Příběh Martiny: Jsem ta, která nezlobila. Budu pro rodiče navždy ta druhá?

S mým starším bratrem nás od sebe dělí dva roky. Když jsme byli malí, byli jsme klasická dvojka, ale všechno se změnilo, když brácha přišel do puberty. Našel si divoké kamarády, začal experimentovat s drogami, pil a několikrát ho domů dovedla policie. Později se u něj navíc projevily psychické problémy, byl také hospitalizován. Já se proto už jako holka rozhodla, že rodičům nebudu přidělávat starosti.

Naši tehdy prožívali doslova peklo. Pamatuju si nekonečné noci, kdy máma probrečela hodiny v kuchyni, a tátu, který unaveně jezdil po nocích hledat bratra po městě. Já jsem v té době taky začala dospívat, ale když jsem viděla, jak moc jsou rodiče na dně, podvědomě jsem jim nechtěla víc nakládat.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

A tak jsem se stala „neviditelnou“. Učila jsem se na vyznamenání, uklízel, vařila a své vlastní pubertální trable a problémy sama se sebou i s prvními láskami jsem v sobě dusila. Přišlo mi hloupé otravovat mámu s tím, že mě holky nevzaly do party, když ona zrovna řešila, jestli brácha neskočí pod vlak.

Rodiče moje chování tehdy brali jako samozřejmost. „Martinka je zlatá, ta to zvládne sama,“ slýchala jsem často. A já to zvládala. Vystudovala jsem gympl i vysokou školu, našla si dobrou práci, odstěhovala se a založila vlastní rodinu. Bez koruny pomoci i bez psychické podpory.

Dnes je mi pětatřicet. Bratr žije střídavě na ubytovně nebo u přítelkyně, podle toho, jak na tom zrovna je. Naši mají před důchodem, ale veškerá jejich energie, čas i našetřené peníze stále proudí k němu.

Když jim zavolám, je to vždycky stejné. Zeptám se, jak se mají, a máma hodinu mluví o tom, co zase bratr provedl, jak mu pomáhají a jak o něj mají strach. Když se konečně dostanu ke slovu a chci jí říct, že mě povýšili v práci nebo že moje dcera vyhrála matematickou olympiádu, máma jen řekne, že to je jasné, a pak zase pokračuje o bráchovi.

Příběh Petra: Dcera se po rozchodu nastěhovala domů. Nevím, jak dlouho to dáme

Rozumově vím, že problémové dítě prostě potřebuje rodiče víc než to bezproblémové. Jenže někde uvnitř mě to pořád hodně bolí. Celý život v sobě nosím takovou zvláštní hořkost. Mám pocit, že pro své rodiče existuju jen jako divák jejich nekonečného boje s mým bratrem. Někdy mě dokonce napadá, jestli bych se musela zbláznit nebo nějak vážně onemocnět, aby se o mě máma s tátou začali aspoň trochu zajímat. V té chvíli by mě už konečně objali a zeptali se, jak se cítím?

V realitě to je tak, že brácha je pro ně středem vesmíru, protože jim působí bolest a trápení. A já jsem na okraji, protože jim přináším klid. Není to nefér?
Martina

Názor psycholožky čtěte na další straně.