Ludmila ČírtkováPolicejní psycholožka, soudní znalkyně, autorka mnoha knih a také odbornice na domácí násilí. V Bílém kruhu bezpečí pomáhá obětem trestných činů.  |
Mají násilníci společné povahové rysy?
Určitě. Především je pro ně charakteristický smířlivý postoj k násilí a záměna příčiny a následku. Násilník se obhajuje tím, že za všechno může oběť, protože ho vyprovokovala. Vybavuji si konkrétní případ, kdy dotyčná spustila týrání tím, že na svatební cestě snědla čokoládovou tyčinku. Předtím totiž slíbila, že ji nebude jíst. Muž argumentoval, že porušila slib, a tím ohrozila jejich společnou budoucnost. Prý jí dá ještě šanci. Ale potrestat ji musí, to si zaslouží každý, kdo udělal hřích.
Dalším charakteristickým prvkem je nižší respekt k ženám. Tyrani často říkají, že stačí, aby „myslela jako já a nebude žádné násilí“.
Přesto nelze vyprofilovat typického představitele a tomu se vyvarovat, že?
Zásadní poznatek je, že existují různé typy násilníků a nelze je strkat do jednoho pytle. Už kvůli tomu, abychom i jim mohli správně pomoci.
Často se setkávám s předsudkem, že typický násilník je sociálně slabý muž z malé vesnice, který přijde domů a zfackuje ženu, protože nemá dostatečně vychlazené pivo...
S tímto předsudkem se setkávám hlavně u novinářů a pak u zcela nepoučených laiků, kteří si vystačí s představami ze selského rozumu. Ale z mé zkušenosti platí opak. Čím vyšší sociální a materiální status rodiny, čím vyšší vzdělání obou partnerů, tím bývají sofistikovanější formy týrání a rafinovanější postupy, které neupoutávají pozornost. Sousedi třeba neslyší křik, rodina je nenápadná. Zároveň tím komplikovanější bývá z pohledu úřadů se do tohoto vztahu dostat. Vše záleží na aktivitě oběti, jestli dospěje do stadia, že potřebuje pomoc.
Kdy končí hranice mezi nesouladem povah, hádavým italským manželstvím a psychickým týráním? To už je přece trestný čin.
Vymezme si dvě hranice. Existují těžké formy týrání, což je trestný čin, který patří do rukou kriminální policie a soudu. Pak je lehčí forma domácího násilí, často jde o partnerství založené na konfliktním soužití, které se vylije z břehů a jedna nebo obě strany sáhnout po násilí. V těch lehčích případech násilí může pomoci třeba vykázání. A pak je tu hranice mezi psychickým týráním a krizovým kalamitním vztahem. Tam ani nemusí dojít k ráně, je to jiná podoba náročného vztahu mezi mužem a ženou. Přesto k nějakým problémům dochází. Stačí, když se muž přestane dvořit, projevovat respekt a místo toho používá nátlak, omezování a kontrolu. Tím se snaží zajišťovat svoje potřeby v domnění, že tím vztah ovládne. Ale může jít třeba i o typ soužití, kdy už je psychické násilí lehce jeho součástí. Když nepřekročí hranici škodlivosti, pomohou rodině poradny, protože se většinou nejedná o psychicky narušené osobnosti.
Určitě bych ještě zmínila také separační násilí v době rozvodu, kdy jeden partner odchází a druhý je zhrzený. Bojuje o záchranu vztahu, což může nabývat různých podob - třeba obtěžování, stalking, pachatel počmárá auto, rozstříhá věci, závislé osobnosti pak ztrácejí smysl života.
Umí se dnes lidé slušně rozejít?
Příliš ne. Je to odkaz na klesající elementární vztahové schopnosti, které každý potřebuje pro život. A nejde jen o vztahy intimní, ale i pracovní. Také ty potřebujeme navázat, ukončit. I v nich se objevuje řada problémů. Proto se problematika stalkingu dostala do trestního zákoníku.
