Šikana: Napadlo vás někdy, že může šikanovat i vaše dítě?
Přiznání? Asi ano. Rozhodně něco, co se mi neříká lehce. Kdyby se mě ještě před pár měsíci někdo zeptal, jestli bych poznala, že moje dítě ubližuje druhým, bez váhání bych odpověděla, že ano. Syna přece znám! Vím, jak se chová, co ho trápí a s kým se kamarádí. Vychovala jsem ho slušně. Nikdy jsme doma netolerovali násilí, posmívání ani ponižování druhých. Dnes už vím, jak jistota v této věci zní hloupě. Všechno je totiž jinak.
Deníčky na eMimino.czTisíc lidí, tisíc různých příběhů. Přečtěte si osobní deníčky ze života uživatelů eMimina – o rodičovství, vztazích, rodině, práci, životních změnách, radostech i starostech. |
Můj syn David chodí do šesté třídy. Je chytrý, společenský a mezi dětmi oblíbený. Chlapec, kterého by chtěl za dítě každý. Neříkám to jen jako pyšná matka, je to prostě tak a nejednou jsem to slyšela od ostatních. Učitelka vždy říkala, že syn má přirozenou autoritu a že dokáže ostatním být vedoucím.
Vyhrával na školních soutěžích, nikdy nezůstal bez pozvánky na narozeninovou oslavu, později, když dostal telefon, co chvíli někdo toužil po komunikaci s ním. Dobře, občas jsem ho musela usměrnit, protože měl na můj vkus až příliš ostrý smysl pro humor. Když se někomu smál, upozornila jsem ho, že ne každý vtip připadá vždy vtipný i druhým. David drze protočil oči a odpověděl, že přeháním. Prý se tak dnes baví všichni. Nijak jsem to víc neřešila.
Jednoho večera si nechal telefon na kuchyňské lince. Nechtěla jsem ho kontrolovat. Nikdy jsem mu zprávy nečetla a soukromí svých dětí považuji za důležité. Jenže displej se rozsvítil a na něm se objevila zpráva: „Zítra zase schováme Tomášovi boty?“ Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaký hloupý dětský žert. Pak přišla další zpráva. Někdo poslal fotografii chlapce sedícího samotného v šatně. Přes obličej měl namalované prasečí uši a pod fotografií stálo: „Náš třídní bezdomovec.“ Udělalo se mi fyzicky špatně.
Čím déle jsem četla, tím hůř mi bylo
Telefon jsem vzala do ruky a otevřela konverzaci. Vím, že jsem tím překročila Davidovo soukromí. Ale vím, že jsem udělala dobře. Čím déle jsem četla, tím hůř mi bylo. Nebylo to jedno nevhodné slovo ani jeden nepovedený vtip. Byly tam týdny zpráv o Tomášovi. Posměšky kvůli oblečení, které zřejmě dědil po starším bratrovi. Fotografie pořízené bez jeho vědomí. Hlasování o tom, kdo by s ním „za trest“ musel sedět v lavici. Domlouvání, že mu nikdo neodpoví, když se na něco zeptá. A také video, na kterém Tomáš hledá pouzdro, zatímco se ostatní smějí. Pouzdro držel za zády David. Můj dokonalý syn!
David nebyl jediný, kdo se na tom podílel. Bylo ale evidentní, že byl tím, kdo většinu „zábavy“ vymýšlel. Seděla jsem v kuchyni a pořád dokola si četla jeho zprávy. Poznávala jsem způsob, jakým se vyjadřuje, jeho „rukopis“ byl jasný. Oblíbené obraty, humor, jeho přezdívka. Nemohla jsem si namlouvat, že telefon někomu půjčil nebo že šlo o nedorozumění. Moje dítě šikanovalo spolužáka.
