Veronika Büchlerová
|
Jak se vůbec pozná nadané dítě?
Oficiálně je dítě označeno za mimořádně nadané, když v komplexním testu inteligence dosáhne nad hladinu 130 IQ. Pro naši praxi je to takové dítě, které alespoň v některých složkách inteligence dosahuje nad hladinu mimořádného nadání. Nemusí tedy být mimořádně nadané ve všem. Okolí obvykle rozpozná nadané dítě podle výjimečných intelektových výkonů, schopnosti hlubokého a dlouhého soustředění a zájmu o podněty. Tyto děti jsou většinou živé, mají excelentní smysl pro humor, jsou ambiciózní a mají svůj názor.
Kolik takových dětí je?
Mimořádně nadané jsou, podle definic, tři děti ze sta. Nadprůměrné je každé dvanácté dítě ze sta a v každé tisícovce dětí jsou dva géniové.
Dá se říci, kdy nejdříve si mohou rodiče všimnout, že je jejich dítě mimořádně nadané?
Živost, zájem a hloubavost, to jsou úplně první projevy, kterých si rodiče všimnou. Každé dítě je trochu jiné, ale většinou se nadání projeví malou potřebou spánku, živostí a neklidem v situacích, kdy se mu dostává málo podnětů. Zkrátka kolem nadaného kojence musíme pořád skákat a krmit ho podněty.
Umí nadané děti číst a psát v předškolním věku?
V předškolním věku už poznáme, jak se staví k objevování světa, jak vydrží soustředěně u nějaké činnosti, jak se vrhá do nových věcí. Mimořádně nadané děti většinou znají písmena a trochu čtou, ale tady je to velmi různé. Znám děti na hranici geniality, které v předškolním věku četly jen málo, jejich inteligence se projevila naplno až ve školním věku. Velmi záleží na tom, v jakém směru je dítě nadané. Těch extrémně nadaných je velmi málo a poznají se hned. Složitější to ale mají rodiče, jejichž dítě je nadané jen na něco a je potřeba ten talent najít a podpořit ho.
Od jakého věku k vám mohou děti přijít?
Spolehlivě se dá inteligence testovat od pěti let věku.
Je mimořádné nadání dědičné?
Určitě. Často se u nás nechají testovat spolu s dítětem i rodiče, takže tuto souvislost velmi dobře vidíme. Většinou je u mimořádně nadaného dítěte struktura nadání stejná nebo velmi podobná jako u jednoho z rodičů. Zajímavé také je, že pokud máme sourozence, kteří jsou si věkově velmi blízko, často jsou jejich profily téměř identické.
Kolik těchto nadaných dětí je potom nadprůměrně úspěšných i v budoucím životě?
Podle výzkumů je výše nadání jen jedním z faktorů životního úspěchu. Z mé osobní zkušenosti existuje určitá úroveň nadání, která předurčuje úspěch víc než jiná, a ta je v pásmu vyššího nadprůměru. Velkou překážkou úspěchu těch mimořádně nadaných je menší schopnost udržet zacílení. Když tyto děti poznáte blíž, plasticky vidíte, v čem je potíž: zpracovávají všechny podněty příliš komplexně, jdou do hloubky, vkládají se do úkolu celé, neumí relaxovat, a proto ztrácejí perspektivu. Jsou extrémně zaměřené na úspěch, a když se dostaví dílčí neúspěch, často to vzdají a upnou se na něco nového.
Nese s sebou mimořádné nadání i obtíže, se kterými se většina "normálních" dětí nepotýká?
Vysoké nadání znamená v podstatě zvýšenou citlivost intelektovou, ale i psychickou a fyzickou. Od toho se odvíjí řada dalších potíží, které mohou být různé. Všechno, co tyto děti prožívají, berou velmi vážně a mají tendenci lehce dospět k psychickým konfliktům, které je mohou zatěžovat a brzdit jejich rozvoj. Relativně časté jsou psychosomatické potíže, neurotické potíže, depresivita, poruchy chování a konflikty s autoritami.
Důležité je asi také, jak si věří...
Je vždycky dobré, když nadané dítě ví, že není na světě samo svého druhu. Podporující rodina a škola a kamarádi, kteří jsou na tom stejně, představují základ jejich zdravého sebepojetí.
Jak na tyto děti reaguje dětská společnost?
