Proto přišla s ojedinělým fotoprojektem nazvaným „Sama sebou – Stříbrovláska“, jehož prostřednictvím se snaží změnit postoj českých žen k šedivým vlasům. A ty, které se rozhodly přirozenou barvu přiznat, fotografuje a ukazuje světu.
Její portréty jsou důkazem toho, že i stříbrovlasé ženy různých věkových kategorií mohou být krásné. A mnohdy dokonce krásnější než kdykoliv předtím.
Co vás vlastně k takovému projektu přivedlo?
Loni jsem jako fotografka ve svém okolí hledala inspiraci pro projekt, který bych mohla dlouhodobě rozvíjet, nejen po fotografické stránce, ale také po stránce společenské. V té době jsem se shodou okolností sama ocitla ve fázi odrůstání barvených vlasů a přiznání šedin. Byla jsem součástí pomalu se rozšiřující komunity stejně naladěných žen, v níž panovala opravdu příjemná atmosféra. Společně jsme sdílely své příběhy a různě se podporovaly na cestě stát se samy sebou. Stát se stříbrovláskami. A tuto proměnu jsem se rozhodla zaznamenat na fotografiích.
Co konkrétně jste jejich prostřednictvím chtěla světu vzkázat?
Projekt primárně vznikl jako podpora všem ženám, které chtějí vykročit ze zajetých kolejí pravidelného barvení, ale mají z toho obavy. Bojí se odsouzení a odmítavé reakce okolí. Chci ukázat, že zažité trendy nemusí nutně znamenat správnou cestu pro všechny. Že přirozenost, nejen ve vlasech, může být mnohem lepší cesta. Že i ženy, které se rozhodly přiznat a ukázat svou přírodní barvu vlasů, jsou krásné a inspirující.
Remi Doe (37)Úspěšná česká fotografka vystudovala obchodní akademii v Chomutově a Hornicko-geologickou fakultu Technické univerzity v Mostě. Fotografovat začala v roce 2009. Její specializací jsou portréty lidí a zvířat, občas ale zabředne i do produktové fotografie. Žije se svým mužem a dvěma dětmi v Jenštejně. Projekt Sama sebou, který vznikl jako podpora žen, jež se rozhodly přiznat svou přirozenou barvu vlasů, odstartovala před čtyřmi lety. |
I vy jste stříbrovláska. Svého času jste si vlasy ale barvila. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Vždy jsem si říkala, že po nabarvení vypadám minimálně o deset let mladší. A měla jsem z toho radost. Bylo to ale potěšení z „ošálení zubu času“. S přibývajícím věkem a šedinami toto nadšení z krásné nové barvy vydrželo pouhý týden. Pak se nehezké odrosty znovu objevily a bylo po radosti.
V jakém věku jste vlastně začala šedivět?
Jako tmavovláska jsem si prvních šedivých vlasů všimla už v pětadvaceti letech. Vážně uvažovat jsem nad nimi začala až ve třiceti, kdy se mi narodilo první dítě a neměla jsem už tolik času na pravidelné barvení. Tehdy jsem s překvapením zjistila, že mám hodně šedin v koutech.
Jak jste se jich zbavovala?
Klasickou hennou, tedy dvoufázově, což byla akce na půl dne. A odrosty se objevovaly stále rychleji. Byla jsem chycena v nekonečné smyčce barvení, ze které jsem se chtěla vymanit. Že bych s tím přestala, jsem si tenkrát ještě nedokázala představit. To přišlo později. Chtělo to čas dozrát a dostat se ve svém vnímání sebe samé i okolí jinam.
Kolik vám tedy bylo, když jste s barvením vlasů definitivně skončila?
Bylo to těsně před pětatřicátinami.
 |
Hned jste se se svými šedinami ztotožnila?
