Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Edita, je mi 31 let. Pracuji jako asistentka obchodního ředitele v jedné nadnárodní firmě. Od rodičů jsem se osamostatnila celkem brzy, hned po maturitě, když jsem si našla své první místo. Naši mě i mou starší sestru vedli celý život k velké samostatnosti, obě dvě jsme hned poté, kdy jsme skončily školu, chtěly začít vlastní život. Sestra od rodičů odešla tři roky přede mnou. Pochopitelně obě máme s rodiči skvělý vztah, často se navštěvujeme. Sestra je už pár let vdaná a má dva kluky.
Po maturitě jsem nejdřív bydlela v pronájmu ve větším bytě ještě s pár kamarády ze školy. Bylo to úžasných pět let. Pak se ale někteří spolubydlící postupně měnili a já najednou zjistila, že bych radši bydlela sama. Přítele jsem v té době neměla, když mi mamka dohodila volnou dvougarsonku od své kolegyně z práce. Byla jsem akorát po rozchodu a docela mi bodlo, že jsem mohla být sama.
Žili jsme každý zvlášť
Než jsem poznala Petra, svého současného manžela, měla jsem pár známostí, ale nikdy ten vztah nebyl natolik vážný, abych si řekla: to je přesně ono, to je ten muž, se kterým chci zestárnout. Pak jsem před skoro pěti lety poznala Petra, je o tři roky starší. Necelý rok jsme se jen tak oťukávali, občas jsme spolu někam zašli, do kina, na kafe, na večeři, ale byly to spíš takové kamarádské schůzky, často jsme se viděli i společně s našimi kamarády. Pravda, jiskřilo to mezi námi, flirtovali jsme spolu, ale že bychom spolu chodili, tak jsem to ani nebrala. Občas jsme spolu měli sex, moje kamarádka mi jednou řekla, že jsme kamarádi s bonusem. Bylo mi s ním dobře, ale nějak po uši zamilovaná jsem nebyla.
Petr náš vztah bral mnohem vážněji, což mi zhruba po nějaké době i řekl, a prý, jak to vlastně s námi je, že on mě miluje, ale bojí se, že já to beru jinak než on. Všechno jsme spolu probrali a mně došlo, že vlastně ano, mám ho ráda a nechtěla bych o něj přijít.
Co mám podle vás dělat?
Já dál žila v pronajatém bytě, Petr chodil ke mně, občas u mě i přespal. Bydlel se svojí maminkou, tátu už neměl. Petr je jedináček, jeho rodiče už ani nepočítali s tím, že by se jim mohlo narodit dítě, když matka otěhotněla, bylo jí tenkrát 44 let a tátovi o tři víc. Mít rodiče pomalu ve věku prarodičů Petra poznamenalo, jak se mi jednou svěřil. Nezažil to, co jiné děti s rodiči o generaci mladšími. Nejen, že pořádně nevěděli, jak se věnovat malému klukovi, chyběla jim ta správná energie, navíc se o něho i hodně báli a máloco mu dovolili.
Otec mu zemřel krátce po jeho osmnáctých narozeninách. Zůstali sami s maminkou, která už v té době byla v důchodu a manželovu smrt prý hodně těžce nesla. Také onemocněla a Petr se o ni staral. To byl i důvod, proč žil s ní i v době, kdy to mezi námi začalo být vážnější. Jeho maminka vyžadovala stálou péči, docházela k nim i ošetřovatelka, která Petrovi pomáhala. My dva sice spolu byli občas i přes noc, ale jen výjimečně. Nikdy jsme spolu nestrávili delší dobu.
Petra jsem si hodně vážila za to, jak se o matku staral. I to byl jeden z důvodů, proč jsem kývla na jeho nabídku k sňatku. Nemuseli jsme se brát, ale on mi to přednesl jako velké přání právě kvůli své matce. Už to s ní začalo být vážné a jejím přáním bylo zažít synovu svatbu. Krátce po ní ji Petr přestěhoval do pečovatelského domu, už ani s pomocí ošetřovatelky péči o ni nezvládal.
