„Dobrý den, mám domluvený rozhovor s paní principálkou,“ nesměle se představuju muži s modrým čírem. „To by mohl říct každý,“ odpovídá mi zřejmě v žertu, zároveň ale vypadá jako někdo, kdo nežertuje. A stejně tak zbytek osazenstva působí dojmem, že je to v pekle už nebavilo a na zemi se nemohli rozhodnout, jestli půjdou dřív na punkový festival, nebo na sado-maso show. A tak skončili u hororového cirkusu.
„Oni se tady normálně schovávají před kriminálem!“ přemítám, když u oprýskaného stolku s velkou cedulí „ku*da“ cucám domácí limonádu a čekám na Marcelu Joo. Říká se, že šaty dělají člověka a předsudky šetří čas. Já ho mám naštěstí dost.
Moje nejmilovanější zvíře byla opička Máša. Bydlela s námi v karavanu, a když jsem udělala nějaký průšvih, vždycky mě bránila. Postavila se přede mě a nikoho ke mně nepustila.