Těžké případy zůstávají ve stínu, měkčí se přeceňují
Hlásí se policii častěji spíše lehčí případy, nebo až ty hrůzné formy násilí?
Mám názor, že co dojde k policii v podobě trestního oznámení, je třeba brát jako týrání, dokud se neprokáže opak. Často oběť těžší případ, na rozdíl od lehčího, spíš podceňuje. Domácí násilí je vymývání mozků, cukr a bič. Oběti závažných podob domácího násilí jsou často zdecimovány, dlouho mlčí a nemůžeme se jim divit, že vypadají jako naivní bytosti, které věří v nápravu vztahu či partnera.
Ženy v koncích |
Trápí nás, že pravé oběti dlouho mlčí, ale těch nepravých přibývá. Ženy si přečtou zjednodušené výklady, letáčky, udělají si testy, které obsahují kritéria typu: „Už vás manžel přinutil dělat, co jste nechtěla? Musíte poslouchat pokyny manžela?“ A pak zvlášť ty méně stabilní a nespokojené bytosti samy sebe vyhodnotí jako oběť a obrátí se na odborníky.
Navíc nám chybí scénáře, jak se zachovat, když nám ubližují blízcí lidé. Zákony nastavené na násilí na ulici nefungují za zavřenými dveřmi. I proto se státy pustily do přípravy specifických zákonů na ochranu před domácím násilím.
Přistupují všechny země k domácímu násilí tak tvrdě?
Určitě se o problematice daleko více mluví. Podle jednoho výzkumu je nejvíc týraných žen v severských zemích. Unie to vysvětlila tak, že tamní ženy jsou emancipované natolik, že násilí hned oznamují. Češi jsou v žebříčku někde ve středu.
Emancipace určitě změnila přístup ke vztahu.
Jednoznačně. Charakter vztahu mezi mužem a ženou zhruba od padesátých let minulého století nabral takové tempo, že šíře domácího násilí je možná vedlejší produkt všech změn, kdy se učíme žít v páru v novém kontextu, kdy není nastaveno, že jeden má navrch. Drtivá většina lidí je schopná to zvládnout. Hůře však psychopati, kteří chtějí mít moc.
Takže od každého, kdo chce mít moc, hned pryč?
Ve skutečnosti často není problém v tom, že potkáte narušenou osobnost, ale problém je spíš určitá vztahová nezralost. Naivní představy o vztahu vedou k zadrhávání a krizi. Ostatně je to způsobené i klesající vztahovou způsobilostí. Je stále víc lidí, kteří se neumí dvořit a normálně si získat partnera. Pěstovat vztah je ohromně náročná věc, protože to vyžaduje určitou toleranci, napětí mezi intimitou a vzdáleností. U těžkých podob domácího násilí se tato dynamika porušuje. Budoucí násilník začíná kontrolovat oběť, protože ji chce úplně izolovat. To jsou otázky jako: „Máš mě ráda? A když ano, tak proč bys chodila s kamarádkou, nám dvěma bude spolu líp.“ Podobná vyjádření se musí označit velkým červeným vykřičníkem, naznačuje to, že si jeden začíná druhého přivlastňovat. A to je v teorii vnímáno rizikový faktor.
Jaký je váš názor na repliku, že slova někdy bolí víc než rána?
Záleží na kontextu. Jsou případy, kdy partnerka muže záměrně poníží, protože vyhmátne slabá místa. A jemu se takzvaně přepálí pojistky a dojde k jednorázovému násilí. Pokud jde o jednorázový incident, bude mě zajímat, jak silné bylo násilí. A podle toho můžu uvažovat, co dál. Způsobil zranění? Tak jsme rovněž u trestného činu ublížení na zdraví. Někdy se mohou partneři v útocích střídat, ale fyzickým soubojem nejde nikdy vybojovat rovnovážný uspokojivý vztah.
