Ještě na začátku léta jsme byli rodina. Neříkám, že spokojená, naše problémy se táhly už dlouho, ale stále jsme žili pod jednou střechou a Matěj netušil, že se schyluje k rozchodu. Definitivně jsme se s Tomášem rozešli v červenci.
Dům, ve kterém jsme společně bydleli, patří Tomášovým rodičům. Bylo proto jasné, že odejdu já. Snažila jsem se najít bydlení v okolí, aby se pro Matěje změnilo co nejméně, jenže žádný dostupný byt jsem nesehnala. Nakonec jsem si pronajala menší byt ve městě, kde pracuji a kde žijí také moji rodiče. Mohou mi pomoci, když musím zůstat déle v práci nebo když Matěj onemocní.
Deníčky na eMimino.czTisíc lidí, tisíc různých příběhů. Přečtěte si osobní deníčky ze života uživatelů eMimina – o rodičovství, vztazích, rodině, práci, životních změnách, radostech i starostech. |
Od našeho původního domova je to ale téměř čtyřicet kilometrů. Autem trvá cesta za příznivého provozu asi půl hodiny, hromadnou dopravou přes hodinu.
Stěhovali jsme se na začátku srpna. Matěj trávil část prázdnin u mě, část u Tomáše a několikrát odjel s prarodiči. Nemusel každý den vstávat ve stejnou dobu ani nikam pravidelně dojíždět. Vzdálenost mezi našimi bydlišti proto zpočátku nevypadala jako nepřekonatelný problém.
Přes léto jsme se s Tomášem snažili domluvit také na tom, kam bude Matěj od září chodit do školy. Já jsem navrhovala přestup do školy blízko našeho nového bydliště. Nachází se asi deset minut pěšky od bytu a podle předběžných informací by v jeho ročníku mohlo být volné místo.
Tomáš to okamžitě odmítl. Tvrdil, že Matěj už kvůli našemu rozchodu přišel o společný domov a neměli bychom ho připravit také o spolužáky, učitele a prostředí, které zná. Zároveň mi vyčetl, že jsem se odstěhovala já, a proto nemohu očekávat, že se mému rozhodnutí přizpůsobí všichni ostatní.
Částečně jsem mu rozuměla. Ani já jsem nechtěla, aby Matěj během několika týdnů zažil rozchod rodičů, stěhování a nástup do cizí školy. Říkala jsem si, že možná bude opravdu lepší nechat ho alespoň prozatím v původní třídě a uvidíme, jak dojíždění zvládneme.
První školní ráno ukázalo, že to nebude jednoduché
Hned první dny školy se ale ukázalo, že to nebude jednoduché. Budík zazvonil před šestou. Matěj byl po dvou měsících volnějšího režimu ospalý, nechtěl snídat a pořád se mě ptal, proč musí vstávat tak brzy, když dříve chodil do školy pěšky.
Vyjeli jsme s časovou rezervou, přesto jsme kvůli provozu přijeli jen chvíli před začátkem vyučování. Já byla nervózní, Matěj také. Místo klidného prvního dne nového školního roku jsme se celou cestu báli, že přijede pozdě.
Když vystupoval z auta, zeptal se mě, jestli takhle budeme jezdit každý den. Odpověděla jsem, že zatím ano. Vypadal nešťastně a mně v tu chvíli došlo, že to, co se během prázdnin zdálo alespoň nějak zvládnutelné, bude ve školním roce mnohem náročnější.
Nejde jen o ranní cestu. Až začne běžná výuka, budu Matěje vyzvedávat z družiny a pojedeme stejnou vzdálenost zpátky. Domů se dostaneme pozdě odpoledne, potom ho čekají úkoly a příprava na další den. Nevím, kdy bude mít čas na odpočinek, kamarády nebo kroužky. A nevím ani, jak dlouho zvládne každý den vstávat tak brzy.
Tomáš žádný zásadní problém nevidí. Když je Matěj u něj, má školu několik minut chůze od domu. Podle Tomáše si syn na brzké vstávání a cestování zvykne. Důležitější prý je, aby nepřišel o svou třídu a nemusel si hledat nové kamarády.
Jenže většinu pracovních dnů je zatím Matěj se mnou. Na přesném rozdělení péče jsme se dosud nedohodli. Tomáš prosazuje rovnocennou péči po týdnu, já si ale neumím představit, jak by při takové vzdálenosti fungovala právě kvůli škole.
Pokud Matěj zůstane v původní škole, bude při pobytu u mě dlouze dojíždět. Pokud by přešel do školy poblíž mého nového bydliště, stejný problém by měl zase Tomáš. Začínám mít pocit, že spor o školu není jen praktickou otázkou, ale také součástí našeho boje o to, kde bude mít Matěj svůj hlavní domov.
Hledáme školu, která by vyhovovala oběma
Navrhla jsem proto ještě jednu možnost: najít školu přibližně na půl cesty mezi našimi bydlišti. Ani jeden z nás by ji neměl přímo u domu, ale dojíždění by bylo pro oba podobné. Nevím však, zda by taková škola Matěje přijala, když nespadá do jejího obvodu. Pro syna by navíc znamenala nové prostředí, a přitom by se cestování úplně nezbavil.
Matěje jsem se opatrně zeptala, co by si přál. Řekl mi, že chce zůstat se svými kamarády, ale nechce každý den tak brzy vstávat. Potom se zeptal, jestli se kvůli jeho škole s tatínkem zase hádáme.
V tu chvíli jsem si uvědomila, do jak těžké situace jsme ho postavili. Ať řekne cokoli, může mít pocit, že si vybírá mezi mámou a tátou. Nechci po něm, aby rozhodoval za nás. Jeho názor je důležitý, ale odpovědnost musíme nést my dospělí. S Tomášem se však nedokážeme dohodnout. Tvrdí, že bez jeho souhlasu nemohu Matěje přehlásit do jiné školy, a předem mi oznámil, že žádný přestup nepodepíše. Já zase nevím, zda mám právo trvat na změně, když vidím, jak náročné dojíždění syna čeká.
Nechci Tomáše připravit o syna ani prosadit svou za každou cenu. Chci jen najít řešení, kvůli kterému nebude Matěj celý školní rok vstávat za tmy, trávit hodiny na cestě a poslouchat naše spory o to, co je pro něj nejlepší.
Může o přestupu rozhodnout jeden rodič, pokud se o dítě během pracovního týdne stará převážně on? Má větší váhu spádová škola v místě nového bydliště, zachování původního kolektivu, nebo vzdálenost, kterou musí dítě každý den překonávat? A pokud se jako rodiče nedohodneme, kdo rozhodne za nás?
Názor psycholožky čtěte na další straně.



























