Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy prožila něco nepříjemného. Možná jste se chytla s prodavačkou, neporozuměla si s partnerem, na poradě si připadala jako blbka, kamarádka vám zkritizovala nový účes… Samé běžné situace, na které jste nějak zareagovala. A tím to mělo skončit. Situace odezněla, život jde dál.
Jenže vy se cítíte stále hůř. Možná nepochopená, nemilovaná, podceňovaná… To se někdy může stát, málokterá z nás si připadá 365 dnů v roce jako hvězda. Jestliže ale na podobné situace reagujete často jako spráskaný pes, máte v dospělém těle zraněné vnitřní dítě.
Stopy minulosti
Ať už si to uvědomujeme nebo ne, dávné vzpomínky i zkušenosti nás ovlivňují celý život. Zatímco radostné chvíle dodnes fungují jako krásná kabelka, stíny minulosti působí jako těžký batoh. Prostě vnitřní dítě je naše citlivé místo.
Ta část našeho já, která touží po bezpodmínečné lásce, pozornosti a ocenění. Většinou platí, že jak se k nám v dětství chovali rodiče a jiní pro nás důležití dospělí, tak se k sobě chováme samy. Pokud vás milovali, chválili a podporovali, vaše vnitřní dítě je usměvavé a šťastné.
A když vás kritizovali za kdejakou maličkost nebo s někým srovnávali, ani vy jako dospělá se sebou nikdy nebudete spokojená. Jak zní dobrá zpráva? Jste už velká, máte možnost volby.
Pokud vaše vnitřní dítě pláče, zjistěte proč, a pokuste se vyměnit staré a škodlivé vzorce chování za nové, nezatěžující. Když to dokážete, budete vyrovnanější a spokojenější. Jako když odhodíte těžký batoh napěchovaný spoustou zbytečností. Vnitřní dítě se místo pláče začne usmívat.
Vaše zkušenosti
S pojmem vnitřní dítě se můžou spojovat opravdu velká traumata, ale nezřídka se za zraněnou dětskou duší skrývá i zdánlivá malichernost.
„Když mi bylo sedm let, vybraly jsme s kamarádkou svá prasátka a zaplatily si kurzy akrobacie. Naši byli překvapení, ale podpořili mě. Abyste pochopili – kamarádka je vyžle, já ,míša kulička‘. Obě nás to bavilo, jen mě to stálo o něco větší úsilí... Jednou jsem zaslechla, jak cvičitelky přirovnávají kamarádku k vánku a mě k uragánu. Nejdřív jsem si našla, co znamená uragán, pak jsem se začala víc snažit. A to mi zůstalo. Jak kila navíc, tak pocit, že abych dosáhla ocenění, musím udělat víc než ostatní,“ svěřuje se čtenářka Jitka (33).
Jak se s ním spojit?Kontakt s vnitřním dítětem není jen pro vyvolené s geniálním vnímáním, ale pro každého, kdo s sebou nechce vláčet zátěž minulosti. Začněte s ním komunikovat, jakmile máte motivaci ke změně a víru, že to dokážete.
|
O něco starší Lenka (47) zase bojuje s pocitem nedostatku lásky. „Když jsme byli s bráchou malí, rodiče – lékaři – nás hodně vedli k samostatnosti, doma jsme totiž často bývali sami. Abych si zasloužila jejich pozornost, stalo se ze mě dokonalé dítě. Hlavně je nezatěžovat. Asi i proto jsem vždycky toužila mít velkou rodinu, hodně kamarádek. Pořád všem dávám najevo, jak moc mi na nich záleží. Jen je to dost vyčerpávající,“ říká.
Nikdy není pozdě
Minulost ani lidi v ní nezměníte, změnit se dá jen vaše nazírání na události. Pak třeba zjistíte, že nemusíte být za každou cenu hodná a říkat jen hezké věci. I vy máte nárok na rozladění, na vyjádření negativních pocitů. Jako to umí děti.
Koučka a lektorka v oblasti mezilidských vztahů Lucie Mucalová říká, že nikdy není pozdě pustit se do hojení ran. „Bez léčení vnitřního dítěte můžete mít dojem, že se v některé oblasti stále točíte v kruhu. Jako kdyby,něco‘ za vás jednalo, protože na rozumové úrovni dobře víte, co změnit, a možná si říkáte, že byste na dané téma mohly školit. Ale zde jde právě o zraněné vnitřní dítě, které volá po pozornosti. Práce s ním vám otevře nepoznané obzory, jež povedou k vnitřnímu klidu a z toho plynoucí spokojenosti. A vyplácí se, jelikož vám dovoluje prožívat blízké a naplněné vztahy a hlavně přijmout samu sebe – bez trestání a pomyslného mentálního bičování,“ upřesňuje.
Cesta k sobě
Pečovat o vnitřní dítě neznamená „překopat“ staré události a zážitky, které vás tíží, ale přijmout je, zavřít za nimi dveře a začít se chovat jinak. Změna vnitřního dítěte je tudíž podmíněna vaší ochotou změnit sebe v dospělosti.
Sama si musíte dát to, co vám v dětství chybělo, a právě tehdy začíná léčení. Existuje více autoterapeutických metod, jak na to.
Zkuste například vizualizaci, psaní dopisů svému vnitřnímu dítěti nebo propojení prostřednictvím fotky ze svého dětství. Dobrou inspirací jsou i malé děti, stačí pozorovat jejich ukotvenost v daném okamžiku.
Než přestanete utlačovat svoje pocity, pojmenujete je a naučíte se s nimi pracovat, trvá různě dlouho.
Například psychoterapeutka Gabriela Bunz-Schlösserová v publikaci Přijměte své vnitřní dítě uvádí jako dobu potřebnou ke změně tři týdny, a to s péčí každý den, kdežto koučka Lucie Mucalová doporučuje věnovat se vnitřnímu dítěti jednou týdně, třeba i rok. Vyberte si, co je vám bližší.
Obecně platí jen to, že návratem k vnitřnímu dítěti se vracíte k sobě. A když to nedokážete, není ostudou nahlédnout do svého nitra s pomocí odborníků. Důležité je, abyste si nakonec poskytla lásku a bezpečí, kterých se vám nedostávalo, a našla ztracenou sebedůvěru a sebeúctu.
