Statistiky tvrdí, že sexuální násilí je druhým nejpřísněji trestaným činem, ale na druhé straně i to, že za něj soudy ukládají tresty na spodní hranici možného. Navíc pachatelé často „vyfasují“ jen podmínku. Obojí přece nemůže být pravda?
Mám za to, že pro výzkum, z něhož vyšla ta první vámi zmíněná premisa, nebyla úplně šťastně nastavená analýza. Rozsudky mluví jasně: opravdu padesát procent je uloženo s podmínkou a u již uložených trestů se opravdu pohybuje v nižším pásmu. Ta čísla mluví sama za sebe o tom, jak sexuální násilí a obtěžování bere společnost vážně.
Je sexuální násilí celosvětový fenomén?
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) a lidskoprávních dokumentů je násilí na ženách rozsáhlý fenomén, který obsahuje sexuální i domácí násilí, takže si myslím, že ano, ale nemohu říct, zda všude na světě, k tomu nemám konkrétní data.
Je takové chování v nějaké části světa, v nějakých kulturách tolerovanější než v jiných?
Nemyslím si, že jsou takové úvahy důležité. Vedu organizaci, která je tu od toho, aby pomohla obětem takových útoků, kterých je celá řada a nikdo se jim nevěnuje. Konkrétní čísla výskytu násilí v různých částech světa pro mě nejsou to nejdůležitější: myslím si totiž, že pomáhat obětem násilí je potřeba po celém světě. Bez ohledu na to, kolik žen to je, každá jednotlivá z nich si zaslouží dostupnou a citlivou pomoc.
Historik, odborník na středověk Martin Nodl tvrdí, že určitě neexistuje žádná univerzální mentalita mužů v různých kulturách na světě. To, že si většina české společnosti stále myslí, že si žena za znásilnění může určitým způsobem sama, je podle něj stejně nepřijatelný útok na integritu žen, jako brutální hmatatelné násilí. Vždy prý jde o to, že mužská společnost nebere ženu jako rovnocenného partnera, a to bez ohledu na kulturu nebo století. „Muži z toho nevycházejí dobře,“ řekl v rozhovoru pro DVTV, ale dodal, že například muži z arabského světa mají predispozice podmíněné jejich omezeným stykem s ženou a možnostmi si vybrat manželku.
Nelze říct, že je to otázka kultur nebo náboženství, ale spíš existují státy s právním prostředím, kde jsou lidská práva porušována víc než jinde. My jsme mezi nimi někde uprostřed. Určitě jsou i v Evropě země, které myslí na oběti takových trestných činů víc a jiné méně. Istanbulskou úmluvu dosud Ratifikovalo 37 zemí, podepsalo ji 45 zemí (Mezinárodní úmluva Rady Evropy z roku 2011 řeší prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí. Posuzuje především všechny druhy násilí vůči ženám, které je porušením lidských práv a forma diskriminace. Také nově definuje některé trestné činy, například vynucený sňatek, stalking či vynucený potrat. Týká se to hlavně žen a snaží se je chránit před obřízkou či před sterilizací). Pohled na sexuální násilí se u nás mění, ale jen zoufale pomalu. Naštěstí už například není pro politickou reprezentaci ostuda dát si do svého programu podporu obětem domácího a sexuálního násilí.
Bc. Jitka Poláková (46)
|
Platí obecně, že pachatelé sexuálních trestních činů jsou výhradně muži a většinou útočí někdo z blízkého okolí oběti, koho znala?
Určitě platí, že pachateli jsou v České republice v drtivé většině muži, a to i v případech, že oběťmi jsou rovněž muži. Z výzkumů opravdu vyplývá, že se násilník s obětí většinou zná, ať už z širší rodiny nebo jako kamarád... Jen minimum pachatelů jsou oběti zcela cizí. Ženy obecně páchají kriminální trestnou činnost opravdu v menšině.
Celé generace sexuální útoky omlouvaly testosteronem či zlehčovaly neovladatelným sexuálním pudem. Pořád převládá takový pohled?
Veřejnost se často mylně domnívá, že za sexuálním útokem stojí pud nebo chtíč, ale my víme – a na případech našich klientek vidíme, že tak to není. Pachatelé těží především z mocenské pozice, kterou vůči oběti mají, a jsou si jisti, že si něco takového mohou dovolit, že jim takové chování projde. Jednoznačně jde o zneužití moci.
Proč ženy zůstávají s násilníky? Děti musí mít tátu a všude je něco |
Kde se v mužích v minulosti násilné a majetnické chování vůči ženám zrodilo?
