Příběh Daniely: Děsím se rodinného vánočního oběda, vždycky skončí hádkou

Moji rodiče jsou oba z velkých rodin, ale většina jejich sourozenců už nežije. Přesto, nebo právě proto bazírují na každoročním obrovském obědě u nich doma, kde se nás sejde ke dvacítce. Máma, táta, teta, strýc, já a mé dvě sestry, naši partneři a taky naše děti. A bohužel to vždycky dopadne tak, že si někdo vjede do vlasů.

Děsím se toho celý advent a mám ho proto také dost zkažený, protože nesnáším konflikty. Na rozdíl od mého muže, který si je někdy docela užívá. A teď si představte, že se naprosto v ničem neshodne s mužem mé mladší sestry. Úplně ho nesnáší. Myslí si, že je hloupý, jen se předvádí a hraje si na něco, co není. Já ho také nemusím, ale beru to tak, že to je její volba, a snažím se hovoru s ním spíš vyhnout.

Zato můj muž, ten do něj vždycky s chutí „jde“ a kolikrát to – i za doprovodu alkoholu – málem skončilo rvačkou. Strkanice a řev tam jsou skoro vždycky. Je to strašně nepříjemné, hrozně mi to vadí, ale když manžela prosím, aby se aspoň jednou držel stranou a nešel s ním do konfliktu, směje se mi, že jsem přecitlivělá a že toho blbečka přece musí uzemnit, když plácá nesmysly.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

No, a tak to u nás chodí rok co rok. Naši trvají na hromadné oslavě, chlapi se tam vždycky seknou a já z toho mám úzkosti a děsy celé týdny dopředu. Snažila jsem se mámu přesvědčit, že tuhle akci nemusíme dělat, že přijedeme po svátcích každý zvlášť a bude to v klidu a pohodě. Ona si ale nedá říct a ještě mě vydírá tím, že kdoví jak dlouho tu s tátou budou a že jim chci upřít jedinou radost vidět se pokupě s dětmi a vnoučaty.

Já tedy nevím, nic radostného na tom nevidím, je to spíš stres, když teda odhlédnu od toho, kolik to stojí peněz a úsilí celou to hostinu zorganizovat. Ještě že si vždycky se sestrami rozdělíme úkoly a každá něco uvaří, upeče a nachystá. Naše děti z toho mají legraci, vždycky se vsázejí, za jak dlouho se táta se strejdou začnou rvát, ale mně tedy do smíchu vůbec není.

Nevím, co s tím – na manžela prosby ani naléhání neplatí, posledně jsem se dokonce rozplakala. Jenže on je takový tvrďák a nic s ním nehne. Takže to vidím tak, že se té hrůze zase letos nevyhnu.

Není asi cesty, co s tím udělat. Vadí mi ale, že jsem to nakonec nejvíc já, kdo to psychicky odnese. Sestra je akorát chvíli naštvaná, ostatním je to fuk a máma, ta jen řekne, že v každé rodině je něco, a že to přeháním. Co mám v této situaci dělat?
Daniela

Názor psycholožky čtěte na další straně.