Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Dlouhá léta jsem byla typická matka samoživitelka. Přítel mě opustil ještě v těhotenství. Utekl jak malý kluk. Ale nakonec jsem tomu byla ráda, nebyl na rodinný život a dítě stavěný, a aspoň jsem si ušetřila nervů po jeho boku. Narodila se mi dcera a ani jsem mu nedala vědět, že už se stal otcem. Kdo ví, kde je mu konec, a když odešel, vymazala jsem ho ze své mysli. Dceři jsem řekla, že otce prostě nemá. Ani se na něj nikdy moc neptala. Nedávno oslavila dvanácté narozeniny. Naštěstí moji rodiče mi byli a jsou pořád oporou a můj táta byl pro mou dceru vždycky tím mužským vzorem.
Když mě přítel opustil, žila jsem nějakou dobu u rodičů. Ještě i během doby, kdy jsem byla s dcerou na rodičovské, ale pak jsem se už chtěla osamostatnit, nechtěla jsem být našim na krku. Táta je v invalidním důchodu, máma pracuje jako prodavačka, takže peněz moc nemají. I tak se mi vždycky snažili aspoň trochu finančně přispět.
Musela jsem se hodně otáčet
Neměla jsem to pochopitelně nijak jednoduché, peněz jsem nikdy nazbyt neměla. Otec neznámý, takže alimenty jsem nedostávala, musely jsme si s dcerou vystačit s tím, co jsem vydělala. Mám maturitu, pracovala jsem na poště, ale výplata byla mizerná, zvlášť když byla dcera jako malá hodně nemocná, byla jsem s ní často doma. Později jsem si začala přivydělávat i úklidem v kancelářích, abych jí mohla něco dopřát, i tak to ale nebylo nijak jednoduché.
Dcera je skromná, nikdy mi nedávala najevo, že její spolužáci a kamarádi by snad na tom mohli být lépe, ale mně bylo líto, že jí nemůžu dopřát tolik, co ostatní rodiče svým dětem. Nakonec jsem z pošty odešla, bylo pro mě čím dál těžší skloubit odpolední směnu s dceřinou družinou. Našla jsem si práci v kanceláři, měla jsem na starosti i pokladnu. Pracovní doba mi vyhovovala, i plat byl celkem slušný. Ale i tak jsme s dcerou žily od výplaty k výplatě.
Dlouhá léta jsem byla sama, mužům jsem příliš nevěřila, ten první mě opravdu zklamal, opustil mě a zlomil mi srdce. Pak jsem dlouhá léta na novou lásku neměla ni pomyšlení, navíc jsem se bála, jak by to vzala dcera. Byla zvyklá jen na mě a na mé rodiče. Jenže láska si mě sama našla. Potřebovala jsem opravit protékající záchod a z instalatéra, který k nám přišel, se nakonec stal můj přítel. Padli jsme si do oka prakticky okamžitě. Spravil záchod a za týden zavolal, jestli by mohl zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Bylo mi jasné, že je to jen záminka, ale byla jsem ráda, že se ozval.
Přítel náš život změnil
Začali jsme spolu chodit, po pár měsících jsme spolu začali i žít. Aleš se ke mně nastěhoval, byl rozvedený, bezdětný, bydlel v podnájmu. Já mám vlastní byt, dědictví po babičce, to je vlastně moje jediná jistota, že jsem měla něco svého. Přítel naštěstí sedl i mé dceři, je to pohodář, je s ním legrace, dceru prostě vzal jako malou kamarádku. Z ničeho nedělá vědu, řekl, že jí klidně bude dělat tátu, ale jen když ona sama bude chtít, pak ale musí počítat s tím, že bude poslouchat. Jeho přístup k výchově je ale hodně kamarádský, takže ti dva si rozumí.
Díky Alešovi se rázem zlepšila i finanční situace naší domácnosti. Vzhledem k tomu, že řemeslníci jsou potřeba, měl vždycky hodně práce a dokázal vydělat peníze. Takže když na začátku školního roku jsme měli přihlásit děti na několikadenní výlet do Londýna, neváhali jsme, přihlásili ji a zaplatili tisíc korun zálohu. Konečně jsem mohla své dceři dopřát i něco, na co bych normálně peníze neměla.