Když David přišel do kuchyně a uviděl mě s telefonem v ruce, nejdřív se rozčílil. Křičel, že mu nemám co číst zprávy a že mu nevěřím. Pak, když jsem ho konfrontovala s tím, co jsem si přečetla, začal všechno zlehčovat. Tomáš prý ví, že jde o legraci. Ostatní dělají mnohem horší věci. Pouzdro mu vrátili. Boty mu schovali jen jednou. A fotku s prasečíma ušima nevytvořil on, pouze ji přeposlal. „A smál se tomu Tomáš?“ zeptala jsem se. David mlčel. Pak řekl větu, která mě vyděsila snad ještě víc než všechny zprávy: „On se nesměje nikdy. Je divnej.“
V tu chvíli jsem svého syna skoro nepoznávala. Současně jsem ale věděla, že nemohu reagovat jen křikem a trestem. Chtěla jsem pochopit, jak dlouho to trvá, kdo všechno se zapojuje a co už Tomáš zažil. Davidovi jsem telefon nevrátila. Po chvilce přemýšlení jsem mu navíc řekla, že druhý den nepůjde do školy, že si nejdřív musím promluvit s třídní učitelkou. Druhý den jsem naběhla do školy. Čekala jsem okamžitou snahu situaci řešit. Místo toho jsem měla pocit, že učitelku obtěžuji problémem, který by raději neviděla.
Škola šikanu odmítla
Vyslechla mě, to ano. Přečetla si několik zpráv, a řekla, že vztahy ve třídě jsou poslední dobou složitější. Slovo šikana ale odmítla. Podle ní šlo spíš o „nevhodné škádlení“. Tomáš je prý velmi citlivý hoch navíc. Podle učitelky špatně zapadá do kolektivu, nerozumí humoru ostatních a někdy reaguje nepřiměřeně. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Ale můj syn mu schovává věci a organizuje proti němu ostatní děti,“ namítla jsem. Učitelka odpověděla, že mezi chlapci už několikrát došlo ke konfliktu, ale Tomáš si prý také umí „rýpnout“. Navíc, zdůraznila učitelka, se část komunikace odehrávala v soukromém chatu mimo vyučování. Doporučila mi, ať si s Davidem doma promluvíme, ale zároveň ho prý nemáme zbytečně nálepkovat. Nemáme mu dávat nálepku „šikanátor“. Jenže já ho nechtěla označovat. Chtěla jsem zastavit to, co dělal!
S vysvětlením třídní jsem se nespokojila a požádala jsem o schůzku školní metodičku prevence. Ta byla vstřícnější, ale ani ona nechtěla mluvit o šikaně. Vysvětlila mi, že k takovému závěru je potřeba situaci důkladně prošetřit a že zatím mají pouze „jednostranný pohled“. Připadala jsem si absurdně. Nebyla jsem matka oběti, která přišla obvinit cizí dítě. Byla jsem matka jednoho z viníků a sama jsem škole přinesla důkazy, které byly ale odmítnuty. Cítila jsem, že v rámci „klidu na škole“ zametají problém pod koberec.
Až později jsem pochopila, že přiznat šikanu by pro školu znamenalo rozjet nepříjemný a náročný proces. Mluvit s dětmi jednotlivě, kontaktovat rodiče, pracovat s celou třídou a přiznat, že se problém odehrával delší dobu bez povšimnutí. Mnohem jednodušší bylo označit všechno za konflikt mezi spolužáky a nechat nás, ať si to vyřešíme doma. Jenže doma jsme mohli řešit pouze našeho Davida. Nemohli jsme změnit prostředí, ve kterém mu ostatní za ponižování spolužáka tleskali.
