Proč by jedno dítě mělo otravovat život zbytku třídy, říkávala jsem... Než tím „jedním dítětem“ byl můj syn.
Na první školní den mé dcery vzpomínám ráda. Adélka stála před školou s aktovkou, na zádech tašku pomalu větší, než byla ona sama, v ruce kornout se sladkostmi (ano, podlehla jsem tomuto trendu). Já jsem měla slzy v očích a pocit, že začíná krásná etapa jejího života. Byla jsem na mou tak šikovnou dceru pyšná! Věřila jsem, že bude třídní premiantka.
Mé nadšení ale poměrně rychle vzalo za své. A změnilo se ve strach. „Co to je za kluka?“ říkala jsem si, když o něm dcera mluvila. Říkejme mu třeba Matěj. Měl přidělenou asistentku a podle toho, co jsme se od dětí postupně dozvídali, měl vážné potíže s chováním. Vykřikoval při hodinách, bral spolužákům věci a někdy do nich strkal nebo je udeřil. Nekontrolovatelný kluk!
Deníčky na eMimino.czTisíc lidí, tisíc různých příběhů. Přečtěte si osobní deníčky ze života uživatelů eMimina – o rodičovství, vztazích, rodině, práci, životních změnách, radostech i starostech. |
Jednou přišla Adélka domů s modřinou na ruce. Jindy jí Matěj roztrhl sešit, protože mu nechtěla půjčit pastelky. Dcera se začala bát chodit do školy kvůli tomuhle… Matějovi. „Mami, co když se zase naštve?“ ptala se každé ráno.
My jako rodiče jsme se snažili situaci řešit s třídní učitelkou. Ta vypadala zcela „vyšťaveně“, bylo vidět, že dělá, co může. Matějova asistentka se od něj téměř nehnula, přesto se některým konfliktům nepodařilo zabránit. Na schůzce nám vedení školy vysvětlovalo, že Matěj má právo vzdělávat se v běžné škole a že se všichni musí učit přijímat odlišnosti. Tehdy jsem byla vzteky bez sebe. Moje chytré dítě, moje dcera, nebude chodit do třídy s někým, kdo je evidentně nevzdělavatelný nebo minimálně velmi těžko vzdělavatelný.
A kdo toleruje naše děti? Co jejich právo cítit se ve škole bezpečně a během hodiny se něco naučit? Přidala jsem se tehdy k rodičům, kteří sepsali stížnost. Nežádali jsme přímo Matějovo vyloučení, ale ve skutečnosti jsme všichni doufali, že bude přeřazen jinam. Do menší třídy, speciální školy nebo zkrátka kamkoliv, kde nebude narušovat výuku našich dětí. Prostě kamkoliv od mé dcery!
Když mi tehdy někdo řekl slovo inkluze, chtělo se mi křičet. Představila jsem si nezvladatelné dítě, bezmocnou učitelku a zbytek třídy, který musí všechno snášet. Dnes by mě hanba fackovala, za takové zjednodušení se dnes strašně stydím.
Pak jsem pochopila, že můžu být na druhé straně
Můj mladší syn Vítek byl odmalička jiný než jeho sestra. Brzy začal mluvit, zajímal se o písmena a ve čtyřech letech dokázal vyjmenovat všechny planety. Současně ale nesnášel hlasité zvuky, špatně zvládal změny a ve větším kolektivu se uzavíral do sebe. Když ho něco zaskočilo, zalezl pod stůl, zakryl si uši a odmítal komunikovat. Ve školce si většinou hrál sám. Děti ho považovaly za podivína a učitelky mi opakovaně říkaly, že bychom měli být důslednější.
Namlouvala jsem si sice, že je možná jen citlivý a brzy z toho vyroste, ale ve skutečnosti jsem už tušila, že s Vítkem bude něco hodně jinak než u většiny dětí. Navštívili jsme poradnu a „vyfasovali diagnózu“ poruchy autistického spektra. Podle psycholožky má dobré rozumové předpoklady a učivo běžné základní školy by měl zvládnout. Potřebuje však předvídatelný režim, klidnější přístup a občasnou pomoc asistenta pedagoga.