Někomu možná dramatický vztah vyhovuje...
Pochybuji, že by lidi toužili po dramatickém, ponižujícím vztahu založeném na neustálém souboji. Tím pak mohou řešit jiné problémy a komplexy. Jsme nastaveni na to, abychom měli vztah s respektem, určitou dynamikou a perspektivou, že je něco před námi a spojuje nás to. Na snížené vztahové schopnosti navazují i schopnosti prožívat štěstí. Zdá se, že pro hodně lidí je problém uvědomit si, kdy jsou vlastně spokojení a šťastní. Pořád po něčem prahnou, dávají si nereálné sny, nesplnitelné cíle a je pochopitelné, že jsou ve stresu. A vystresovaný a životem zklamaný jedinec je i špatný partner. Protože na druhého přenáší pohledy na život, které nemůže vyřešit.
Jedině sebevědomá bytost dokáže opustit tyrana
Bavily jsme se o jednorázovém excesu, jedné ráně. Takže padá dogma, že pokud padla první rána, přijde vždycky další?
Dovedu si představit případy, že je to dotyčnému líto, sám se diví, co udělal, a je schopen se ovládnout. Měl by k tomu přispět druhý partner a dát věrohodně najevo, že ve vztahu na takové bázi nevydrží.
Dokonce dřív existovala teorie, která říkala, že příčinou domácího násilí je špatná reakce na první násilí. Že kdyby se oběť při prvním incidentu postavila a řekla, že tahle tedy ne, tak žádné násilí nevznikne. Jenže tato nepodložená teorie přenáší vinu z pachatele na oběť.
A na vině je vždycky jen jeden partner?
Absolutně nový úhel pohledu je, že pokud chceme dobře řešit domácí násilí, tak musíme zkoumat oba aktéry vztahu, řešit utváření, udržování a ukončování vztahu, prostě celý jeho vývoj. Původně panovala pozice, že je vše způsobeno pouze špatným charakterem pachatele. Posunuli jsme se k sociálně – psychologickému pohledu... Dřív stačilo vyšetření oběti a plakající hezká dáma v černém roláku dostala diagnózu „syndrom týrané osoby“. Dnes by taková praxe platit neměla.
Jak se takový syndrom pozná?
Stačí vyjmenovat jeden znak, a to je snížené sebevědomí. To si utváříme na základě lidí, na nichž nám záleží, a nejdůležitější je partner. A jestli k vám neustále vysílá zprávu „za nic nestojíš, jsi špatná“, tak se logicky snažíte jeho názor změnit. V roli začínající oběti děláme vše proto, aby nás partner akceptoval, omlouváme ho a vinu za incidenty dáváme sobě. Jenže teprve sebevědomá bytost může opustit tyrana.
Takže i oběť by mohla nevhodným chováním přispět k opakování násilí?
Ještě před nějakými 15 lety by to byla myšlenka přímo kacířská, na vyloučení z akademické obce. Dřív jsme měli naprosto čistou oběť a naprosto zlovolného tyrana. Výzkumy přinesly překvapující poznatky, že ne každé násilí mezi partnery je domácí násilí a že formy soužití mezi mužem a ženou jsou opravdu různorodé. Proto je důležité analyzovat vývoj vztahu a studovat oba partnery.
Může být nakonec žena viníkem, spouštěčem?
U těžkých podob týrání je absolutně zřejmé, kdo má ve vztahu moc, jinak je tomu u lehčích podob konfliktního soužití. Často se vztah naruší takzvanou odmítavou vazbou. Žena je nespokojená, protože sousedčin partner je lepší, víc se o ni stará. Peskuje, předhazuje... Začne mít odmítavý postoj. Muž neví, co se děje, že přestává být akceptován. A když se žena v tu chvíli ještě odstěhuje z ložnice, oba jsou frustrováni a pak záleží na tom, ve kterém okamžiku úřady nebo poradny případ naberou. Může to dojít i na házení talířů, plivání, kousání... Role agresora a oběti se mohou střídat.
