Kdyby aspoň byla schopná si s matkou promluvit, ne vyčítat, ale prostě jí přiznat, co má za pocity, dalo by se s tím i něco dělat - jednak by se uvolnilo napětí, a navíc, ono v těchto situacích bývá prospěšné, když se vymění nábytek, případně trochu upraví místnosti, někdy i prohodí pokoje, atd. - nezdá se to, ale hraje to velkou roli, a podporuje to právě uvědomění, že teď žiju jiný vztah.

Možností je spousta, ale bez otevřené komunikace jde vyřešit máloco.

Měla by si s matkou promluvit.

A také o dědictví, matka by měla sepsat poslední vůli, že vše odkazuje své dceři, a to i v případě, kdyby se vdala.

Ze sympatického pána se může vyklubat sobec... nebo na něj budou tlačit jeho děti, jak snadno získat dům, pán ze sebe udělá romantika, požádá tu starší paní o ruku a ta nebude schopna odmítnout.

V tomto vymyšleném příběhu ji asi žere, že by partner místo ní dědil.

Vím o starší paní, která se nastěhovala k nemocnému vdovci a zařídila si, aby po něm dědila. Udělala to třikrát, dvakrát jí to vyšlo, ale protože to už o ní bylo známo, po třetí zařídil syn vážně nemocného pána, aby nemohla dědit, přesto prý paní z domu postupně odtahala mnoho věcí, peřiny, robot apod.

V životě je spousta věcí, které, byť jsou nám proti srsti musíme snášet a dělat. Této rozmazlené děvence natolik umetali cestičku, že se s tím zřejmě setkává poprvé. Prostě bude muset skousnout, že nemá právo až takto do matčina života vrtat. Má svoji rodinu, svoje děti, tak ať se stará tam.

Ne, prostě a jednoduše si neumí na místě svého otce představit někoho jiného.

Je to podobné, jako když se bývalá manželka znovu vdává - většina bývalých manželů nezvládne být na svatbě a z celého srdce přát novomanželům jen štěstí.

Jmenuji se Soňa, je mi 35 let a jsem už deset let vdaná. S manželem máme dvě dcery, šestiletou Emmu a tříletou Lucinku.

V pětadvaceti jsem se vdávala, o dva roky později se nám narodila dcera, za další dva roky druhá.

Zajímavé, paní nepotřebuje jen psychologa, potřebuje i doučit matematiku... Hele lupo, že si ty příběhy vymýšlíte, to tady všichni víme. Ale co kdyby byly bez těchto chyb? Bylo by to o dost uvěřitelnější.

Jako zrovna tohle mi právě uvěřitelné přijde. Věk se počítá na celé roky a navíc máme tendenci zaokrouhlovat. Jsem vdaná deset let řekneme i když to bude 9.7 nebo 10.2 roku. Stejně tak to po dvou letech. Spíš bych řekl, že kdyby to bylo vymyšlené, tak to bude odpočítané správně než naopak.

Přítel její maminky má asi úchylku, že má potřebu se vrhat na starou bábu.

Anebo si přítel našel paní ve svém věku, která má pohodlné bydlení, vaří mu a stará se o něj.

A tohle opravdu někdo řeší?

Místo aby byla ráda, že matka není sama, tak se, se svým "problémem", svěřuje idnesu.

Nebude dědit, to je problém.

Paní Soňa je v tom příběhu jediný, kdo potřebuje psychologa.

Tak zdá se, že si dcera uvědomuje, že je to především její problém, tak to časem nějak zvládne. Můj táta byl po mámině smrti sám přes třicet let, a já pořád doufala, že si někoho najde...

To má kazdej asi jinak. Mně umřely obě babičky v 65, dedove je přežili o 20 let. Jeden měl přítelkyni do roku od ovdoveni, druhý žádnou paní nehledal a nepotřeboval (ovdoveli oba taktéž v 65, měli stejný věk jako jejich manželky).

Nejdřív jsem si myslela, že bydlí společně a pisatelce vadí, že musí bydlet s novým matčiným partnerem. Ale ona je vdaná, má vlastní rodinu, bydlí jinde, ale vadí jí, že si matka našla po ovdovění nového, navíc solidního přítele. Chyba je tady opravdu na straně dcery, nevyrovnala se s otcovým odchodem a její pocity jsou sobecké (chtěla by, aby matka byla sama).

Ten zaver se moc nepovedl. Psala že ji spíš vadí, že je na místě jejího táty. Možná kdyby se rodiče přestěhovali (třeba matka "k nemu") , tak by to brala lépe. Genius loci

Nemá to jiné řešení - buď mamka zůstane sama a opuštěná (úplně opuštěná samozřejmě ne, jenže byť časté návštěvy dcery a vnoučat jí partnera nenahradí) a nebo bude mít partnera. Pro matku je to určitě lepší, než se utápět v smutku a taťka by asi nechtěl, aby se trápila. Dcera si prostě bude muset zvyknout.

Podle mě je to lepší pro všechny .snad dcera brzy pochopí