Příběh Lenky: Manžel se mě už roky nedotkl a já mám strach, že si vystačí sám

Kdybych před lety přemýšlela o tom, jak bude jednou po osmnácti letech vypadat moje manželství, určitě by mě nenapadlo, že budu jednou řešit něco takového. S mužem jsme spolu prošli vším možným, vychovali dvě děti, zvládli pracovní stresy, hypotéku i období, kdy jsme se doma sotva míjeli. Vždycky jsem však měla pocit, že i když není žádný velký romantik, máme se rádi a toužíme po sobě.

Jenže poslední dva roky se něco změnilo. A já pořád netuším, co se vlastně stalo. Nejdřív jsem si všimla, že se méně často milujeme. Říkala jsem si, že to je s věkem asi normální. Ale teď už snad dva roky vůbec nic. Nula.

Začalo to tak, že kdykoliv jsem se k němu přitulila, on se odtáhl a zamumlal, že je unavený a musí brzo vstávat do práce. Nakonec jsem to vlastně už dávno přestala zkoušet. Přišla jsem si šíleně trapně. Když jsem se o něco pokusila, vycítila jsem pokaždé jen napětí a snahu vyhnout se jakékoli blízkosti. Nechtěla jsem si připadat jako někdo, kdo se doprošuje. Ale uvnitř to hodně bolelo.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Dlouho jsem si říkala, že to zkrátka souvisí s tím, že jsme holt starší, nebo že je manžel unavený, má stres z práce. Jenže pak jsem si začala všímat, že často chodí spát později než já. Když jsem se náhodou vrátila pro něco do obýváku, rychle zaklapl notebook. Tvrdil mi, že sleduje sport nebo videa o autech, ale jeho výraz byl pokaždé stejný – uzavřený, podrážděný, provinilý.

A tak se ve mně začala usazovat obava, že nejde o nezájem o sex jako takový, ale že já už mu prostě nestačím. Ne, že by mě podváděl. Ale že už mě vůbec nepotřebuje. Že si vystačí sám, s obrazovkou, s pornografií a ženami, které sice nejsou vedle něj, ale je to celé tak nějak lepší a jednodušší.

Začala jsem o sobě pochybovat. Je pravda, že jsem za ty roky přibrala. Taky stárnu. Ale to my oba. Netouží po mně? Už ho nevzrušuju? Jsem nudná? Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se propadám do pocitu, že jsem pro něj už jen součástí domácnosti, kusem nábytku, spolubydlící...

Příběh Ireny: Zamilovala jsem se do mladšího kolegy, mám se rozvést?

Když jsem se v minulosti pokusila toto téma otevřít, narazila jsem na neprostupnou zeď. Manžel se uzavřel ještě víc. Došlo mi, že tudy cesta nepovede. Od té doby o tom oba mlčíme. Ale to mlčení mě bolí víc než cokoli jiného.

S kamarádkami o tom mluvit nechci a nedovedu, protože se stydím, je to moc intimní, i když si toho většinou mezi sebou říkáme hodně. Nemám vlastně s kým to probrat. Jen se mi to neustále honí v hlavě a jsem z toho špatná. Nechci žít s někým, kdo vedle mne jen fyzicky existuje. Chci zpátky blízkost, doteky a pocit, že jsem pro manžela důležitá a že po mně opravdu touží.
Lenka

Názor psycholožky čtěte na další straně.