Vzhledem k tomu, že je takové chování genderově podmíněné, je jasné, že souvisí s postavením ženy ve společnosti. Je to jev, který tu byl a souvisí určitě s rozvojem patriarchátu, kdy muži získali moc a peníze a mimo jiné si nárokovali právo na sex se ženou. Ale čím víc se postavení žen vůči mužům ve společnosti narovnává, tím víc je znát, že společnost na násilí na ženách pohlíží přísněji. Žijeme ve vyspělé moderní společnosti s nějakými normami a pravidly a dospělí lidé by měli umět rozhodovat o svých činech.
Jak se v Česku mění nazírání na násilnické sexuální chování?
Po listopadu 1989 se tohle téma pomalu dostává na světlo. Začaly vznikat nejrůznější neziskové organizace zaměřené na pomoc obětem domácího násilí. Tehdy bylo ještě daleko těžší se „prolobovat“ k nějakým změnám v myšlení lidí než dnes. Posledních patnáct, dvacet let je téma násilí na ženách víc slyšet. Profesionálové procházejí školeními, jak citlivě s obětmi mluvit, a posun se odráží i na opakovaných průzkumech veřejného mínění. Třeba před osmi lety převažovaly stereotypy, že si za sexuální násilí může žena sama, protože provokovala a byla nevhodně oblečená.
Posledních patnáct dvacet let je téma násilí na ženách víc slyšet. Profesionálové procházejí školeními, jak citlivě s obětmi mluvit, a posun se odráží i na opakovaných průzkumech veřejného mínění.
Dnes už si to nemyslí?
Pořád jsou mezi námi mnozí, kteří oběť dehonestují a násilí bagatelizují, setrvávají v přesvědčení, že NE (nesouhlas se sexem) je vlastně převlečené ANO, jak se léta v minulosti přezíravě tradovalo. Ale naštěstí sílí ta část společnosti, která si myslí, že všichni jsme svébytné osobnosti s právem, aby s nimi bylo zacházeno s respektem. Nikdo nemá právo si vynucovat chování, které se druhému nelíbí. Za nepřípustné už nevnímáme jen znásilnění nejhrubšího ražení, ale mluví se i o sexuálním obtěžování. Situace se zlepšila a teď bych řekla, že změny ještě zrychlily. Vyrostla nová generace mladých žen, které se nebojí ozvat, když se jim něco nelíbí.
Co tyhle debaty urychlilo? Pomohla třeba kampaň MeeTo?
Řekla bych, že kampaň svou pozitivní roli sehrát mohla, i když Česko až tak nezasáhla, diskuzi tu moc nerozproudila. Ale i taková kampaň k emancipačním snahám patří. Mohla dodat někomu odvahu mluvit o své zkušenosti se závislostí na mocném a bohatém muži, který zneužíval své postavení. Myslím ale, že se o problémech mnohem víc mluví díky dostupnosti informací. Téma se dostává i do škol, vznikají nejrůznější platformy podporující rovný přístup, díky nimž si dívky tvoří názory už v mladém věku...
Ubývá ruku v ruce s větším povědomím i samotné násilí na ženách?
Pořád u nás nemáme rozsáhlé studie, z nichž bychom změnu v čase pozorovali. Řekla bych, že případů bude pravděpodobně stále dost podobně, ale lidé o sexuálním a domácím násilí začínají víc mluvit, a to včetně obětí. Často si řeknou o pomoc, když zjistí, že nemusí nikoho udávat, nic hlásit, když nechtějí. Může se zdát, že násilí přibývá, ale spíš se o něm jen víc dozvídáme. Obracejí se na nás třeba i ženy, které si nejsou jisté, co se jim vlastně stalo. Potřebují si promluvit, urovnat si myšlenky, často jsou zaskočené, zmatené šokované.
Oběti nechtějí pachatele potrestat?
Vzácně, asi jen pět procent našich klientek chce trestný čin oznámit na policii. Ostatní se chtějí samy posunout a zpracovat své trauma. Představy o tom, že by některá žena chtěla procházet celým trestním řízením jen proto, že si všechno vymyslela, jsou zcestné. Něčemu takovému nevěřím.
Když se vám oběť svěří a vy znáte jméno pachatele, nemáte ohlašovací povinnost, takže nemůžete spravedlnosti pomoct?
To je naše role, na tom se buduje vzájemná důvěra a bezpečí. Bez toho by k nám nikdo nechodil. Můžeme jedině klientce předložit, co by se stalo, kdyby skutek nahlásila, můžeme ji psychicky podpořit, spolu s ní sepsat potřebné dokumenty, vysvětlit, jak probíhá trestní a soudní řízení, ale nahlásit to musí sama, tohle za ni udělat nemůžeme. I kdybychom si sami morálně mysleli, že trestný čin oznámit měla, nemůžeme na ni ani naléhat.
