Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Pocházím z vesnice, z rodiny, kde nás bylo pět dětí. Já jsem nejstarší. Rodiče jsou věřící a vychovávali nás ke skromnosti a lásce k bližnímu. Neměla jsem jednoduché dětství, doma jsem musela se vším pomáhat, měli jsme i malé hospodářství. Máma byla s námi doma a táta pracoval jako mechanik. Ve škole mě dost šikanovali, posmívali se mi a já byla ráda, když jsem z ní vypadla.
Vyučila jsem se a na rodičích si pak vyprosila, abych si ještě mohla udělat maturitu. Odchod z domova do města byl pro mě vysvobozením. Už jsem se nechtěla nikdy vrátit. Moji rodiče to těžce nesli, jsem jiná než oni a dnes se téměř nestýkáme.
Neveselé manželství
Ve dvaadvaceti jsem poznala svého bývalého manžela. Pocházel z naprosto odlišných poměrů než já, jedináček, syn bohatých rodičů. Pouze oni tři žili v dvoupatrové vile a sem si mě po svatbě už těhotnou přivedl. Nechtěla jsem tam bydlet, ale jinou možnost jsem neměla. Exmanžel nechtěl ani slyšet, že bychom mohli žít jinde než v bytě, který jsme ve vile měli sami pro sebe.
Pár měsíců po svatbě se narodila Klárka. Už v té době jsem cítila, že moje manželství je velký omyl. Vzala jsem si rozmazleného maminčina mazánka. S ničím mi nepomohl, nic jsem nedělala dobře, neustále se odvolával na to, že jeho máma to dělá jinak a pochopitelně líp. Byl u maminky pečený vařený. Tchyně mi dávala nepokrytě najevo, jaká jsem chudinka, která se k nim vecpala do rodiny. Ani o vnučku neměla moc zájem. Manžel mi byl i nevěrný a ona ho kryla. To tchán byl z úplně jiného těsta, z Klárky byla nadšený a jako jediný z celé mé bývalé rodiny se s námi i dál stýká.
Nový život
Když bylo Klárce šest let, došla mi trpělivost a podala jsem žádost o rozvod. Zadlužila jsem se, abych měla na advokátku, ale vyplatilo se. Manžel se se mnou musel finančně vyrovnat (zatlačil na něj i tchán) a já si koupila malý byt.
I když jsem rozvod vždy považovala za velké selhání, taky jsem se mu dost dlouho bránila, v novém bytě a jen sama s dcerou jsem začala opět volně dýchat. Čekal nás obě nový život. Klárka ještě chodila do školky a já pracovala na městském úřadě. Bylo nám spolu fajn, exmanžel o dceru nejevil zájem, posílal jen alimenty.
Asi po měsíci dvou jsem se dala na chodbě o řeči se sousedkou, která bydlela o patro níž. Žije sama, prý je vdova a jak mi řekla, tak nemá vůbec žádné příbuzné. Je v důchodu, odhaduji, že jí může být kolem pětašedesáti. Hezky jsme si popovídaly. Byla milá, příjemná a ke Klárce se chovala také pěkně. Nabídla mi i pomoc, kdybych prý někdy potřebovala pohlídat nebo cokoliv jiného. Odmítla jsem, nemám ve zvyku se hned s každým důvěrně kamarádit.
Sousedka je mi v patách
Jenže paní sousedka to všechno viděla jinak. Prakticky neuplynul den, abychom se neviděly. Každou chvíli zazvoní za dveřmi, nosí mi koláče, bábovky nebo přinese Klárce nějakou drobnost. Zpočátku jsem odmítala, ale jednou otevřela Klárka jako první a já koukám, sousedka mi stojí v kuchyni a hrne se ke stolu, že přinesla bábovku a mohly bychom si k ní dát kafíčko. Nedokázala jsem ji odmítnout.
Už to trvá měsíce, co se na mě paní prakticky přilepila. Jsem naprosto bezradná. Ona číhá za dveřmi, a když slyší, že jdeme, hned vyleze a začne na mě mluvit. Jde s námi po schodech a hrne se za mnou do dveří. Já nevím, co mám dělat. Je naprosto splachovací, už jsem jí párkrát řekla, že teď zrovna se mi to nehodí, že mám něco neodkladného (už mi docházejí výmluvy) a ona řekne, že nevadí, že se staví později. A opravdu to dodrží. Párkrát jsem jí neotevřela, doufala jsem, že jí dojde, že neotevírám schválně. Že se kvůli tomu třeba urazí, ale ne, ona je naprosto neurazitelná.
Postěžovala jsem si tchánovi a on mi řekl, že si s ní promluví, nebo že ji mám nahlásit na policii, že mě obtěžuje. Prý je to něco jako stalking. Ale to všechno mi vůči ní přijde nefér. Jenže se bojím, že se jí nezbavím. Fakt nevím, co mám dělat.
Marie
Názor odborníka: Naučte se říkat ne!
Myslím, že vaše situace má dvě roviny. Na jedné straně chcete být s paní sousedkou zadobře a mluvíte s ní slušně, na druhé straně vás štve, že vaše jemné náznaky ona neregistruje nebo ignoruje. Je důležité si ujasnit, že pokud skutečně chcete ochránit svůj prostor, je potřeba to jasně definovat.
Klíčové je sdělit, co potřebujete, ale říct to slušně a za sebe. Něco ve stylu: „Občas si s vámi ráda popovídám, ale nyní opravdu potřebuji, abyste mi dala větší prostor. Někdy je mi s vámi fajn, ale když se mnou pořád mluvíte, tak už je mi to mnohdy i nepříjemné.“
Samozřejmě je možné, že se to sousedky dotkne. Možná si o vás bude něco myslet, ale třeba se díky tomu i stáhne. Policii ani tchána bych do toho netahal, je to vaše životní situace, ve které se možná potřebujete naučit říkat ne i přesto, že to druhého může zranit. Ale respektovat hranice je velmi důležité a možná se to potřebuje učit i vaše sousedka. Držím palce.
Michal Petr, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 24. srpna 2015. Anketa je uzavřena.
