* Ptám se proto, že když jsem byla malá a chodila do baletu, dělala jsem to taky. Můj dědeček mě vždycky do těch špiček ze strany kopal, aby mi je narovnal. Bůhvíproč mu to strašně vadilo.
Má to i odvrácenou stranu. Pro baletky je typické také dupat a našlapovat na paty. To proto, že mezi tréninkem nebo v zákulisí nosíme přes špičky různé návleky nebo bačkory, aby nám nebyla zima. Abychom si je nepřišlapovaly, šoupeme patama po zemi, a tak vlastně dupeme.
* Jak dokážete cvičit v letním vedru a ještě v návlecích?
To vedro má jednu výhodu. Svaly jsou rozehřáté a uvolněné od prvních cviků, dobře se pak zvedají nohy a tu spoustu návleků ani nepotřebujeme. Právě v tomto období, před divadelními prázdninami, jsme na vrcholu své kondice.
* Máte v sále klimatizaci?
Máme, ale chladný vzduch je nebezpečný. Může nám ofouknout krk a pak s ním nehneme, takže jsme klimatizaci vypnuli. Na sále si tak léto „opravdu užíváme“.
* Jak vypadal například váš dnešek? Venku je třicet a v podolském bazénu narváno...
Od půl desáté mi začal trénink, který trval hodinu a půl. Pak jsem zkoušela Umírající labuť a ještě další role. Před představením se zkouší od rána až do půl šesté s hodinovou pauzou, kdy jsem si odskočila na snídani a dala si jednu broskev.
* Takhle snídáte běžně?
Já moc nesnídám. Když už, tak nějakou sušenku a kávu, ale ani tu jsem dneska nestihla. Nemůžu zkoušet s plným břichem, maximálně si dám přes den polévku, ještě radši müsli tyčinku, banán nebo hroznové víno. Když zkouším, nemám na jídlo pomyšlení, stačí dát tělu nějakou tu kalorii, někdy stačí i suchý rohlík. Večer je to se mnou horší...
* Jak horší?
To si dám normální jídlo, klidně knedlíky, guláš, cokoli. Nedávno jsem se z přednášky dozvěděla, že je jedno, zda člověk jí kuřecí nebo vepřové. Kuřata už jsou stejně v dnešní době „nacpaná“ všemi možnými prostředky, aby rychle vyrostla. Takže ideální je biostrava.
* Kolik vážíte?
Vlastně ani nevím. Před pěti šesti lety jsem dostala k svátku váhu a od té doby jsem na ni nevlezla.
* A tehdy ukázala kolik?
Čtyřicet pět? Čtyřicet? Je pravda, že po premiérách máme období, kdy nás není ani vidět. Jsme průsvitné, zelené, vyhublé. To je tím stresem a vypjatou situací, kdy i na generálkách musíte podávat maximální výkon. A teď si představte, že to trvá čtrnáct hodin denně.
* Dá se výkon baletky přirovnat k nějakému jinému fyzickému výkonu?
Říká se, že je to, jako když horníci pracují v dolech. Sportovci mají období přípravy a pak závody. Kdežto my musíme výkon podávat neustále. V září začne sezona a ta většinou trvá do půlky července. A když mám dvakrát až třikrát do týdne představení, je to docela nápor.
* Míváte ještě před představením trému?
Samozřejmě. Ne tu, kdy se vám rozklepou kolena a na jevišti nic neuděláte, ale tu správnou trému, která člověka vybičuje k výkonu a vnitřnímu prožitku role, kterou tančí.
* Když hrajete smutnou roli, potřebujete se předem naladit na smutek?
Tak například Taťána v Oněginovi je zamyšlená, jemná, plachá, křehká bytost. Když tuto roli zkouším, dostávám se do její vnitřní psychiky a začínám s ní žít. Často se přistihnu, že jen tak sedím a jsem zasněná.
* Co všechno si musíte umět odříct?
Když mám představení, nemohu jít den předtím s kamarádkami na nákupy, večírek nebo na víno - to ani náhodou. Jít na mejdan, pařit do rána a přijít vyčerpaná, to opravdu nejde. Před představením Labutího jezera je pro mě celý týden tabu, v diáři nemám nic. Cvičím, soustředím se, jdu se projít do parku, snažím se vypustit takové ty běžné starosti a povinnosti, jako například stát frontu na poště nebo v Tescu.
