S manželem jsem se seznámila před pěti lety v práci. Pracovala jsem na vedoucí pozici v jedné známé reklamní agentuře. Martin k nám nastoupil na pozici mého přímého nadřízeného, ředitele oddělení. Ze začátku mi vadil, žárlila jsem, že dostal místo, na které jsem si sama dělala zálusk.
Moje nevraživost však netrvala dlouho. Martin byl svobodný, pohledný třicetiletý muž, jen o dva roky starší než já. Brzy jsme si k sobě našli cestu. Byl jako já bez závazků. A stejně jako já miloval sport, cestování, divadlo a také dobré jídlo. Zjistili jsme, že jsme schopni dlouho diskutovat prakticky na každé téma.
Náš vztah z pracovního a přátelského brzy přerostl v milenecký. Začali jsme spolu bydlet a po roce známosti jsme se vzali. Nemuseli jsme, ale Martinova matka je trochu staromódní a přála si, abychom náš vztah zpečetili sňatkem. Bála se prý toho, že až bude dítě na cestě, na svatbu nebude čas.
Chtěli jsme žít jen spolu, bez dětí
Děti – téma, které pro nás bylo tabu. Na tom, že děti nechceme, jsme se shodli hned na počátku. Oba jsme byli "posedlí" svou prací, měli jsme spoustu různých zájmů i peněz. A představa, že bychom se toho všeho museli vzdát, pro nás byla nepřijatelná.
Poté, co se z nás stali milenci, dala jsem výpověď a odešla ke klientovi na pozici vedoucí marketingového oddělení. Začala jsem si budovat novou zajímavou kariéru a dítě by tehdy vše "pokazilo".
Uplynuly čtyři krásné roky spokojeného manželství, netrápily nás existenční starosti. Koupili jsme si krásný byt, který jsme moderně zařídili. Procestovali jsme svět, v létě tři neděle někde v exotice, v zimě alespoň 14 dní v Alpách.
Slyším cinkat zvonečky
Ale i na mě došlo, už nějakou dobu cítím, že náš život je sice fajn, ale takový prázdný. Brzy jsem pochopila: je to dítě, co mi chybí. Jenže Martin o tom nechtěl ani slyšet, prý by nás jen brzdilo.
S jeho přístupem se čím dál víc nejsem schopná smířit. Je mi už třiatřicet a jak mi řekla moje kamarádka, slyším v dáli cinkat zvonečky. Říkají, že mám už na dítě nejvyšší čas.
Martin má dítě
Ovšem to, co jsem se nedávno dozvěděla, bych si nedokázala představit ani v těch nejšílenějších snech. Martin má dceru. Jako první mi to řekla kamarádka. Zahlédla ho s asi pětiletou holčičkou a její matkou v jednom z nákupních center na okraji Prahy.
Když mi to říkala, vůbec ji nenapadlo, že by to dítě mohlo být Martina, myslela si, že ty dvě jsou jeho sestra a malá neteř. Jenže Martin je jedináček. Bylo mi od začátku jasné, že se na mě řítí pohroma.
Když kamarádka odešla, jako zběsilá jsem prohrabala jeho věci a pochopitelně v nejspodnější zásuvce stolu jsem objevila obrázek maminky, tatínka a malé holčičky namalovaný dětskou rukou. Co mě málem porazilo, byl nápis na obrázku – "Tatínkovi od Martinky".
Téměř měsíc jsem chodila jako tělo bez duše a přemýšlela, co budu dělat. Martinovi jsem namluvila, že se o mě asi pokouší chřipka, abych omluvila svou změnu chování. Cloumaly mnou pochybnosti. Kdy se ta holčička narodila, je vůbec jeho, byli jsme už spolu, chce mne opustit?
Před týdnem jsem mu řekla, že vše vím. Nejdříve se snažil zapírat, ale brzy pochopil, že je to marné. Tak se mi ke všemu přiznal. V době, kdy nastoupil k nám do firmy, bylo Martince půl roku. Její matka s Martinem chodila jen krátce – pár týdnů a po rozchodu zjistila, že je těhotná. Rozhodla se, že si dítě nechá, ale s Martinem žít nechtěla. Ten jí zpočátku nevěřil, že je dítě jeho, ale poté, co se holčička narodila, testy potvrdily, že je skutečně jejím otcem. Je zapsaný i v jejím rodném listě.
Od té doby přispíval matce na výchovu a čas od času dceru navštěvoval. Občas, když jsem již ve firmě nepracovala, si vymyslel i nějakou služební cestu a strávil s Martinkou víc dní. S její matkou, jak mi tvrdí, rozhodně nic nemá. Jejich vztah je prý ryze přátelský. Martinovi jde jen o jeho dceru.
Na můj dotaz, proč mi to neřekl dřív, mi vlastně nedokázal odpovědět. Ze začátku se prý bál, abych ho neopustila a čím déle jsme byli spolu, tak mu přišlo hloupé se k tomu přiznávat, když mi to neřekl hned. Asi doufal, že se to utají. Ale teď, když je to venku, se mu viditelně ulevilo. Začal dokonce plánovat, že mě s Martinkou seznámí, její matka určitě nebude proti. Asi si myslí, že já stykem s jeho dítětem ukojím své mateřské pudy a přestanu ho otravovat, že chci dítě. Jak mi rezolutně řekl, žádné další dítě nechce.
Bohužel, nevím, co mám dělat. Martina stále miluji. Bylo nám spolu tak hezky. Asi bych mu časem dokázala i odpustit, že mi nic neřekl. Hlavně když vím, že mě vlastně s žádnou jinou nepodvedl. Ale s čím se asi nesmířím, je jeho nechuť mít další dítě.
Poraďte mi, prosím:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 10. ledna 2010. Anketa je uzavřena.