A bylo to! Zůstala jsem jako opařená. V tu chvíli se mi totiž, přiznávám, vybavila stížnost, pod kterou jsem se před lety podepsala. A jsem na druhé straně barikády, říkala jsem si. Jsem matkou dítěte, o němž se možná už před jeho nástupem bude šeptat, že zdrží celou třídu. A rodiče budou psát petice za jeho vyhození ze třídy… Chtělo se mi plakat.
„Takové děti“ do běžné školy nepatří?
Začala jsem obcházet školy v okolí. Na jedné z nich mě ředitelka vyslechla a slušně naznačila, že by Vítkovi patrně bylo lépe jinde. „Máme skoro třicet dětí ve třídě a nemůžeme mu zaručit takovou péči, jakou potřebuje,“ řekla. Její upřímnost jsem vlastně chápala. Současně mě ale bodlo u srdce. Vítek není agresivní. Neničí výuku ani neubližuje ostatním. Když je přetížený, stáhne se a přestane reagovat. Miluje matematiku, má neuvěřitelnou paměť a touží chodit do stejné školy jako děti z naší vesnice.
Přesto jsem od některých známých slyšela, že „takové děti“ do běžné školy nepatří. Jedna maminka mi dokonce řekla, že nechce, aby se její dcera musela přizpůsobovat někomu, kdo je jiný. Byla to téměř stejná slova, jaká jsem kdysi používala já. Teprve teď chápu, jak snadno se pod jeden pojem schovají úplně odlišné děti. Dítě na vozíku, nadaný žák, dítě s poruchou pozornosti, s autismem, dyslexií, odlišným mateřským jazykem nebo složitou rodinnou situací. Inkluze automaticky neznamená agresivního spolužáka, kterému je dovoleno všechno.
Dodnes si myslím, že situace v Adélčině třídě byla špatná. Bezpečí dětí musí mít jasnou hranici a diagnóza nemůže omlouvat ubližování. Dnes už ale zároveň vidím, že selhal spíš celý systém než jeden chlapec. Možná Matěj potřeboval menší kolektiv, jiný režim nebo intenzivnější odbornou pomoc. Možná jeho asistentka ani učitelka neměly dostatek podpory. A možná jeho maminka každé ráno odváděla do školy dítě, které nikde nechtěli, a večer četla zprávy rodičů žádajících jeho odchod. Dřív jsem ji považovala za bezohlednou. Dnes se bojím, že stejně budou ostatní rodiče vnímat mě. Ach! Zpětně mi to bylo celé tak líto!
Nevím už, kde je ta hranice
Vítek má nastoupit do první třídy. Našli jsme školu, která je ochotná hledat cestu, ale nikdo nám nemůže slíbit, že to bude v pohodě. Možná bude ve větší třídě nešťastný. Možná nakonec zjistíme, že potřebuje jiné prostředí. A dost možná bude přítomnost mého Vítečka ve třídě vadit rodičům ostatních dětí. Nechci ho předem vyřadit ze života mezi ostatními dětmi jen proto, že potřebuje některé věci dělat jinak.
Ještě před několika lety jsem měla jasno. Dnes už vím jen to, že o inkluzi se snadno mluví, dokud neznáte jména a příběhy dětí na obou stranách.
Kde vlastně končí právo jednoho dítěte na společné vzdělávání a začíná právo ostatních na bezpečí a nerušenou výuku? A co vy: Dokázali byste přijmout ve třídě svého dítěte žáka, který potřebuje zvláštní přístup? Jak pohled na inkluzi samotnou ovlivňuje naše vlastní rodičovská zkušenost?
Názor odborníka čtěte na další straně.
