k mazlení," říkají sestry. Jenomže stejně přijde chvíle, kdy jedny "tety" odcházejí a na noční směnu nastupují jiné. Zdá se, že děti už si zvykly. Nikdo nebrečí, mámu nevolají ani ty děti, které ji přece jen zažily. Jejich jistotou je víc dětský domov - budova, kam se vracejí z vycházek, jejich postel, jejich skříňka s oblečením... Spíš věci než lidé. Doufejme jen, že ZATÍM...