* Protože by vás to mohlo vážně zbytečně vysílit?
Přesně tak.
* Bolí vás něco večer a pak ráno?
Kolikrát večer ulehnu a bolí mě jen nohy, ráno se probudím, nemohu vstát a teprve v tu chvíli zjistím, že jsem si namohla třeba stehenní sval. To se stane, když něco přeženu nebo když zkouším novou choreografii, pořád ji opakuju dokolečka a tělo na to není zvyklé. Podívejte se třeba na mladičké gymnastky, které se dokáží „zlomit v pase“, ve dvaceti jsou jejich těla zničená a opotřebovaná. Baletka by měla vydržet od osmnácti do nějakých čtyřiceti. Musíme proto speciálně cvičit, například vytahovat páteř stále nahoru, aby se obratle nebortily do sebe. Technika cvičení je strašně důležitá a ovlivňuje životnost baletky.
* Huntujete si tělo?
Určitě svým způsobem ano. Na jednu stranu člověk posiluje organismus i různé svaly, zlepšuje držení těla, ale zároveň své tělo přetěžuje. Časté jsou takzvané únavové zlomeniny holenních kostí. I já jsem měla kdysi tento problém. Nedávno se mi při baletu Raymonda stalo, že jsem narazila holenní kostí přímo do partnerova kolene. Byla to nepředstavitelná bolest, nechápu, jak jsem představení vůbec dotančila. Obecně u tanečníků asi nejvíc trpí záda a kolena. Někdy stačí jen špatně dopadnout a meniskus je pryč. To může znamenat i konec taneční kariéry. Na druhou stranu existují i výjimky. Například moje kamarádka Daria Klimentová absolvovala asi čtyři operace kolen, a přesto je stále na vrcholu a hvězdou English National Ballet v Londýně.
* Když se baletka svlékne do plavek, je to hezký pohled?
No samozřejmě, jak jinak. Celý svůj taneční život baletka pracuje na svém těle, aby bylo krásné, štíhlé a pevné, ne hubené a anorektické.
* A co mozoly na nohou a prsty zdeformované od špiček?
Mozoly sem tam nějaké máme, ale zdeformované prsty asi ne. Stejně nejradši chodím v teniskách, protože to si nohy opravdu odpočinou - a na dlažbu v centru Prahy je to nejlepší.
* Říká se, že baletky nesmějí lyžovat, je to tak?
Ale ne, dnes nám nic nezakazují, protože je to naše zodpovědnost, jak budeme zacházet se svým tělem, tedy vlastním nástrojem. Je pravda, že zlomená ruka nebo noha může tanečníka vyřadit třeba na rok. Ale loni, když jsem byla se svým partnerem na Silvestra na horách, jsem poprvé zkusila stát na lyžích, protože jsem chtěla zažít to, co jsme měli na konzervatoři zakázané. Trochu jsem se bála, ale ve finále jsem sjela slušnou sjezdovku. Už se těším, až jednou po baletní kariéře budu pořádně jezdit.
* Co takhle třeba squash?
To radši ping-pong. Míčové hry obecně pro mne nejsou. Když jsem byla malá a snažila se chytit nějaký míč, vždycky jsem dostala do hlavy. Raději jsem měla vytrvalostní sporty, jako je běh nebo skok do výšky a dálky.
* A ježdění na kolečkových bruslích?
To taky neprovozuju, protože to neumím, a kdybych na to teď vlezla, mohla bych se pěkně vymlátit.
* Co potápění?
Tak to ano. V létě se potápím, stejně tak mě baví jízda na kole a na motorce - to ovšem jen jako spolujezdec.
* Chodí baletka na diskotéky?
Občas. Mám toho tancování tolik, že to vážně nepotřebuju. Jednou za čas někam zajdu, jen tak pro pohodu.
* Typově spíš na houseparty nebo na rockový koncert?
Občas zajdu na houseparty, ale rozhodně tam nepředvádím velké taneční umění, spíš jen tak postávám u baru, vrtím se v rytmu a pozoruju lidi, kteří se přišli vytančit a vybít. Neboli jak se říká, smazat disk. Ale například loni jsem byla na rockovém koncertu své oblíbené skupiny Queen v T-mobile aréně a pořádně jsem si to užila.
* Musela jste si něco odříct, když jste byla malá holka?
