S manželem jsme spolu osm let. Seznámili jsme se v práci a já měla pocit, že jsem našla pana Dokonalého. Pozorný, hodný, rodinný typ. Když se nám narodil syn a po něm dcera, rozhodli jsme se opustit pronajatý byt ve městě a postavit si domek. Tchán nám nabídl parcelu hned vedle manželova rodného domu. Tehdy mi to přišlo jako skvělý nápad – děti budou mít babičku a dědu blízko, budeme si pomáhat. Jak hluboce jsem se mýlila!
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Zpočátku šlo všechno hladce, tchán nám hodně pomáhal se stavbou. Jenže před dvěma lety náhle zemřel a tchyně zůstala v obrovském domě sama. Od té doby se náš život obrátil vzhůru nohama. Místo aby si našla nějaké kamarádky nebo koníčky, upnula se stoprocentně na mého muže a naši domácnost.
Tchyně má od našeho domu klíče – prý „pro strýčka příhodu“. Jenže realita je taková, že k nám chodí jako do samoobsluhy. Kolikrát se stalo, že jsem přišla z práce a našla ji, jak mi přerovnává hrnce v kuchyni, protože je prý mám poskládané neprakticky. Nebo mi bez dovolení vypere a pověsí prádlo, protože měla jen pár kousků, a to nestálo za to pouštět pračku.
Když se snažím jemně ohradit, že si věci ráda dělám po svém, okamžitě se urazí nebo se rozpláče. Prý nám chce jen pomáhat, když jsme tak strašně uštvaní, a já jsem na ni zlá. Navíc můj muž není nikdy na mé straně, vždycky se jí zastane. Prý to máma myslí dobře, má už své roky, je osamělá a já jsem zbytečně hysterická a nevděčná.
Nejhorší je to ale kolem dětí. Synovi je šest a dceři čtyři. Tchyně mi naprosto systematicky kazí výchovu. Já zakážu sladkosti před obědem, ona jim potají strčí čokoládu. Když dceru napomenu, že se nemá vztekat, tchyně ji začne litovat a mě sjede, že jsem moc přísná matka. Děti už to samozřejmě vycítily, a kdykoli se jim něco nelíbí, utíkají za babičkou. Cítím se ve vlastní rodině naprosto neschopná a zneuznaná.
Příběh Jaromíra: Život mé ženy řídí její matka, moje názory nikoho nezajímají |
S manželem se kvůli tomu v jednom kuse hádáme. Skoro každý náš rozhovor skončí u jeho matky. Když mu řeknu, že chci, aby u nás doma platila naše pravidla, odpoví mi, že mámu nezmění a že mám být chápavá, vždyť vím, jak na tom je. To vím, ale o moje pocity se nikdo v této rodině nezajímá. Já jsem prostě ta špatná.
Došlo to tak daleko, že manžel tráví víc času u ní než se mnou a s dětmi. Každou chvíli mu volá, že potřebuje vyměnit žárovku, odvzdušnit topení, nebo jen posekat trávu – přitom má zahradu jako dlaň. On okamžitě všeho nechá a běží. Naše plány na víkend jdou stranou, protože „máma zrovna něco nutně potřebuje“. Připadám si jako na vedlejší koleji. I náš intimní život je na bodu mrazu, protože já jsem z toho neustálého napětí tak znechucená, že na sex nemám ani pomyšlení.
Nedávno jsem mu navrhla, že dům prodáme a odstěhujeme se někam dál, abychom měli klid. Hrozně se rozčílil, že jsem se asi zbláznila, že ten pozemek je rodinné dědictví a on od mámy neodejde.
No a já jsem v koncích. Nechci brát dětem tátu a vím, že finančně by rozvod a dělení domu s hypotékou byla čistá sebevražda. Na druhou stranu si nedokážu představit, že v tomhle dusnu prožiju dalších dvacet let. Chci tak moc, když chci žít jen se svým mužem a svými dětmi, bez věčného dozoru za zády?
Sandra
Názor psycholožky čtěte na další straně.
