Nejde o to, že mu pomalu táhne na šedesát. To je přirozené, všichni stárneme. Jenže on jako by se rozhodl, že už na ničem nezáleží. Přestal o sebe pečovat, přibral snad třicet kilo a skoro se nehýbe. Dřív jsme chodili na výlety, jezdili na kola nebo aspoň na procházky. Dnes přijde z práce, sedne si s pivkem k televizi a tím jeho den končí.
Nejvíc mě děsí jeho přístup ke zdraví. Zadýchává se už při obyčejném výstupu do schodů, často ho bolí záda, špatně spí, v noci hlasitě chrápe a poslední dobou si několikrát stěžoval i na tlak na hrudi. Jenže k lékaři ho nedostanu. Tvrdí, že k doktorům nejde, protože by ho jen sekýrovali, nebo mu ještě něco našli. Lepší je prý držet se od nich dál.
A taky jsou tu vnoučata. Zatím máme jen dvě od dcery, ale syn se nedávno oženil a také plánuje rodinu. Já jsem s nimi ráda a ochotně si je beru na hlídání, ale děda jim vůbec nestačí. Ven bych ho s nimi ani nepustila, i doma je za chvíli unavený a radši se zavře do ložnice, aby měl klid.
Snažila jsem se na něj jít po dobrém. Začala jsem vařit zdravěji, kupuju lepší jídlo a hledám zajímavé recepty, navrhuji společné procházky. Dokonce jsem mu koupila chytré hodinky, aby ho motivovaly k pohybu. Jenže všechno skončilo stejně. Hodinky leží v šuplíku, na procházku jde jednou a pak týden nic a zdravé jídlo komentuje slovy, že není žádný králík a radši si snad zajde do hospody, tak mu prý chutná víc.
Příběh Lukáše: Manželka má vysoké nároky. Bojím se, že to finančně nedám |
Poslední dobou mám pocit, že vedle sebe nemám svého partnera, jak jsem ho znala, ale starého člověka, který už rezignoval na život. Nejhorší je, že on sám to nevidí. Když mu řeknu, že o něj mám strach, tak jen mávne rukou a pronese něco ve smyslu, že to přeháním a že „do hrobu má jít tělo pořádně zhuntované“. Někdy si připadám jako jeho matka, ne manželka.
Ale my přece ještě nejsme tak staří. Myslela jsem si, že až děti vyletí z hnízda, že budeme spolu konečně trochu žít, cestovat, něco podnikat ve dvou. Nechci celý víkend prosedět doma u televize a poslouchat stížnosti na bolesti a únavu. A zároveň cítím výčitky, protože vím, že bych asi měla být chápavější a uvědomit si, že je přece jen o deset let starší. Jenže, a za to se trochu stydím, ve mně místo pochopení roste spíš vztek a bezmoc. Často to doma skončí hádkou.
Bojím se budoucnosti. Co když se jeho zdraví ještě zhorší? Co když jednou přijde nějaký vážný problém, kterému se dalo předejít? A co když už ho nikdy nedokážu přimět, aby o sebe začal aspoň trochu pečovat? Mám ho ráda, prožili jsme spolu fajn léta, ale já doufala, že máme ještě spoustu hezkého před sebou. Jsem z toho špatná, už prostě nevím, jak s ním mluvit, aby to nebral jako kritiku nebo komandování.
Lenka
Názor psycholožky čtěte na další straně.