Jak obvyklá je varianta, kdy žena po první ráně odejde navždy?
Té se říká rychlý konec. Dotyčná vyhodnotí situaci a je schopná se od vztahu rychle odpoutat. Vybavuji si případ, kdy k tomu došlo na luxusní svatební cestě. Figurovalo tam mocenské chování, sex bez souhlasu, nepovolené použití kreditních karet. Dotyčná to vyhodnotila tak, že s ním žít nechce. Vraceli se do Česka a okamžitě řešila odluku a rozvod. To je projevem nezávislé osobnosti. Do trvalého vztahu vstupujete s určitým očekáváním, které se najednou rozplyne. Od obětí je to velký výkon, vyžaduje sílu a energii řešit následky. Ztratíte kamarády, sociální i finanční jistoty, stojíte zase na začátku hledání další představy budoucnosti s někým.
U dlouhodobého domácího násilí převažují však lidé ponoření do vztahu, mezi nimiž vznikla spousta pojítek, a oni nevědí, jak to řešit. Oběť je hodně traumatizovaná, mnohdy trpí syndromem zneužívaného partnera.
Častější než definitivní odchod po první ráně je však chvilkové stažení se a posléze návrat k partnerovi, který přemlouvá a odprošuje. Je chyba se do vztahu vrátit?
Nemohu říct chyba, vždycky záleží na okolnostech. Možná je někdy dobré se vrátit, protože partner něco se sebou dělá a pochopí to. Trénuje svou vůli a někdy si dá do hlavy jiný mentální program, třeba se otočí a řekne si stop.
A jak by se potom měla žena chovat?
Nebezpečné je nastoupit do takzvaného odmítajícího stylu komunikování ve vztahu. Žena se sice vrátí, ale muži se vyhýbá, odmítá intimity a podobně. On na to reaguje podrážděně. A vše se víc a víc zašmodrchává. Projasnit, promluvit si, říct, jak může vztah fungovat dál.
Do fungování rodiny musí mluvit oba dva
Takže komunikovat, komunikovat a komunikovat...
Už na začátku vztahu si musíme nastavit, jak se k sobě budeme chovat, jak budeme mluvit o emocích, očekáváních a jak hledat balanc. Vztah musí být založený na projasněných očekáváních. Je riziko, když si lidé nejsou schopní říct, co od vztahu očekávají. Druhým velkým problémem je symetrie, tzn. podílení se na důležitých oblastech fungování rodiny. Oba mohou vyjednávat, nikoliv diktovat, ohledně trávení víkendů, peněz i sexu. Navíc každý potřebuje mít prostor pro vlastní dýchání a druhý mu musí věřit, že nedojde k jeho zradě. Kdo je handicapovaný ve schopnosti důvěřovat svému partnerovi, věčně trpí obavami, že může být opuštěn, vytváří jiné varianty soužití, pravděpodobně ty méně zdravé a méně bezpečné.
Když se bavíme o těžkých formách násilí, uvědomuje si muž, že dělá něco špatně?
Jako soudní znalkyně se spíš setkávám s případy, kdy nadhled chybí. U těžkých případů je chuť se změnit výjimečná, což často souvisí s až psychopaticky narušenou osobností, ve které figuruje egocentrismus, absence empatie, přenášení viny na druhé... Navíc předpokládám, že když si uvědomuju, že něco dělám špatně, tak je krokem číslo dvě to ošetřit. Vždyť lidé dělají to, co jim přináší úspěch či pochvalu a násilí plodí jen negativní následky. Pak jsou pachatelé, kteří si to uvědomí až v koncovce, když žena odejde a přijdou o děti.
Jak se muži zpětně staví k tomu, když vidí modřiny?