Co když se jedná o zneužívání dětí?
Pracujeme jen s dospělými, ale pokud se dozvíme o zneužívaném či týraném dítěti, motivujeme předně klientku, aby vše nahlásila, s tím, že pokud to neudělá, jsme povinni věc nahlásit my. V minulosti už se nám to stalo dvakrát.
Říkáte, že sexuálního násilí a obtěžování se děje přibližně stále stejně, mění se specifika takových činů?
Jednoznačně v posledních letech masově přibývá kybernásilí, včetně zveřejňování fotek, jejich posílání, falešná videa, které vás mohou dehonestovat… Těch způsobů – a čím dál sofistikovanějších – je spousta. Práce na tomto poli nás ještě čeká, společnost včetně zákonů na to není vůbec připravena. A přitom víme, že násilí nebo obtěžování zažívané virtuálně může mít stejné dopady jako fyzické sexuální násilí.
OBRAZEM: Osobnosti, které přiznaly zkušenost s domácím násilím |
Klientek po kyberútocích u vás přibývá?
Dost často si ještě kolikrát ani neuvědomují, čeho jsou obětí, ale při konzultacích se o takových metodách čím dál častěji zmiňují.
Vypozorovali jste, že by se sexuální násilí a obtěžování týkalo víc nějaké skupiny obyvatel, ať už jsou to lidé méně či více vzdělaní, z města nebo vesnice, inteligentní či ti méně chytří?
Děkuju za tuhle otázku, protože veřejnost žije stále ve stereotypu, že takové chování se děje hlavně v chudých rodinách, ale tak to není. Je to opravdu individuální a odehrává se napříč všemi zmíněnými kategoriemi. S inteligencí může snad někdy souviset podoba manipulace a maskování svých činů ze strany pachatele.
Přibylo případů násilného chování v době lockdownů za pandemie covidu-19?
V době kdy polevovala nejtvrdší opatření, jsme jak my v proFem, tak všechny nám podobné neziskové organizace zaznamenaly, obrovský nárůst poptávky po našich službách. Narostla o polovinu víc, než jsme byli dřív zvyklí. Karanténa dala lidem zabrat a nám dá ještě pár let. Jestliže lockdown znamenal devastující zásah ho duševního zdraví lidí, tak u tématu domácího a sexuálního násilí to platí dvojnásob. Někdo už pomoc vyhledal, jiní teprve sbírají odvahu.
Vyplývá z toho obecně platné, že v krizích domácího i sexuálního násilí přibývá?
Neřekla bych, že přibývá násilí jako takového. Samozřejmě, že ve válečných konfliktech je sexuální násilí bráno jako jedna z válečných zbraní, což vidíme i v aktuálních konfliktech. Na druhou stranu k němu dochází i v míru. V čase války a krizí však řešíte hlavně základní potřebu přežít a s traumatem se o pomoc obrátíte až po válce, po krizi. Takže se dá říct, že nám klientek významně přibývá po krizích.
Bývalý politik od soudu nedávno odešel s nepravomocným tříletým trestem a půlmilionovou kompenzací obětem za dvě znásilnění a jeden pokus. Nevlastní otec, který dva roky znásilňoval dceru, jen s pětiletou podmínkou. Co říkáte na ta nedávná a takto rozdílná soudní rozhodnutí?
Tuhle otázku dostáváme často, ale my jako organizace se ke konkrétním kauzám nevyjadřujeme. Nechceme dávat prostor pachatelům, ale věnujeme se tomu, co takové kauzy dělají s našimi klientkami, proč nehlásily takové chování dřív. Co se týče případu nevlastního otce a dcery, jsem ráda, že o tom společnost diskutuje, ale nevidím do spisů, takže na ty případy mohu mít jen osobní názor na základě článků v médiích. Mě zajímá, jak se cítí oběti, a některé informace mi někdy vůči nim připadají přinejmenším necitlivé.
Proč?
Média často, aniž by zvažovala důsledky, zveřejní osobní údaje obětí. Konkrétně u kauzy Dominika Feriho se tak stalo. A to považuji za skandální.
Jaké uvádějí klientky důvody, proč nehlásily takové chování dřív?
