Příběh Pavly Velí nám tchyně a mně to vadí
Vztahy s tchyněmi bývají komplikované, slýchala jsem často, ale já podobným klišé nikdy moc nevěřila. Sama jsem s manželovou matkou žádné problémy léta neměla. Pravda, bylo to dáno tím, že bydlela dostatečně daleko a fungovala opravdu jinak.
S tchánem si žili po svém, obhospodařovali menší statek a na nějaké vykecávání u kafíčka nebo zdvořilostní návštěvy neměli chuť ani čas. Příležitostně jsme k nim zajeli, ale to většinou vypadalo tak, že manželovi přistálo v ruce nějaké nářadí, v překladu žádost o výpomoc, během čehož jsem já s dětmi vyrazila na procházku. Pak jsem tchyni pochválila jídlo a jelo se zase domů, do města, do civilizace. Nijak jsem ji tedy neřešila ani nehodnotila, respektovala jsem, že ji baví tohle, mě něco jiného a manžela obojí.
Jenže pak tchán vážně onemocněl. Manžel samozřejmě jezdil vypomáhat a psychicky podporovat péčí o nemocného a tvrdou prací zchvácenou matku, bohužel tchán během měsíce zemřel. Když se oklepal z pohřbu a všeho kolem, přišel manžel s návrhem, který mě lehce vykolejil.
„Máma je tam sama, my tady zbytečně platíme za podnájem. Asi by bylo fajn se přestěhovat k ní. Stejně ten dům jednoho dne podědím, můžeme si ho postupně začít opravovat. Mamka nepřijde o zvířata a my budeme ve vlastním,“ nastínil mi své představy manžel.
Vadí mi, že bydlí se svou bývalkou. Vztah, který dělí tisíce kilometrů |
Trošku mě to zaskočilo, já o přesunu na vesnici nikdy nepřemýšlela, město mi vyhovovalo. Jenže děti už nám poněkud odrostly a do mých představ o budoucnosti svorně hodily vidle i ony.
Syn to vnímal jako skvělou příležitost, jak vyletět z hnízda a odstěhovat se k přítelkyni, dcera, kterou zrovna přijali na zemědělku, to považovala přímo za požehnání, mohla by být aspoň o víkendech přímo u zdroje. Já jako jediná stoprocentní městská holka tak měla smůlu, argumenty mi totiž rychle došly.
Bez útoků, ale nekompromisně„Odpálkovat“ někoho, kdo vám radí, jak žít, není o tom, že dotyčnému vmetete do tváře pravdu. Tedy svou pravdu, že vám nemá nikdo co radit. Je to jinak – tím, že začnete hovořit o chybě toho druhého, nastavíte útočný postoj a prostor pro dialog se automaticky uzavře. Chce to vzít z jiného konce. Nejlepší je mluvit o vlastních pocitech, o tom, co to s námi dělá, když dostáváme povely, o které nežádáme. Ty, co vám chtějí zasahovat do života, zejména rodiče, je dobré udržovat v pocitu, že si jich vážíme, že jsou pro nás důležití, ale k tomu je nutné stanovit hranice, které nelze překračovat. Musí se cítit potřební, zároveň je nutné, aby přijali fakt, že nejsou všemohoucí a nemůžou rozhodovat za vás. |
„Však ty stejně děláš z domu, je ti jedno, kde vlastně budeš, já zvelebím statek a ten nás uživí,“ tvrdil muž. Intuice mi velela, že to není nejlepší nápad, ale zbytek rodiny mé pocity nesdílel, a tak opravdu došlo na přesun do domu, kde velela tchyně.
A „velela“ je opravdu to správné slovo. Během těch krátkých návštěv jsem vůbec nezaregistrovala, jaká tchyně doopravdy je. Rázná, praktická a především ta, která má vždycky pravdu. Manžel se komandovat nechal, přece jen věřil, že na statku ví jeho matka nejlépe, co dělat, bohužel její povely a rady záhy začaly zasahovat i do našeho soukromí.
Byla jsem ráda, když mě poučila, jak se starat o králíky nebo o slepice, v tom jsem jí také maximálně věřila, jenže její vliv postupoval dál a dál. Bez skrupulí mi udílela rady v kuchyni, ale klidně i v ložnici, neuznávala zavřené dveře ani fakt, že nejsem žádná malá holčička, kterou je třeba vychovávat a poučovat, jak se má chovat k manželovi.
„Pořád se nečil, máma takhle musí fungovat, prostě normálně rozdává instrukce, jinak by to tu neklapalo,“ bránil ji muž, když jsem soptila, že mi tchyně „nedovolí“ udělat svíčkovou podle vlastního receptu a stejně tak jí vadí má oblíbená ekologická čistidla. „Smrdí to a nečistí, na ten sporák si vezmi tohle,“ hodila po mně jakýsi preparát a nijak neřešila, že třeba ve svém věku také mám nějaké zkušenosti a názory.
Bohužel v tomto stylu pokračuje a já nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Aktuálně jsem na ni i její hrubý hlas téměř alergická. Když kontroluje, jak peru, nebo v momentě, kdy řeší, jak moc či málo praktické máme povlečení v naší ložnici, vidím rudě.
Manžel jen maká a nic neřeší, problematická jsem tedy pouze já, která dle slov „velitelky“ jen plká a nic z toho. Ona by ze mě ráda udělala robota, který ji poslouchá, ale to já nikdy nebudu. Nechci, aby mi někdo kecal do života, navíc ještě s takovou samozřejmostí. Vždyť to není normální! Ale jak mám přesvědčit manžela, že takhle se žít nedá?
Pavla
Co má podle vás Pavla dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
