Brali jsme se hodně mladí. Byl to takový truc našim rodičům, kteří nás od počátku podceňovali, že se o sebe nedokážeme postarat. Tak jsme jim to chtěli ukázat. Bylo nám oběma dvacet, když jsme se vzali jen se svědky.
Normální mladá česká rodina
První roky byly nádherné. Žili jsme v malé pronajaté garsonce prakticky ze dne na den. Dokonce nás začali respektovat i rodiče a uznali, že se o sebe postarat dokážeme. A dokázali jsme i víc, společnými silami jsme zrekonstruovali domek po prarodičích.
První kluk se nám narodil po třech letech a za další dva ho následoval druhý syn. Prožívali jsme naprosto normální život mladé rodiny, která se příliš nelišila od ostatních mladých rodin.
Po deseti letech se nás vztah poprvé otřásl v základech
Deset let spolu jsme "oslavili" tichou domácností. Náš spor se tenkrát týkal peněz. Šetřila jsem na dovolenou, chtěla jsem s klukama odjet alespoň na měsíc k moři (oba jsou alergici). Kvůli dovolené jsem zřídila samostatný účet, na který jsme s manželem oba ukládali peníze. Když jsem se jednoho dne chtěla pokochat narůstající výší zůstatku, zjistila jsem, že podstatná část úspor zmizela. Manžel je vybral, aby zaplatil zálohu za novou motorku (je vášnivý motorkář).
Tenkrát jsem myslela, že je mezi námi konec. Hodně dlouho jsem jeho sobeckost nemohla rozdýchat. Motorka mu byla přednější než zdraví jeho dětí. Trvalo několik týdnů, než jsme se usmířili. Bohužel tato příhoda nebyla poslední. Manžel se čím dál víc zaměřoval na své zájmy a záliby. První byla motorka, pak kluci z fotbalu, pak dlouho dlouho nic a pak děti a já. Vůbec jsem nechápala, kde se to v něm najednou bere. Vždycky jsme oba měli své vlastní zájmy i kamarády, ale nikdy jsme se jim nevěnovali na úkor toho druhého nebo dokonce celé rodiny.
Třináctileté manželství ukončil rozvod
Čím dál víc jsme se odcizovali jeden druhému, postupně jsem ztrácela zájem já o něj i on o mě. Naštěstí klukům se docela věnoval. Přivedl je k fotbalu, staral se o jejich tréninky, jezdili společně na zápasy.
Když jsme spolu byli téměř třináct let, domluvili jsme se na rozvodu. Oba jsme to chtěli, ne že bychom se nějak nenáviděli, ale láska už to nebyla. Skoro rok jsme spolu nespali. Rozvod byl to jediné, na čem jsme se shodli. Bojovali jsme ale o majetek. Manžel se nechtěl vzdát domu, ale neměl na to, aby mě vyplatil. Já chtěla dům prodat a peníze si rozdělit. Po dlouhých měsících dohadování to tak nakonec dopadlo.
Děti jsem chtěla do péče já, s tím, že si je otec bude brát každý druhý víkend a na polovinu prázdnin. On trval na střídavé péči. Opět kolem toho byly dlouhé dohady a nekonečné spory. Nakonec zůstaly děti se mnou.
Musela jsem na operaci, následovala dlouhá rekonvalescence
Stresy kolem rozvodu se podepsaly na mém zdraví. A protože jsem první příznaky dost podcenila, musela jsem nakonec podstoupit komplikovanou operaci žaludku. Strávila jsem dlouhou dobu v nemocnici a pak několik týdnů doma. Během této doby se o děti staral manžel. Už rok byl znovu ženatý, s druhou ženou mají malé dítě.
Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Kluky si přestěhoval k sobě. A jak jsem se od nich dozvěděla, měli vlastní pokoj a byli náramně spokojení. Nemuseli měnit školu, cesta se jim prodloužila jen o tři zastávky. I macecha se k nim chovala hezky, takže jim nic nechybělo. Na jednu stranu jsem byla ráda, že nemusím mít nervy z toho, jak se jim vede, ale zároveň jsem cítila, že se mi trochu vzdalují. Jenže já se o ně starat nemohla.
Bývalý manžel ale na mě udělal podraz. Požádal o svěření kluků do své péče z důvodu nedostatečné péče matky. A bylo mu vyhověno. Měl dobrého právníka a přesvědčili soud, že je to pochopitelně dočasné, jakmile budu schopná se o ně starat, budou zase chlapci u mě. Operoval i tím, že jsem teď bez peněz a on jim může dopřát mnohem víc.
Nejhorší je, že když jsem se ptala synů, jestli se těší, až se zase vrátí ke mně, protože já už jsem na tom docela dobře a chystám se brzy do práce, odpověděli, že by radši byli u táty a ke mně chodili jen občas. To jsem obrečela. Kluci to nemysleli zle, nevěděli, že mi tím ubližují, ani si nemyslím, že by je táta proti mně nějak naočkoval, prostě je jim s otcem a macechou dobře.
Nevím, co mám dělat. Bez synů se utrápím, nestačí mi vidět je jen o víkendech a o prázdninách. Ty zlé měsíce, kdy jsem se starat nemohla, už skončily a já jsem opět zdravá a schopná jako dřív.
Soňa
Názor odborníka: Vyjděte z toho, co si přejí synové
Milá Soňo, naprosto chápu, jak je pro vás celá situace těžká a velmi oceňuji, že na první místo kladete prospěch vašich dětí. Jestli tomu dobře rozumím, můžete spolu s bývalým manželem o péči o děti v klidu komunikovat. To je nejlepší výchozí situace pro nalezení dobrého řešení.
Je důležité, že máte pocit, že otec děti proti vám "neočkuje", takový pocit, případně realita, velmi komplikuje jakoukoli možnost domluvy a dětem ubližuje. Pro zdravý vývoj dětí je velmi podstatné, aby jim byla dopřána láska a pouto jak k otci, tak k matce, a to bez pocitů viny, které právě "očkování" vyvolává.
Určitě vám doporučuji pokusit se s manželem na péči o děti dohodnout a vycházet přitom z toho, co si přejí vaši synové, co je pro ně v danou chvíli nejlepší a jaké jsou vaše a manželovy možnosti.
Samozřejmě pokud jste se během své nemoci s dětmi vídala málo, váš vztah mohl trochu ochladnout, ale budete-li je vídat pravidelně, máte prostor s nimi mluvit o tom, jak se mají u otce a jak se cítí u vás. Pro ně je jistě celá situace také dost zátěžová a prožívají protichůdné emoce, dopřejte jim čas. Střídavá péče je jedna z možností, její podmínkou je ale dobrá komunikace a vstřícnost mezi otcem a matkou.
Milena Nováková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 21. listopadu 2011. Anketa je uzavřena.
