Nepamatuji si na dobu, kdy jsme s rodiči žili jako rodina. Bylo mi sotva pět, když se rozvedli. Zůstala jsem s mámou, táta se odstěhoval. Moje matka se už nikdy nevdala, sem tam měla nějakého přítele, kterého mi představila. Dva s námi dokonce bydleli, ale žádný s ní dlouho nevydržel.
Jak jsem dospívala, poznávala jsem, že život po jejím boku asi nebyl pro muže příliš jednoduchý. Moje matka byla hodně náladová, žárlivá, dokonale jí šly hysterické scény. Ale máma byla skvělá, byla jsem její všechno, což mi dávala neustále najevo. Nikdy jí nebylo nic zatěžko, udělala by pro mě cokoli. Milovala mě a já ji.
Máma měla milence
O tátovi jsme doma moc nemluvily. Jako malá holka jsem se o něj nijak nezajímala, máma mi stačila. Pak jsem ale chtěla vědět, proč spolu naši nejsou, ale máma o tom nechtěla mluvit. Jednou z ní vypadlo, že se stydí, jak se zachovala, a je to prý jen mezi ní a tátou, mě se to vůbec netýká. To se ale hodně mýlila. Dnes vím, že táta nás obě hodil do jednoho pytle.
Jenže to mi víceméně došlo až po mámině smrti před deseti lety. Teta, její sestra, mi to mámino velké tajemství svěřila. Prý kromě mámy a táty věděla o důvodu konce jejich manželství jen ona a teď bych si to prý zasloužila znát i já. Prostě máma měla milence, dlouho to s ním táhla tátovi za zády. Byl to jeho šéf, kterého táta nesnášel, doma si na něj stěžoval, jak mu v práci zatápí, a jeho žena s ním přitom měla poměr.
Když to všechno prasklo, táta se sebral a odešel. Máma prý chtěla manželství zachránit, ale on byl neoblomný, podal žádost o rozvod, sbalil si kufr, nechal si auto a o nic jiného neměl zájem. Prý ani o kontakt se mnou nestál. V práci dal výpověď.
Tátu jsem v dětství viděla jen párkrát
Mámě posílal alimenty, které mu vyměřil soud, ale vídat mě nechtěl. Po nějaké době se oženil a narodili se mu syn a dcera. Já jsem tátu i své sourozence viděla jen několikrát. Zpočátku jsem se setkala s celou jeho rodinou jen během
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
nedělních odpolední. Pak jsem u nich byla dokonce i na víkend, to mi bylo asi dvanáct. Kontakt s tátovou rodinou iniciovala jeho druhá manželka, která nedokázala pochopit, že mě táta nechce vídat. Bylo jí líto, že její děti mají tátu a já ne a taky to, že jsme vlastně sourozenci a měli bychom být v kontaktu.
Otcova druhá žena byla fajn. Setkaly jsme se jen několikrát, ale měla jsem ji docela ráda, byla na mě moc hodná. Na rozdíl od otce, který si mě příliš nevšímal. Byl chladný, moc na mě nemluvil, uhýbal očima. Dnes si myslím, že se styděl. Neměl důvod mě nesnášet, nic jsem mu neudělala. Ale on nejspíš i na mě svaloval vinu za máminu zradu. Kontakty s tátovou rodinou časem přestaly, tedy to, že bych se s nimi navštěvovala. Jen k narozeninám, svátku a Vánocům mi přišla přání.
Otec je zatvrzelý, prý jsem celá máma
Bohužel i tátova druhá žena zemřela. Byla vážně nemocná, je to už skoro dva roky. Napsala mi to její dcera, ale až téměř půl roku poté. Zároveň mě požádala, jestli bych se občas neozvala tátovi, že smrt své ženy nese hodně těžce. S bratrem se mu snaží pomáhat, ale oba žijí daleko, mají na rozdíl ode mě rodiny a malé děti. Pochopitelně jsem pomoc přislíbila. Myslela jsem, že si snad konečně najdeme s tátou k sobě cestu. Já jsem sama, je mi téměř čtyřicet let a ještě jsem nenarazila na toho pravého. Ani děti nemám.
Jenže navázat bližší kontakt s otcem se mi nedaří. Párkrát jsem ho navštívila, nabídla mu pomoc, ale on prohodí jen pár slov na půl pusy, ani se na mě pořádně nepodívá. Prý nic nepotřebuje a má děti, které mu pomohou. Když jsem mu řekla, že i já jsem jeho dítě, tak mi odpověděl, že jsem dcera té coury a příliš mu ji připomínám. Na to, co mu způsobila, on prý do smrti nezapomene a nikdy jí to neodpustil.
Je mi to strašně moc líto. Mrzí mě, že se ke mně tak chová. Já přece nemůžu za to, co mu moje matka udělala. Na jednu stranu to nechci vzdát, vždyť je to můj táta, na tu druhou se zase nechci nechat urážet.
Michaela
Názor psycholožky čtěte na další straně.