Vybavím si nejtěžší případ násilí, kdy tyran dostal 10 let. V literatuře je to typ označovaný jako kobra nebo pitbul. Ten si lépe odpočine, když napadne partnerku, než když si v křesle přečte noviny. Není vzteklý, útočí z totálního klidu a najednou přestane. A ten muž byl schopný se pak projít, vrátit se a říct: „Proč máš ten monokl?“
„Má maminka hořet jako čertík v pekle?“
Otřesou s vámi ještě podobné případy?
Ano. Vybavuji si třeba ten, kdy muž nemohl fyzicky týrat ženu, aby to na ní v práci nebylo vidět. A tak přešel na děti. Nutil třeba syna, aby při bití neplakal, protože to chlapi nedělají.
Proč se to děje? Proč přecházejí tyrani na děti?
Vědí, že o to víc ženě ublíží. Ale děti často dlouho mlčí. Nechtějí mámě přidělávat starosti, bojí se, že když se ozvou, dojde zase k jejímu týrání. V tomto případě matka nahlásila případ, až když osmiletá dcera nevydržela a utekla k příbuzným.
Děti jsou skrytě trpící oběti. Pro ně je to šílený svět, když se dva nejbližší k sobě chovají zrůdně. Těžko si pětiletý chlapec dovede vysvětlit, když jeho tatínek polije maminku pro něj neznámou tekutinou, škrtá zapalovačem a ptá se ho, jestli má maminka hořet jako čertík v pekle.
Zdravý vztah? Když má partner radost z mých úspěchů
Je výhodnější, když žena z kruhu násilí vystoupí v horké fázi, nebo v té klidné?
Nejlépe je řešit téma bezpečný rozchod, a to ideálně za pomoci odborníků. Každopádně dobrá řešení existují zpravidla na začátku problému ve vztahu. Čím víc se vztah rozjíždí do tunelu, tím hůře se hledá řešení. To je třeba hledat i kvůli dětem, často jsou po mnoha letech traumatizovány.
Proto se doporučuje zareagovat okamžitě, když se ve vztahu objeví násilí, anebo situace, kterou tak interpretujete. Ohrožená osoba by tak měla učinit hned, dokud má sílu a věří si. Je dobré si vyhledávat informace a poradit se s kamarádkou, ta může interpretovat, jestli je to normální, zda zraňující chování patří do dobrého partnerského vztahu.
Není test kamarádkou ošemetný? Kamarádka nedokáže rozpoznat jednorázový exces, kdy žena muže vyprovokovala.
Komu věříme? Přátelům, kterým se nebojíme svěřit, známe je, dovedeme si vyhodnotit, jestli používají selský rozum, nebo přehánějí. Jsou tady určitě i rizika, ale na dobrý první krok ohledně vnímání a vcítění se do situace, zda plave, nebo sedí na zemi, to stačí. V poradně dost často zažívám, že žena přijde v doprovodu kamarádky, někdy i díky ní.
Jak se liší domácí násilí, které páchají ženy, od toho, které páchají muži?
Po tom se pídí vědci už zhruba 30 let. Poznatek číslo jedna je, že ženy jsou schopné těžkého fyzického i psychického týrání, což je velká změna. Původně se tvrdilo, že kombinovat obě varianty je doména mužů. Podle statistiky je zhruba 5 procent tyranů ženského pohlaví.
U konfliktního soužití to je zhruba půl na půl. Osobně mám pocit, že muži jsou vynalézavější, ženám schovávají léky, berou kosmetiku, když má důležité manažerské jednání, vyhodí pojistky, aby se neupravila, propíchnou pneumatiku, aby neodjela na schůzku. Když muž špatně nese ženinu seberealizaci, tak jí v ní začne bránit. Myslím, že právě jedno z nejlepších kritérií pro posuzování zdravého vztahu je, zda můj partner má radost z mých úspěchů. Pokud ne, začíná se se vztahem něco dít.
