Mohla z ní být originální architektka, protože dva roky studovala na brněnské technice. Také mohla být kresličkou nebo třeba nerudnou laborantkou. Naštěstí pro svět filmu tyto profese záhy opustila, aby se mohla věnovat svým provokativním filmům, v nichž zobrazuje vztahy mezi muži a ženami, většinou bez příkras, často na hranici karikatury.
Režie ji lákala, nejdříve se však stala filmovou klapkou a časem pomocnou režisérkou na Barrandově, odkud už její cesta vedla na FAMU ke studiu režie pod vedením Otakara Vávry a k absolventskému filmu Strop, který vyprávěl o manekýnce Marii a jejím poněkud bezvýchodném životě. Počátkem 60. let se takové filmy běžně promítaly v kinech, tenhle se do nich dostal spolu s filmem Pytel blech, který režisérka natočila coby hraný dokument o životě na dívčím internátu textilky v Bělovsi.
Aby si byla jistá autenticitou, neváhala se do internátu na týden nastěhovat a chodit s dívkami do fabriky. Tento přístup je pro její tvorbu typický, stejně jako náročnost vůči ostatním. Ostatně, znala i prostředí mezi manekýnkami. Jako vyhlášená kráska se kdysi touto prací živila.
Stop! Hrajete mizerně
Věra ChytilováRežisérka silných příběhů
|
Její historky z natáčení by se do veselých televizních besed asi moc nehodily. Když se jí nelíbila práce kameramana nebo střihače, neváhala je praštit nebo po nich něčím hodit, zatímco herce urážela a snažila se je vytočit, aby zachytila jejich přirozené emoce.
Milanu Šteindlerovi například nechala během natáčení filmu Kopytem sem, kopytem tam přitlouci šuplík, který měl vytáhnout, a když ho nakonec celý vzteklý vyrval, ještě mu vynadala, že hraje mizerně.
Podle jízlivé režisérky totiž jen psychický nátlak dokáže vyvolat spontánní reakci. Ti, kdo s ní natáčeli déle nebo častěji, přitom tvrdí, že ze všeho nejvíce ji rozčílilo, když její přehnaná provokace nevyvolala žádnou odezvu. Mimochodem, na Barrandově se traduje, že jednu scénu předvedla ještě jako docela nevýznamná klapka. Najednou zakřičela stop a pak to vysvětlila tím, že "herci přece hráli úplně blbě".
"Je to odvěká hrůza muže z hysterické ženy. Tak jsem dělala hysterický ženský,“ vysvětlovala režisérka ve filmovém portrétu Cesta, který o ní natočila Jasmina Blaževičová. Rozsáhlá biografie Věra Chytilová zblízka, kterou napsal Tomáš Pilát, je podobných scének plná.
Beze strachu z StB
Ale příběhy, které vypráví ve svých filmech, jsou naštěstí mnohem silnější. Zejména její díla ze 60. let působí na diváky svou originalitou i autenticitou dodnes a v tehdejší době musely být úplným zjevením. Je proto škoda, že tohle období trvalo tak krátce, protože následná normalizace podobným experimentům nepřála.
Chytilová ovšem neustoupila, odmítla emigrovat do Francie, neupsala se ke spolupráci s StB a neuhnula, ani když po ní chtěli podpis pod Antichartu. Raději se smířila s tím, že bude točit mnohem méně, ale nadále tak, jak chce ona.
"Trvala na svém, nekličkovala, dokázala vlítnout do kanceláře, ztropit hysterickou scénu, což byla zbraň, kterou třeba Jiří Menzel použít nemohl. Když vidíte Panelstory, říkáte si, že není možné, že tady takový film v roce 1979 mohl vzniknout," okomentoval nedávno v Reflexu režisérčin přístup scenárista Štěpán Hulík.
Fotogalerie |
A takových filmů bylo víc, aparátčíkům se nelíbilo ani natáčení filmu Kalamita, protože už jeho název považovali za kritiku svého vládnutí, a proto se ho snažili zastavit. Neuspěli, jelikož Chytilová je vyděsila vyhrůžkou, že v tom případě ze svých platů zaplatí všechny dosavadní náklady. Točilo se dál.
Energii vrhla také do budování rodinného sídla, architektonicky ceněné vily od Emila Přikryla v pražské Troji, kterou postavila se svým druhým manželem, kameramanem Jaroslavem Kučerou. Prvním manželem Věry Chytilové byl fotograf Karel Ludwig a na tento vztah vzpomínala jako na tři roky trvající flám.
Muži, ti nestárnou
S Kučerou žila dvacet let a stal se otcem jejích dvou dětí, herečky divadla Sklep a výtvarnice Terezy Kučerové a kameramana Štěpána Kučery. Sama Chytilová přitom z umělecké rodiny nepocházela. Její otec si pronajímal nádražní restaurace a vedení hospod se později věnoval spolu s její matkou. Bohužel, manželství dvou silných osobností, režisérky a kameramana, nevydrželo. Rozvedli se počátkem 80. let.
Chytilová docela dlouho točila především o ženách, snad proto, že to podle ní mají náročnější. "Ženský úděl je mnohem těžší. I v okamžicích, kdy jste v jiném stavu, kdy už vůbec nemůžete, musíte nějak fungovat!“ A vzpomíná, jak sama zvládla tři směny, když v roce 1968 natáčela film Ovoce stromů rajských jíme. Byla těhotná, starala se o malou dcerku a rozjížděla stavbu zmíněné vily.
Muži to s Věrou Chytilovou asi neměli lehké, soudě alespoň podle jejího výroku, starého několik let: "No jó, mužský, ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitida. Žádné klimakterium. Ale pak najednou… zdechnou."
Filmovou režii vyučuje dodnes, ale sama už točit nechce. Poslední film je z roku 2006, shodou okolností v tom samém roce neúspěšně kandidovala do Senátu za neznámou stranu Rovnost šancí. Nebyl to přitom první pokus o vstup do politiky, na seznamu uchazečů o Senát se ocitla i v roce 1998, ale ani tehdy ji voliči dál neposlali.
"Točit už nechci nic! Myslím si, že je to marnost ... život je marnost," řekla loni v létě v rozhovoru pro sobotní magazín Víkend DNES. A postěžovala si na to, že stáří je únavné, protože se jí chce pořád spát. Smrti se prý nebojí a není důvod jí nevěřit. Tahle žena se nikdy nebála ničeho a nikoho.