Společný život je katastrofa
Po svatbě jsem pustila svůj pronájem a nastěhovala se k Petrovi, který v bytě zůstal sám. Vlastně až po ní jsme spolu začali doopravdy žít a já postupně zjišťuji, že jsem Petra vůbec neznala a stále neznám. Vadí mi čím dál víc. Štve mě jeho chování ke mně, on mě bere jako služku nebo co. S ničím doma nepomáhá, do ničeho se nezapojuje. Prý jeho táta taky doma nikdy nic nedělal, o uklízení, vaření, nákupy se starala maminka. Když jsem mu řekla, jak to dělali, když maminka byla nemocná, tak mi odvětil, že to byla jiná situace, že se tedy staral, ale teď už to není potřeba, když jsem doma já. Hrozně mě tím vytáčí.
Také nemohu doma nic předělat, všechno musí zůstat, jak je. Byt je velký, ale zařízený tak příšerně, starý nábytek, všude samé nevkusné dečky, vázičky, hrnečky, kuchyň i koupelna by potřebovaly rekonstrukci jako sůl. Petr se ale ohání tím, že to takhle měla maminka ráda, že nemůže byt předělat, vždyť ona pořád žije, měl by prý z toho hrozný pocit. Navíc jsem zjistila, bohužel až teď, že je Petr tzv. na korunu, nejspíš pozůstatky jeho výchovy. Kategoricky odmítl jakékoliv investice v bytě, prý takhle žije celý život a nikdy mu to nevadilo, a navíc by to bylo hrozně drahý.
Jsem čím dál víc znechucená životem s ním. Lituji, že jsme se vzali, měli jsme spolu nejspíš nějakou dobu žít, ale chtěla jsem mu vyjít vstříc kvůli mamince. Já jsem otrávená, doma mě to s ním nebaví, nikam moc chodit nechce, nejraději by se díval na televizi. On je ale spokojený, prý je mu se mnou dobře.
Edita
Názor odbornice: Váš vztah ovlivní i změna vás samotné
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
Vážená Edito! Aby dva poznali, zda má jejich soužití naději na úspěch, bývá dobré, aby ještě před svatbou zažili několik potenciálně zátěžových situací. Člověk nemusí být zrovna partnerský poradce, aby na podobné moudro přišel. Můžete slyšet, že byste svého nastávajícího měla vzít na vodu nebo do hor, abyste zjistila, jak se chová, vystoupí-li ze své komfortní zóny. Mnoho lidí spolu také před svatbou bydlí, aby zjistili kompatibilnost v každodenní rutině. Pro vás je však na podobné zjišťování pozdě.
Píšete, že jste znechucená, otrávená a partner vás vytáčí. Z příběhu plného stesků a stížností tedy není zřejmé, zda s Petrem vůbec chcete být. Zde by bylo fajn zapátrat, nakolik má vztah ještě šanci, určit „vztahový potenciál“. V současné situaci se sama zorientovat nejspíš nezvládnete, neboť jste velmi zahlcena (negativními) emocemi. Abychom zjistili, zda má cenu na vašem vztahu pracovat, potřebovali bychom zjistit, jestli pociťujete k partnerovi i něco pozitivního. Požádejte o pomoc odborníka. S poradcem můžete pracovat na tom, abyste byla srozumitelná. Vyslovujete-li vůči partnerovi přání či požadavky, je nanejvýš vhodné, aby vám rozuměl, co po něm chcete. Ač zní podobná věta možná banálně, je až zarážející, jak se partneři mnohdy v komunikaci míjejí.
Ač by si to možná nejeden klient přál, nefunguje vztahové poradenství jako opravna porouchaných počítačů. Nelze tudíž čekat, že přivedete partnera a zadáte, co byste na něm chtěla „nakonfigurovat“ jinak, aby se vám s ním žilo lépe. Ve vašich silách však je společně s poradcem hledat novou cestu, po které se můžete vydat. Vydat se na cestu hledání vztahových vyhlídek. Jelikož žijete s partnerem v těsném soužití, ovlivní jej jakákoliv změna, která se vám podaří uskutečnit sama na sobě.
PhDr. Magdalena Dostálová