Obecně se dá říct, že mají raději společnost starších dětí nebo dospělých. Nadané děti mají tendenci se přirozeně prosazovat v kolektivu, ale samozřejmě se lépe cítí mezi podobně zaměřenými dětmi. Určitě se nebudou cítit dobře tam, kde panuje síla místo rozumu, příkazy a hierarchie místo demokracie. Z takového prostředí odcházejí hodně poškozené.
Měly by tyto děti navštěvovat klasické školy, nebo spíše volit variantu jakéhosi komunitního vzdělávání?
Toto je velmi citlivá otázka, která se dnes v české společnosti hodně řeší. Existují dva proudy. Jeden upřednostňuje, aby děti s různou úrovní schopností a s různými specifickými potřebami byly pospolu a dostávaly takovou péči, jaká je pro ně adekvátní. Takový model je náročný především pro pedagoga, který pro uplatnění takového přístupu potřebuje určité zázemí od školy a vzdělávacího systému.
A ten druhý?
Ten se týká těch rodičů, kteří nespoléhají na kolos státního školství a hledají další cesty, jak dítě podpořit. Rodiče investují do vzdělání svých dětí, někdy i na úkor jiných materiálních potřeb, a hledají další cesty pomoci, psychoterapii, poradenství nebo soukromou školu a mimoškolní vzdělávání.
Jak by ideálně k těmto dětem měli přistupovat učitelé i rodiče?
Lidsky. Zcela určitě nebude fungovat autoritářský přístup. Nadané dítě chce vedle dospělého existovat jako respektovaná osobnost, která se smí projevit, smí s ním navázat otevřený a rovnocenný vztah a smí se s ním bezpečně konfrontovat. A pokud možno, ještě i něco zábavného zažít. Nadané dítě si však, na rozdíl od většiny ostatních dětí, své potřeby uvědomuje a umí si o ně říct. To může být pro některé dospěláky ohrožující.
A co například dospívání těchto dětí? Probíhá jejich puberta dramatičtěji?
Na jednu stranu ano, protože se většinou jedná o temperamentově i intelektuálně silné jedince. Jejich emoční prožívání je obvykle intenzivnější než u ostatních dětí. Ale na druhou stranu mají velmi pevnou vazbu na rodiče, takže i když rebelují, nikdy ve skutečnosti nechtějí rodičům ublížit nebo je ztratit.
Jaké máte zkušenosti s rodiči mimořádně nadaných dětí? Neplní si na nich své vlastní neuskutečněné ambice?
Většina našich klientů jsou rozumní rodiče, relativně často se setkáváme s rodiči, kteří se sami cítí vyčerpaní a snaží se pro své děti najít cestu, která by je citlivěji a bezpečněji vedla k úspěchu v životě a společnosti. Rodič by však neměl svými očekáváními a ambicemi okupovat psychický prostor, který má mít dítě pro sebe. Naštěstí i tito rodiče se přichází poradit, když poznají, že se situace nevyvíjí dobře.
Je tedy přetěžování nejčastější chybou, kterou rodiče nadaných dětí dělají?
Netroufám si říci, jestli nejčastější, ale měla jsem v poradně několik dětí, které skončily zcela přetížené a zničené. Rodiče nad nimi nakonec zlomili hůl s tím, že nejsou vlastně ani chytré. V důsledku nadměrných požadavků a přetížení totiž tyto děti začaly své výkony rapidně zhoršovat místo toho, aby se zlepšovaly. Přestaly mít kontakt samy se sebou a přestaly mít především radost z toho, co dělaly.
Co můžete vůbec v poradně rodičům mimořádně nadaných dětí nabídnout?
Rodiče zpravidla přicházejí ve dvou případech: když chtějí zjistit, na co je dítě nadané a jak ho dál rozvíjet, anebo když se objeví problémy, například se školním prospěchem, vrstevníky nebo při rozvodu. Psycholog pomáhá rodičům zorientovat se v tom, na co je dítě nadané, jaké jsou jeho potíže nebo bariéry, co je potřeba pro jeho další vývoj udělat. Při testování jsme schopni zjistit nejen strukturu nadání, ale například i vlastnosti paměti, pozornosti, styl jeho práce. Odhalíme také, kde má nevyužitý potenciál, který by se při správném zacházení mohl zužitkovat. Často se při testování objeví i psychické bloky a problémy, které dítě má. Poté dopodrobna rozkrýváme to, co jsme při testu vlastně zjistili a snažíme se zajistit dítěti dostatečnou podporu a další rozvoj.