S manželem jsme mu zakázali telefon a online hry, zrušili plánovaný výlet s kamarády a objednali ho k psycholožce. Ne proto, že bychom věřili, že je nemocný nebo nenapravitelný. Chtěli jsme zjistit, proč potřeboval získávat pozornost právě tímto způsobem a zda vůbec chápe, co Tomášovi způsobil. David byl nejprve hlavně naštvaný. Tvrdil, že jsme mu zničili život a že kvůli nám teď bude ve třídě za udavače. Potom se rozplakal. Prý se bál, že když se Tomáše zastane nebo s posměšky přestane, obrátí se ostatní proti němu. „Ale vždyť jsi to většinou začínal ty,“ připomněla jsem mu. Pokrčil rameny. „Protože tak se nestanu tím, komu se smějí…“
Nevím, nakolik to byla upřímnost a nakolik snaha omluvit vlastní chování. Poprvé jsem ale zahlédla, že za Davidovou suverenitou nemusí být jen krutost. Možná také strach, potřeba někam patřit a opojný pocit, že právě on určuje, kdo bude ve třídě nahoře a kdo dole. To ho samozřejmě nezbavovalo odpovědnosti. Jen mi to ukázalo, že samotný zákaz telefonu nic nevyřeší. Nakonec jsem přes známou získala kontakt na Tomášovu maminku. Dlouho jsem sbírala odvahu jí zavolat. Bála jsem se, že na mě bude křičet, a měla by na to plné právo. Místo toho začala plakat. O některých věcech věděla. Tomáš jí ale neřekl všechno, protože se styděl. Několikrát předstíral bolest břicha, aby nemusel do školy. Přestal nosit mikinu, kterou měl rád, protože se mu kvůli ní děti smály. Svačinu jedl zamčený na toaletě, aby mu do ní spolužáci něco nepřidali. Večer prosil maminku, aby ho přehlásila jinam.
To bylo moc. Znovu jsem šla do školy. Tentokrát už jsem nemluvila jen s třídní učitelkou, ale také s vedením. Popsala jsem jim rozhovor s Tomášovou matkou a požádala, aby situaci oficiálně prošetřili. Ředitel mi sdělil, že škola žádné podněty ignorovat nebude, ale zároveň nemůže jednat na základě dojmů a soukromé komunikace rodičů. Prý musí postupovat citlivě, aby nebyla poškozena pověst žádného dítěte, ani Tomáše, ani Davida. Neustále opakoval, že děti se nacházejí v náročném věku a jejich vztahy se rychle mění. Ano, mění. Ale dítě nezačne ze dne na den jíst svačinu na záchodě jen kvůli běžnému nedorozumění.
Já proti celému „systému“
Nejpodivnější na celé situaci bylo, že jsem se chvílemi cítila, jako bych škole škodila tím, že odmítám vlastního syna omlouvat. Někteří lidé mi naznačili, že bych měla být ráda, že si David ve třídě vybudoval silnou pozici. Jedna maminka mi řekla, že kluci jsou prostě drsnější a Tomáš se musí naučit bránit. Jiná se mě zeptala, proč „potápím“ vlastní dítě. Copak nikdo nevidí, že se jen snažím zabránit tomu, aby z mého dítěte vyrostl špatný člověk?
David se Tomášovi omluvil. Ne před celou třídou, protože psycholožka upozornila, že veřejné gesto by mohlo být spíš ponižující a Tomáše znovu vystavit pozornosti. Napsal mu osobní dopis. Nevím, zda mu Tomáš odpustí. A ani si nemyslím, že by musel. Omluva není kouzelná guma, která smaže několik měsíců strachu. Doma pořád situaci řešíme a snažíme se Davida „napravit“. Telefon dostal zpátky, ale jen s jasně nastavenými pravidly. Chodí k psycholožce a mnohem víc se bavíme o tom, co se ve třídě děje. Neptám se už jen, jakou dostal známku nebo co bylo k obědu. Ptám se, kdo seděl o přestávce sám, komu se ostatní smáli a co udělal on.
Škola mezitím uspořádala jednu třídnickou hodinu o respektu. Tím podle ní byla situace ošetřena. O šikaně se stále oficiálně nemluví. Možná se bojí toho slova. A já?
Pořád miluji svého syna. To se nezměnilo. Změnila se ale moje představa o rodičovské lásce. Milovat dítě neznamená za každou cenu dokazovat, že nic neudělalo. Někdy to znamená podívat se na něj bez výmluv a říct: Tohle bylo špatně. Ublížil jsi někomu a musíš převzít odpovědnost.
Co když vůbec nevíme, jak se naše děti chovají v kolektivu? Jsme si jisti tím, že právě naše dítě by nikdy neublížilo? Co můžeme dělat my rodiče, abychom zajistili, že dítě nebude šikanovat spolužáky? A dá se tomu vůbec zabránit? A odmítají všechny školy vidět šikanu jen proto, že by to přineslo práci navíc a možné problémy?
Názor psycholožky čtěte na další straně.