Těch důvodů může být mnoho: oběti se často po útoku cítí paralyzované strachem, studem, možná dlouho nemůžou vůbec uvěřit tomu, co to zažily. Mohou se bát, že jim nikdo neuvěří, že budou obviňovány, což, jak vidíme z přímé práce i z toho, co nám klientky vyprávějí, bývají obavy často oprávněné. Klientky samy velmi často přemýšlejí o tom, že kdyby něco udělaly jinak, tak se to nemuselo stát. Jsou to naprosto pochopitelné reakce, ale musím zdůraznit, že to, co se stalo, není vinou oběti. Zodpovědný je pachatel. Dále roli hraje i to, kdo konkrétně je násilník: pokud je to partner, manžel, někdo z rodiny, bývá pro oběti těžké o tom mluvit právě proto, že je to někdo takto blízký. Pokud je to osoba v pozici moci, tak tam mohou hrát roli i obavy, že oběť přijde o práci nebo uplatnění v oboru, obavy o další postup ve studiu... Někdy pachatel oběti vyhrožuje, manipuluje jí, přesvědčuje ji, že jí nikdo neuvěří, a tím si zajišťuje její mlčení.
Násilí zažila každá třetí žena. Bez mužských hlasů není změna možná, apeluje expert |
Vloni v prosinci vláda schválila novelu zákona, která má překvalifikovat trestný čin znásilnění. NE bude znamenat NE. Jak jste s novelou spokojená?
Nejsem. Když už jsme k té redefinici sáhli, měli jsme se držet toho, co je osvědčené ve třinácti evropských zemích, kde definice vychází z dokazování souhlasu s aktem, nikoliv z nesouhlasu. Určitě jde i tak o krok správným směrem, lepší než nic, ale výsledek je polovičatý kompromis. Ještě je otázka, co se s definicí znásilnění stane během dalšího schvalovacího procesu.
Myslím, že veřejnost si moc neumí asi představit, jak se dokazuje NE či ANO, když jde o tvrzení proti tvrzení a obvykle není přímý svědek. Často slýchám posměšné úvahy, že snad bude každý sex vyžadovat písemný souhlas či audionahrávku...
To jsou úplné nesmyly, naprosto nereálné obavy. Rozhodovat bude soudce stejně jako doteď, jen bude mít díky novele k ruce jiné mantinely zákona, obhájci budou mít snad díky novele silnější pozici. Ale nemyslím si, že s novelou jak mávnutím kouzelného proutku přijdou úplně jiné rozsudky, nebo že půjde o nějakou revoluci.
Proč si myslíte, že jsou naši zákonodárci těžkopádní, postupují pomalu a spokojí se s kompromisem?
Odpověď jsme viděli například v Senátu, když odmítl zmíněnou Istanbulskou úmluvu. Ano v obou komorách Parlamentu máme většinové zastoupení mužů. Senátorek a poslankyň, které by taková témata dopadající hlavně na ženy tlačily, je tam málo. Když se k tomu navíc přičte vyšší věkový průměr zákonodárců a s tím spojený přece jen většinově víc stereotypní pohled na společnost, je to pak při hlasování znát.
Zároveň se ví, že v procesech, kdy se řeší sexuální násilí, bývají často ženy soudkyně k obětem přísnější než muži soudci. Jak to?
Na to nedokážu odpovědět. Samozřejmě ani mezi političkami nejsou všechny zajedno. I jejich názory kopírují postoje procházející celou společností. Možná je to i generační záležitost, co kdo považuje za sexuální násilí. Dost často se nám stávalo, že když k nám přicházely starší ženy, braly to, co už my dnes vnímáme za sexuální obtěžování, jako běžnou součást manželství.
Přesto dávají obětí sexuálního násilí a obtěžování přednost ženám, chtějí-li se svěřit.
Je to tak, my jsme výlučně ženský kolektiv, na tom je naše služba postavená, protože míváme i případy po brutálním znásilnění, kdy mohou mít klientky strach z mužů v kancelářích. Málokteré vědí, že dokonce i kdyby chtěly jít vypovídat na policii, mohou požádat o výslech policistkou. Problém s naším ženským týmem nemají ani muži, kteří se na nás obracejí asi z deseti procent.
Jaký vzkaz čtete ze Senátu, který poměrně těsně Istanbulskou úmluvu neschválil?
Ten vzkaz obětem je jasný: Jste nám jedno.
Jaké největší chyby vidíte v přístupu k obětem a v komunikaci s nimi?
Dost často dochází k bagatelizaci toho, co se jim stalo. Obyčejnou otázku lze položit různými způsoby – může vyznít jako dehonestace, obvinění a podobně. Zlehčování případu, nevhodné poznámky – to je něco, co prosakuje v komunikaci o sexuálním násilí napříč celou společností.
V čem je Port, vaše nové centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí, přínosem?