Nikdy jsem to tak neřešila, dělala jsem to, co mě bavilo. Neběhala jsem s dětmi před barákem, místo toho jsem chodila do divadla a žila baletem. S dětmi mě nanejvýš bavilo skákat přes švihadlo nebo něco takového.
* Nerozmlouval vám někdo kariéru baletky, která končí ve věku, když mnohým jiným začíná?
Maminka věděla, co mě čeká, když mě do baletu vodila. Viděla tu tvrdou práci a já ji musela přesvědčit, že tohle opravdu chci, že to nedělám jen kvůli krásným šatům a namalovaným řasám.
* Připouštíte si, že budete mít kariéru možná brzy za sebou?
Vím, život baletky je krátký. V osmnácti všechno utáhnete fyzickou silou a později, kdy se naučíte znát, ovládat své tělo a získáte dost zkušeností, tak ty fyzické síly odcházejí... Ale znám jednu kolegyni, která tančila do třiačtyřiceti hlavní role a vypadala báječně.
* Už víte, co budete dělat ve čtyřiceti vy?
Co já vím, co mi život připraví. Chtěla bych učit nebo se věnovat choreografii, vymýšlet nové pohyby a nové prvky. Spolupracuju s malířem Janem Kunovským, který kreslí a maluje obrazy z baletního prostředí, vytváří happeningové a výtvarné projekty, ve kterých nejen tančím, ale jsem i choreografkou. A taky doufám, že budu mít děti. Věřím, že se to dá s baletem skloubit - slyšela jsem, že žena po porodu může mít sílu za dva, ne-li za tři.
* Viz Kateřina Neumannová. Máte už představu, kdy byste dítě chtěla? Třeba až v těch čtyřiceti?
Představu mám, ale jsou věci, které si nechávám jenom pro sebe. Chtěla bych jedno dítě nebo dvě (přemýšlí a směje se). V každém případě ale příští sezonu nastupuju a těším se na další baletní role.
* Není vám někdy líto, že dřina například ve fotbale je vykoupena velkou popularitou, zatímco na balet chodí přece jen málo lidí?
Máte pravdu, často si říkám, že by bylo fajn, kdyby skončily Televizní noviny a začal přímý přenos z našeho představení a někdo by to komentoval... Znám mnoho lidí, kteří balet nikdy předtím neviděli, a když přijali mé pozvání na představení, byli nadšení a rozhodli se přijít znovu.
* Cítíte sama vnitřní euforii, když se vám třeba povede ta nejtěžší pasáž nebo když vám na konci nekonečně aplaudují?
Potlesk je velká odměna, když mi někdo hodí kytici z lože nebo mi u nohou přistane - je to nepředstavitelná radost. Ale když otočím 32 foueté na jedné noze v Labutím jezeře, což je jeden z nejtěžších momentů a vrcholný prvek celého baletu, při němž běžíte jako kůň, vždy ve mně pulsuje nádherný pocit a touha, aby to nikdy neskončilo.
* David Gilmour z Pink Floyd vzkázal členům kapely z Rolling Stones, aby už to zabalili a dokázali se vzdát orgasmu, který zažívají při aplausu davu. Na tom přirovnání asi něco bude, že?
Možná ano (směje se)... I když jako žena bych použila jiné přirovnání. Je křehká, drobounká a neváží víc než pětačtyřicet kilo. Ve skutečnosti ze sebe dokáže vydat stejně energie jako horník, co rube uhlí v dolech.
| TEREZA PODAŘILOVÁ (33) Narodila se 27. 8. 1972 v Praze. V letech 1982-90 studovala Taneční konzervatoř Praha. Absolvovala i stáž na Taneční akademii v Kolíně nad Rýnem a od roku 1990 je v angažmá Národního divadla v Praze (od 1992 jako sólistka a v roce 1993 získala statut první sólistky). Pohybuje se stejnou jistotou v klasických titulech i moderním repertoáru. Spolu s výtvarníkem Janem Kunovským vytváří různé audiovizuální, tanečně výtvarné projekty (třeba Sirael v divadle Kolowrat). Když zkouším Taťánu, často se přistihnu, že jen tak sedím a sním. Jako ona. Když otočím 32 piruet na jedné noze v Labutím jezeře, pulzuje ve mně touha, aby to nikdy neskončilo. |