Úraz nás dostal na finanční dno
Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Aleš si hodně nešťastně zlomil kotník, musel na operaci, dlouhé týdny se nemohl pořádně hýbat. Špatně mu to srostlo a následovala další operace. Jeho úraz ho vyřadil z práce na dlouhé měsíce. Bohužel nemocenskou si neplatil, takže ani po dobu nemoci nic nedostal. Všechno tak bylo na mně, což o to, měli jsme nějaké úspory, také nám pomohli jeho rodiče, hodně jsme se uskromnili. Ale pak přišlo ze školy, že máme doplatit zbytek z ceny zájezdu pro dceru. A na to jsem už neměla. Jenže to jsem nemohla říct nikomu z nich. Udělala jsem tu nejhloupější věc, vzala jsem v práci z pokladny deset tisíc, bylo dva dny před výplatou, říkala jsem si, že tam peníze hned vrátím a pak to prostě nějak zvládneme, ale aby dcera nikam nejela, to jsem prostě nemohla dopustit.
Jak už to bývá, zákon schválnosti tomu chtěl, že se druhý den vedoucí rozhodla udělat inventuru v pokladně. Požádala mě, ať se na to podívám už teď, i když byla naplánovaná až za nějakých 14 dní. Ale vedoucí měla jet na dovolenou, tak to chtěla mít v pořádku. A já jí řekla, že tam chybí deset tisíc, které jsem si vzala na dceřin výlet, ale že je hned vrátím, jen co přijde výplata. Byl to důvod k vyhazovu, to jsem věděla, a kdo ví, jaké by to ještě mělo další následky. Vedoucí mi řekla, že to protentokrát smázne, ale ať počítám, že ona o všem ví a je na mně, jak s tím naloží. Peníze jsem pochopitelně vrátila, ale nikdo kromě vědoucí to neví.
A ona mě má opravdu v hrsti, dává mi ty nejhorší úkoly, kolikrát jsem v práci i dlouho po pracovní době. Využívá mě i pro své vlastní věci. Udělala si ze mě pomalu sluhu, každé ráno musí mít na stole uvařenou kávu, hned jak přijde do práce. Posílá mě pro své soukromé nákupy, na poštu. Udělala si ze mě poskoka. Už toho mám plné zuby, trvá to už několik měsíců, a i přítel si všiml, že se něco děje. Jsem kolikrát nenaložená, unavená, protivná. Nevím, co mám dělat. Když se šéfové vzepřu, může použít ty peníze. Ale já nevím, jestli má nějaký důkaz, že jsem je tenkrát vzala.
Veronika
Názor odbornice: Proberte situaci se šéfovou
Vážená Veroniko! Nemyslím si, že by byla vaše situace neřešitelná. Budete však muset sebrat odvahu a s vedoucí mluvit. Ano, udělala jste chybu. Jste si toho vědoma, mrzí vás to a napravila jste ji hned, jak to bylo možné. Určitá obezřetnost i nedůvěra ze strany vaší nadřízené vůči vám je opodstatněná. Avšak nemělo by zde za žádných okolností vznikat prostředí pro vaše ponižování.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Ujasněte si s vedoucí, co vše patří do vaší pracovní náplně. Zeptejte se jí na konkrétní věci, o kterých si vy sama nejste jista, zda do pracovních povinností spadat mohou. Otevřeně s ní proberte, zda a za jakých podmínek můžete v zaměstnání setrvat. Upřesnění podmínek je důležité. Musí být férově nastavené, zneužívání a ponižování v nich místo nemá. Nezdráhejte se hovořit o svém prožívání.
Pojmenujte, co vás v současné situaci v zaměstnání těší a co vás naopak trápí. Situace bude mít po takovém pokusu o vyčištění vzduchu pár možných vyústění. Buď si s vedoucí uklidíte pomyslný stůl mezi vámi dvěma, budete moct obrátit list a začít s čistým štítem znovu. Nebo vedoucí setrvá ve vašem držení v šachu či, chcete-li, vydírání. Takové podmínky pro vás nebudou zřejmě z dlouhodobého hlediska k žití. Potom by stálo za zvážení, zda se neporozhlédnout po nové práci.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 27. dubna 2020. Anketa je uzavřena.