Výhodou je jeho komplexnost, protože soustředí víc služeb na jednom místě, což posiluje pocit bezpečí. Zároveň poskytujeme nově krizovou pomoc, na kterou navazují další, jako je právní, psychologická, sociální i zdravotní, máme i pokoj pro ženu nebo maminku až se třemi dětmi pro urgentní případy.
Feri i oběti se odvolali proti rozsudku. Exposlanec popsal stovky stran důvodů |
Co konkrétně krizová pomoc znamená?
Krizová pomoc je tady pro klientky ať už bezprostředně po útoku, nebo i s delším časovým rozestupem: pro situace, kdy myslí na to, jak si ublížit, cítí se zahlcené emocemi, nejsou schopny vykonávat běžné úkony, jako třeba soustředit se na práci, na školu, komunikovat s blízkými... Naše krizové interventky jim poskytnou podporu a pomoc v podobě osobní konzultace, kde mohou mluvit o všem, o čem potřebují, beze strachu z nějakého hodnocení, odsuzování. Cílem krizové pomoci je zastavit zhoršování psychického stavu klientky a podpořit jeho zlepšení. Je to krátkodobá psychická podpora zaměřená na „tady a teď“. Krizová interventka zároveň může klientku odkázat na další služby organizace: sociální a právní poradenství, sběr důkazního materiálu, krizový pokoj...
Zmiňujete sběr důkazního materiálu. Jak to probíhá?
Jak jsem zmínila, většina klientek bezprostředně nechce trestný čin nahlásit. Jenže jak čas běží, stává se, že si s odstupem a pod vlivem traumatu detaily už přesně nepamatují, nemají žádné důkazy. My máme ordinaci, která neslouží jako klasická gynekologická ordinace, ale k odběru důkazního materiálu. Klientka se na nás obrátí, promluví si s krizovou interventkou a řekne, že si není v tu chvíli jistá, zda bude chtít čin nahlásit, ale aktuálně nechce. Můžeme s ní natočit rozhovor, kde popíše, co se jí stalo, zaznamenáme pro případné trestní řízení v jakém stavu k nám přišla. Zároveň v nějakém čase po akutním útoku může naše gynekoložka sebrat důkazní materiál, uložíme ho u nás a když se klientka za čas třeba rozhodne, že chce čin nahlásit, policie nás pak vyzve k předání důkazního materiálu. Pokud klientka souhlasí, uděláme to.
Kde ve světě jste se inspirovali?
Službami v několika podobných centrech v Norsku, v jednom takovém centru v Irsku a znali jsme také zkušenosti ze Spojených států amerických.
Centrum funguje jen velmi krátce, jaké máte zatím zkušenosti?
Zájem je od prvního dne docela veliký, několik klientek už přišlo dokonce i bez objednání. Některé se přišly svěřit s dřívějším násilím, další potřebovaly akutní pomoc. Částečně jsme to čekali, ale i tak nás to překvapilo. Je evidentní, že naše služby jsou potřeba. Ordinaci pro sběr vzorků a důkazního materiálu nebo testování na pohlavně přenosné nemoci spouštíme přitom až od března a krizový pokoj v dubnu.
Předchozí roky zaznamenal proFem kolem šesti, sedmi set znásilnění a vloni jich bylo 900.
Přibývá obětí, které se rozhodnou následky tak traumatického zážitku řešit?
Předchozí roky jsme zaznamenali kolem šesti, sedmi set znásilnění a vloni jich bylo 900, číslo opravdu poskočilo. Ví se, že každá druhá žena zažila nějakou formu domácího či sexuálního násilí a v nejnovějších výzkumech až 20 procent žen uvádí, že se setkalo se znásilněním. To je rozhodně nárůst oproti předchozím číslům. Přičítáme to i tomu, že díky novým definicím znásilnění, spadá do skutkové podstaty víc konkrétních aktivit sexuálního charakteru než dříve. Problém je opravdu velký.
Co by se mělo do budoucna změnit?
Je dobře, že se o sexuálním násilí mluví a povědomí se posouvá směrem k respektu osobní integrity každého jedince. Ale bylo by zapotřebí zřídit víc krizových a návazných služeb. Jedno naše pražské centrum je fajn, ale takové, jako je to naše, by si zasloužil každý kraj. Podporu obětem domácího a sexuálního násilí je třeba nejen šířit formou osvěty ve školách, školením mezi policisty a soudci. Je nutná také konkrétní, praktická pomoc. Takhle jen nahlas vyzýváme: nebojte se svěřit, nahlašujte nepřípustné chování, jsme tu pro vás. Ale pak jim nejsme schopni pomoc, protože v následné péči nemáme kapacity.