Kdepak. Musím uznat, že začátek odrůstání barvy a přiznání šedin byl opravdu náročný. Trvalo asi tři čtvrtě roku, než jsem své vlasy přijala. Teď už si je ale užívám naplno. Jsem svobodná a odrosty neřeším, což mi dává prostor soustředit se na jiné věci. Vlastně se těším, jak se mi časem vlasy budou probarvovat doběla. Už nechci vypadat mladší, ale na tolik, kolik mi je. Stárnutí jsem už přijala jako fakt. A spolu s šedinami jsem našla novou cestu i k sobě samé. Bez výhrad.
Jak na toto rozhodnutí reagovala vaše rodina a okolí?
Můj muž, který mě podporuje snad ve všem, s tím byl v pohodě. I on už je navíc šedý vlk, takže k sobě teď dobře ladíme.
A rodina?
Moc mi fandila tchyně, v té době už sama stříbrovláska. Velmi těžce to však nesli moji rodiče, došlo i k několika nepříjemným střetům. Asi jsem si tím musela projít, protože jsem se ještě víc utvrdila v tom, že to dělám pro sebe a pro nikoho jiného.
Už se s vašimi vlasy smířili?
Už je teď sice řeší méně, ale s mým postojem se neztotožňují.
Měla jste problémy i mimo rodinu? Řekl vám někdy někdo něco ve smyslu, co tím vlastně sledujete?
Sousedi na mě zpočátku koukali jako na blázna, myslím, že i prohodili pár poznámek. Prvních půl roku jsem odrosty ukrývala pod kšiltovkou. Pamatuji si, jak jsem se sama sobě nelíbila na fotkách. Ale jakmile jsem se přijala a začala mít své nové vlasy ráda, mé okolí to vycítilo. Lidé mi je začali chválit.
To je podle vás recept na úspěch? Přijmout se taková, jaká jsem, a mít své vlasy ráda?
Určitě. Chce to prostě čas a pěkně si tu cestu vlastní proměnou prožít a sama prošlapat.
Bývají právě reakce okolí tou největší brzdou, proč se ženy bojí světu ukázat svou přirozenou barvu kadeří?
Myslím si, že ano. Kdyby to bylo na jednotlivých ženách, jsem si jistá, že se už dávno nebarví. K rozrůstání počtu stříbrovlásek přispěla i covidová doba, kdy jsme byli donuceni trávit více času doma. Bohužel znám i mnoho žen, které už byly na cestě odrůstání, ale po návratu z home office do kanceláře je dostal tlak v pracovním prostředí. Takže znovu sáhly po barvě, což je škoda. Projekt Stříbrovlásky má nicméně skvělé ohlasy. Ženy mi neuvěřitelně fandí a děkují. Takže věřím, že když stále váhající ženy uvidí, jak to ženám s šedinami sluší, budou mít odvahu jít do toho i přes nevoli okolí.
Proč podle vás šedivé vlasy znamenají pro ženu problém? Je to jen tím, že pro okolí vypadá stará a neupravená?
Myslím, že o šediny jako takové nejde. Žena je buď upravená, nebo neupravená, a je jedno, jestli má vlasy třeba duhové. Je to tedy spíš o péči a vnitřním nastavení. Jsou ženy, které své bílé vlasy nosí tak hrdě, že úplně září. Jejich vnitřní krásu nikdo nemůže rozporovat.
Devět faktů o šedivění vlasů. Může ho urychlit kouření i stres |
Není také problém v postoji společnosti ke stárnutí jako takovému? Že ho vnímáme jako nežádoucí jev, se kterým se snažíme všemi možnými prostředky bojovat?
Ano, osobně si myslím, že stáří je velké téma, k němuž by se mělo přistupovat jinak. Měli bychom se učit od našich předků, kteří si vážili starších a chovali se k nim s velkou úctou. Stáří je přece ukázkou určité zralosti a životních zkušeností. Proč jej tedy zakrývat a měnit? Ano, je škoda, že nejsme stále mladí. Tuto skutečnost ale nikdo nezmění. A pokud ano, tak za jakou cenu?
