Ilustrační snímek
Nikdy by mě nenapadlo, že pro nás tak samozřejmá věc, jakou je očkování proti vysoce nakažlivé nemoci, rozhádá naši rodinu. Jakmile se o možnosti očkování začalo mluvit, okamžitě jsme s manželem věděli, že ho podstoupíme. Nepřikládali jsme žádnou váhu různým dezinformačním teoriím, které se kolem něho okamžitě vyrojily. Zároveň jsme předpokládali, že stejný přístup budou mít i naši nejbližší příbuzní.
Z onemocnění jsme měli strach
S manželem jsme padesátníci, nepatříme tedy mezi vysoce ohroženou skupinu, ale bohužel i my jsme se setkali s velmi nepříjemnými následky onemocnění. V rodině našich blízkých přátel stejně starých, jako jsme my, všichni onemocněli, kamarádova maminka bohužel v nemocnici zemřela. Kamarádka byla hospitalizovaná s těžkým průběhem, několik dní byla v bezvědomí a dodnes, tři čtvrtě roku od onemocnění, je v pracovní neschopnosti a potýká se s následky.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Nám se nákaza vyhnula, poctivě jsme dodržovali všechna opatření. Přeci jen strach z onemocnění jsme oba měli. Zároveň jsme doufali, že nám očkování pomůže k jednoduššímu životu a pochopitelně jsme ho brali i jako jakousi „občanskou povinnost“. Čím více lidí se nechá naočkovat, tím dříve začneme snad žít normálněji. A dnešní situace nám dává za pravdu.
Já mám ještě oba rodiče, manžel už jen maminku, všem třem je osmdesát a více let. Mí rodiče očkování podstoupili mezi prvními, sami o to velmi stáli. Problém je ale v případě manželovy maminky, očkovaná není a prý se nikdy nenechá. Jenže není to z její hlavy. Tento postoj jí vnutila rodina manželovy sestry.
Švagrová je pod vlivem svého muže
Manžel je o dva roky starší než jeho sestra. Jak mi vyprávěl, byli si v dětství i během dospívání dost blízcí. On pak odešel na vysokou do Prahy a sestra zůstala s rodiči doma. Ukončila střední školu a pracovala v kanceláři. S manželem jsme se seznámili krátce po jeho studiích, v Praze už zůstal. Chodili jsme spolu více než rok, seznámil mě s rodiči i sestrou, a i my dvě jsme si docela padly do oka. Líbila se mi její veselá, bezstarostná povaha.
Švagrová se vdávala zhruba tři roky po nás. Její manžel nám ale moc neseděl. Byl a vlastně pořád je dost zvláštní člověk. Vyzařuje z něj arogance, povýšenost, s manželem i jeho maminkou jsme se shodli, že vždy musí mít poslední slovo a snaží se každému oponovat, jako by snad chtěl být za každou cenu v opozici. Ale my s ním nežili a švagrová byla hodně zamilovaná, tak jsme ho tolerovali jen kvůli ní. Bohužel její veselá povaha lety vzala za své, postupně začala přejímat názory a chování svého muže.
Jak jsme se zpočátku celkem často vídali, tak postupně naše vztahy ochladly. Když jsme jeli navštívit manželovy rodiče, na chvíli jsme se zastavili i u nich, bydleli zhruba o dvě ulice dál. Počet návštěv u nich jsme ale redukovali. Švagr byl čím dál nesnesitelnější, dokázal na všechny a na všechno jen nadávat. Nikdo mu nebyl dost dobrý, pomlouval sousedy, kolegy v práci, ale i třeba politiky, herce... A švagrová mu zdatně sekundovala. S manželem jsme se shodli, že to jeho negativno je zničující a že si prostě nebudeme kazit náladu, tak jsme se nakonec s nimi vídali tak jednou dvakrát do roka.
Před pěti lety tchán zemřel. Aby maminka nezůstala sama v domě, přestěhovala se ke švagrové a švagrovi do domku, kde má vlastní pokoj i s koupelnou a záchodem. Dům rodičů se prodal a peníze rozdělily mezi tchyni a obě děti. Samozřejmě jsme se tak se švagrovci vídali častěji, protože jsme jezdili navštěvovat maminku, ale naštěstí jsme vždy byli jen u ní, nebo jsme ji vzali někam na výlet, a nemuseli jsme tak snášet společnost a řeči švagra se švagrovou.
Maminka v izolaci
Přišla epidemie koronaviru a názorové rozdíly mezi námi se ještě více prohloubily. Švagr okamžitě hlásal ty nejhorší fámy, které se vyrojily. Dával za pravdu všem dezinformátorům a popíračům. Zpochybňoval, co mohl. A naočkoval tím i švagrovou. I když jsme si s manželem říkali, že se nikdy během návštěvy u babičky nenecháme vtáhnout do diskuse s nimi na toto téma, švagr nás svými bláboly nakonec strhl. Jak jsme se dříve víceméně vyhýbali vzájemným kontaktům, tak v posledních měsících si švagr se švagrovou nenechali ujít žádnou naši návštěvu, aby nás přesvědčovali o svých názorech.
Pochopitelně došlo i na téma očkování. Když jsme řekli, že ho podstoupíme, resp. když jsme ho pak i podstoupili, stali se z nás v jejich očích ovce a slaboši. Prý na to jednou doplatíme, ale pak už bude pozdě. To oni se nikdy očkovat nenechají. Je to jejich věc, ale nejhorší je, že tento svůj postoj vnutili i manželově matce. A ona je teď velmi osamělá, nikam nevychází, sedí jen doma, pochopitelně se bojí nákazy. Nedávno se nám ale svěřila i s tím, že s ní přerušily kontakt i její dvě kamarádky, se kterými se navštěvovala nebo spolu zaskočily na kafíčko. Prý jí řekly, že jim vadí, že se na rozdíl od nich očkovat nenechala a že se s ní bojí vídat. Tchyně nám plakala při poslední návštěvě, bylo mi jí líto. Ona se ale bojí i toho, že by jí švagr se švagrovou vynadali, kdyby se očkovat nechala.
Sylva
Názor psycholožky najdete na další straně.
