Svého prvního muže jsem poznala hodně mladá. Měla jsem po maturitě a chystala se na vysokou. On byl o pět let starší a po roce jsem s ním otěhotněla. Vzali jsme se a já myslela, že zvládnu studia i dítě, ale komplikované těhotenství přerušilo všechny mé plány a já nakonec měsíc před porodem školu přerušila. Věřila jsem, že se ke studiím vrátím, byla jsem odhodlaná, ale bohužel k tomu nikdy nedošlo. Stala jsem se matkou na plný úvazek. Za dva roky se nám narodila ještě dcera.
Nemůžu říct, že by naše manželství bylo kdovíjak skvělé, měli jsme se rádi, respektovali jsme jeden druhého, ale něco tomu chybělo. Možná moje nespokojenost, že jsem se usadila tak mladá, když jsem měla se životem jiné plány. Ale za děti jsem byla a jsem velmi vděčná, jsou moje všechno a jsem na ně neskonale pyšná.
Příběh Petry: Skončila jsem v posteli se svým nejlepším kamarádem |
S manželem jsme se jeden druhému odcizovali, až jsme si osm let po svatbě řekli, že to nemá cenu. Navíc můj muž měl přítelkyni a mně se ulevilo, že nezůstane sám. On byl někdy dost nepraktický, já ho měla stále ráda, ale žít jsem s ním už nechtěla. Zůstali jsme dodnes přáteli, a především jsme rodiči dvou bezva dětí.
Po čase nová láska
Děti po rozvodu zůstaly se mnou, ale s tátou, a časem i s jeho novou rodinou, trávily a vlastně stále tráví hodně času. Já byla se svým životem spokojená, rozhodně jsem se nezařadila do party frustrovaných nespokojených rozvedených žen, které na svého ex hází špínu a spíš, než aby žily, tak přežívají. Muž po mém boku mi nechyběl. Hodně jsem se věnovala dětem, i sama sobě, mám dvě skvělé kamarádky (také rozvedené), se kterými jsem v hodně úzkém kontaktu. Také jsem změnila zaměstnání. Zkrátka měla jsem toho na práci dost a dost.
Zůstat sama mi ale nebylo souzeno, i když jsem žádného chlapa cíleně nehledala. Prostě se to přihodilo. Poznala jsem fajn muže, rozvedeného, s dospělou dcerou. Skoro půl roku jsme se jen tak potkávali, povídali si u kávy, šli se projít, až nám oběma jednoho dne došlo, že nám to nestačí. Začali jsme spolu žít intimně, prakticky vždy u něj – já měla doma děti a on žil sám. Pak jsem ho seznámila s dětmi, bála jsem se toho, ale vzaly ho naprosto v pohodě. Líbil se jim stejně jako mně.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Přítel se k nám přestěhoval a začali jsme žít všichni čtyři spolu. Syn se v něm viděl, na rozdíl od jeho táty, který je spíš vědecky založený, je přítel manuálně hodně zručný. Žádná práce mu není cizí, je vyučený elektrikář, ale umí to i se dřevem a také zedničina mu jde od ruky. V našem bytě udělal kus práce, zrekonstruoval koupelnu i kuchyň.
Konečně došlo na školu
Naše společné soužití bylo zkrátka fajn. Nemohla jsem si na nic stěžovat. Já spokojená, přítel spokojený, děti spokojené. A mně v té velké spokojenosti došlo, že mi vlastně něco chybí. A navíc mě k tomu popostrčili i v práci. Nějakou dobu jsem pracovala na novém místě, kde mě to bavilo. I šéfové byli spokojeni a jednoho dne mi bylo řečeno, že kdybych si dodělala vysokou školu, mohla bych se posunout mnohem dál. A já do toho dostala chuť. Děti už mě tolik nepotřebovaly, čas jsem měla, navíc bych studovala problematiku, kterou se profesně zabývám.
Pochopitelně jsem chtěla posvěcení od dětí i přítele. Když jsem jim to večer doma oznámila, děti byly nadšené. Už se viděly, jak mi kontrolují domácí úkoly. Ovšem přítel to vzal přesně opačně. Nelíbilo se mu to, ale důvod mi nebyl schopný říct. Prý jestli to dělám kvůli penězům, tak je to nesmysl, on nás spolehlivě uživí. A proč si vlastně přidělávám starosti, když nám nic nechybí, děti nás už tolik nepotřebují a my máme konečně čas na sebe. A teď, místo abychom trávili čas spolu, já se budu biflovat. Budu uhoněná, práce, domácnost, škola, jak to prý chci zvládat… Jenže mně radost nezkazil. Do studia jsem se pustila.
Přítel se mi mění před očima
První rok jsem zvládla bez problémů. Je toho sice dost, nezastavím se, ale jsem spokojená, baví mě to, ten zdravý stres mě nabíjí. Pochopitelně jsem taky musela zapojit rodinu, děti to vzaly v pohodě, hodně mi fandí, ale přítel se čím dál víc chová, jak ho neznám. Nejen že je občas nesnesitelný, ale kolikrát mi vyčetl věci, které dřív vůbec neřešil. Doslova se vyžívá v tom, že může poukázat na to, že přes noc zůstalo nádobí v myčce nebo že koš přetéká špinavým prádlem a tak podobně. Nikdy nevyžadoval teplé večeře, teď už mi párkrát vyčetl, že mu ten věčný chleba se šunkou a sýrem leze krkem.
Příběh Alice: Přítel mě tlačí do střídavé péče, mé děti nemusí |
Co mě ale štve a mrzí nejvíc, je to, že mě začal shazovat před dětmi, a dokonce i před našimi přáteli. Je sarkastický a každý svůj proslov zakončí slovy: no jo, naše budoucí paní inženýrka, ta je z nás nejchytřejší, všechno ví nejlíp.
Kdykoli si s ním chci na téma, co mu vlastně na mém studiu vadí, promluvit, odbude mě slovy, že to je zbytečný se o tom bavit, stejně si to udělám po svém. Co má on do toho mluvit, když jsem se rozhodla, aniž bych na něj dala. Jemu nedochází, že to nedělám kvůli penězům, ale kvůli uspokojení z práce, že nechci ustrnout na místě, že jsem sama na sebe pyšná, co ještě dokážu. Místo aby mě podpořil, tak mě shazuje.
Už mám všeho po krk, tedy přítelova chování. On je věčně načuřený, doma je dusno. Ani v posteli už to není ono a já vlastně ani nemá chuť s ním mít sex. Mísí se ve mně tolik protichůdných pocitů, na jednu stranu jsem se sebou spokojená, dělám, co mě baví, naplňuje mě to, ale pak doma, když vidím přítelův kamenný výraz a poslouchám jeho narážky, mám vztek a cítím jen zklamání. Už mockrát jsem si řekla, jestli má vůbec cenu dál s přítelem zůstávat a nechat si otravovat život.
Markéta
Názor psycholožky čtěte na další straně.