Podepisuje se na tomto postoji i lobby kosmetických firem a klinik plastické chirurgie a estetické dermatologie, které se nám snaží vsugerovat, že úspěšná žena je štíhlá, s bělostným chrupem, pletí bez jediné vrásky a zářivými vlasy bez šedin?
Toto je velice ošemetné téma. Jsou příznivci a odpůrci. Ovšem, já jsem třeba jasný důkaz, že není žádný problém dopracovat se k úplně jinému vnímání sebe sama. Neříkám, že jsem někdy uvažovala o plastice, ale ani jsem ji úplně nezavrhovala. Až postupem času jsem se začala víc orientovat na přirozenější věci. Od tohoto modelu „krásy“ mě také odvrátilo mateřství. Vše jsem začala vnímat z úplně jiného úhlu. A snaží se o to i projekt Stříbrovlásky.
Daří se mu to? Přibývá těch žen, které se rozhodly preferovat přirozenou barvu vlasů a své šediny neskrývat?
Ano, je nás stále více. I zásluhou internetu, díky němuž se o projektu dozvídá stále větší počet žen. Až mě udivilo, kolik je těch, které jsou se svými šedinami naprosto spokojené. Facebooková stránka projektu už čítá téměř 5 tisíc žen. A neustále jich přibývá.
Sledujete tyto ženy a jejich příběhy?
Ano, je pro mě nesmírně zajímavé a inspirující srovnávat jejich fotky z doby, kdy se důsledně barvily, a ze současnosti. Jsou to až neuvěřitelné proměny.
Zaznamenala jste, že by šediny některé ženě neslušely či s nimi vypadala starší?
Ani jednou. Naopak, ženy kolem pětačtyřiceti a výš se svými přirozenými vlasy jakoby omládnou, úplně se rozzáří. To přitom k překvapení mnohých platí především o těch, které se barvily natmavo.
Jak je to možné?
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že právě tmavé vlasy jsou moc tvrdé k přibývajícím vráskám. Obzvlášť ty barvené podomácku, kdy bývá výsledkem nepřirozená jednolitá barva. Je to úplně stejné, jako když se šedivějící muž obarví natmavo. Každý to pozná, není to přirozené. A opravdu alespoň u nás Evropanek není přirozené, abychom ve čtyřiceti nebo padesáti ještě neměly vlasy protkané stříbrem.
V jakém věku se ženy nejčastěji stávají stříbrovláskami?
Dřív bych řekla, že kolem padesátky. V poslední době ale začínají přibývat i zástupkyně mladších ročníků, včetně třicátnic.
Víte, jak jejich šediny přijímá jejich okolí?
Ano. To je jedna z věcí, kterou mám na tomto projektu ráda. Při focení se s každou stříbrovláskou osobně potkám. Jsme ženy, které spojuje opravdu silné téma, a tak velkou část focení věnujeme i společnému povídání. Většina se shoduje v tom, že rodina jejich rozhodnutí moc nakloněná není.
Vadí jim to?
Myslím, že ano. Odjakživa chceme, aby na nás rodiče byli pyšní. Proto je celkem smutné, když dcera přizná své šediny, ale rodiče její snahu být sama sebou nepodpoří. Já osobně věřím, že své dceři budu vzorem. A až bude řešit své šediny, nebude v tom pociťovat žádný problém. To je i takovým mým osobním cílem. Ukázat našim dětem, že není nutné bezmyšlenkovitě dělat věci, které dělají ostatní, ale přemýšlet nad nimi. Zvažovat, jestli to tak chtějí a zda to jde i jinak.
Čím starší, tím lepší? Šediny frčí i mezi modelkami |
Jsou některé ženy, které ten tlak nevydrží a znovu se obarví?
Ano, samozřejmě. Cesta, na kterou se vydají, je opravdu náročná. Žena je buď připravená a ustojí to, nebo není a podlehne tlaku okolí. Myslím, že není nutné to lámat přes koleno. Já jsem si třeba stanovila, že to zkusím. Vydržím rok či dva, a pokud se mi mé vlasy nebudou líbit, tak se prostě zase obarvím.
Jak dlouho asi trvá, než vlasy odrostou a splynou s ostatními?
To je právě ten rok. Zhruba rok, co je třeba vydržet. Po jeho uplynutí vlasy nevyčnívají a žena má šanci se vidět úplně jinak. Definitivně je vyhráno poté, co se ostříhá původní obarvení. V tom okamžiku se žena k barvení už většinou nevrátí.
Sluší šedivá barva každé ženě?
Tohle nedokážu úplně říci. Když se pozorně zadíváte na vlasy žen s přirozenými šedinami, zjistíte, že každá z nich má jiný odstín šedé. Spíš bych řekla, že každé ženě sluší její přirozená barva, kterou jí nadělila matka příroda.
To, že se žena rozhodne pro šedivé vlasy, zřejmě neznamená, že má rezignovat i na jejich další úpravu. Do jaké míry je třeba u šedivých vlasů důležitý střih?
Střih a celková upravenost je vždy důležitá a je jedno, jestli jsou vlasy barvené či nebarvené. Také dost záleží na jejich délce. Kratší sestřihy potřebují mnohem větší péči než vlasy dlouhé. Sama jsem konečně ve fázi delších vlasů a nesmírně si to užívám. Prameny můžu různě vyčesávat do drdolů nebo zaplétat pomocí šátků a čelenek. Někdy jsou mé šediny vidět více, jindy méně. Záleží na tom, jaký druh účesu zvolím. Myslím, že právě na to by se ženy, jež jsou teď ve fázi odrůstání a váhání, měly zaměřit. Nenosit vlasy jen na jeden způsob.
Vysledovala jste u svých klientek, že šedivým vlasům sluší určité kadeřnické úpravy? Všimla jsem si toho, že velmi působivé jsou vaše snímky žen s vlnitými šedivými vlasy.
Krásná jsou ale i mikáda, krátké sestřihy. Zkrátka i šedivé vlasy zřejmě vyžadují zásah kadeřníka... Určitě bych šediny třeba netrápila trvalou. Většina žen, co se rozhodnou pro svou přirozenou stříbrnou barvu, už chtějí své vlasy nechat žít a netrápit je dalšími úpravami, které by pro ně znamenaly nadbytečnou zátěž. Nicméně ano, řekla bych, že jim vlny a kudrliny doopravdy sluší. Já to třeba dělám tak, že si vlasy jeden den zapletu do šátku a druhý den si užívám nádherné vlny.
Zmínila jste, že k rozhodnutí přiznat své šediny musí žena dozrát. Jak pozná, že nastal ten správný čas?
To nevím. Je to, jako když se mladí zeptají, jak poznají pravou lásku. Nepoznají, ona přijde. A stejně přijde i fáze v životě, kdy to najednou jde. A to není jen otázka vlasů, ale celkově našeho života. Všichni postupem času získáváme nové úhly pohledu díky zkušenostem.
Otázka na závěr. Proč by si podle vás měly ženy přestat barvit vlasy? Proč by měly přiznat barvu svých vlasů?
Protože v tom nebarvení je obrovská svoboda. Zároveň je v tom ale i jistým způsobem vyjádření vzdoru, že nechci dělat to, co je dáno, nýbrž to, co chci. Vlasy se vždycky dají různě obarvit, ale každá máme svůj jedinečný přirozený odstín. A není škoda ho třeba dvacet nebo třicet let ukrývat pod umělými barvami? Věřím, že minimálně za zkoušku to stojí. Nemyslíte? A jak jsem říkala, obarvit se můžete vždycky.
