Nikdy není vše tak černobílé, jak to vypadá na papíře. Je pravda, že většinu rozepří v rodině vyvolávají přiženivší, či přivdavší se lidé. Ale na příběhu mě zaráží dost kategorické odsouzení švagrové, a věta o tom, že není ani hezká mě nadzvedla. kdyby byla hezká, bude ji spíš odpuštěno? Další apsekt, kdy přiznává sice údajně z patolízalství snachy, přesto celkem dobrou starost o tchýni. Žil někdo z odsuzujících s tchýni nebo tchánem? Je hezké, že dcera maminku přijala jenže mamince by nevadilo se ani vrátit k synovi. Je snad maminka nesvéprávná, že strká hlavu do oprátky? dále je napsáno, že ji syn ani snacha nevyhodili, že ji vzala dcera sama. Nikde není zmínka o tom, že by si maminka ztěžovala, že jí ubližují. Tyto aspekty nikdo nevnímá. Jen dědictví- prachy, to je co světem hýbe. Odpuštění je největší dar člověka. Zvířata odpouštět nemusí, nejsou ani závistivá ani podlá a okamžitě, když se jim něco nelíbí zjednají nápravu. My už na to zapomněli a tak nám byl  dán dar odpuštění. To ovšem neznamená, že se musíme lísat. Jen urovnat ten spalující hněv v duši.

Obdivuji paní z článku, že mamince nemá za zlé, že ji připravila o dědictví. Nejen o své, ale i o dědictví po tátovi, protože z příběhu plyne, že se nejspíš paní Lída zřekla dědictví ve prospěch matky, která pak vše darovala synovi.

Já bych tedy matce řekla, že mi jde o princip a férové vztahy v rodině a že bych ráda dostala svoji polovinu dědictví, protože jinak je to na úrovni vydědění paní Lídy (jako by se snad dopustila nějakého zákeřného činu proti rodičům). Navrhla bych jí, že se společně setkáme s bratrem a domluvíme se na tom, že bratr splní svůj slib a vyrovná se se mnou. Pak by bylo možné se smířit a domluvit se na péči o matku a na tom, s kým bude bydlet. Pokud by domluva nebyla možná, navrhla bych matce, že zajdeme za právníkem a platnost daru napadneme - buď proto, že bratr nedodržel svůj slib, že vyplatí svou sestru, nebo na základě zákonné možnosti domáhat se vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k dárci hrubě nemravně.

Kdyby to matka odmítla a nechtěla by zjevně nespravedlivou situaci napravit, tak já bych se s ní rozloučila s tím, ať se o ni nadále stará bratr. Nešlo by mi ani tak primárně o peníze, ale o princip, takže skutečně paní Lídu obdivuji, že se nad princip dokáže povznést.

taky bych neuměl uhnout křivákovi

Bez ohledu na to, jestli je příběh vymyšlený nebo skutečný, zaráží mě, jak všichni tady řeší majetek, ale jádro pudla je podle mě trochu jinde. Jestliže neumíme odpustit, ničíme sami sebe, ten hnis, sajrajt, říkejte tomu jak chcete, vězí v tom z nás, kdo byl poškozen a nedokáže odpustit, protože jeho ta nenávist a zášť postupně sežere. Asi nejde vrhnout se příbuzným kolem krku a začít je milovat, ale určitě jde hodit to za hlavu, prostě se tím dál neužírat. Tím, že ho bude nenávidět, se stejně nic nezmění, jen ubližuje sama sobě. Navíc v tomhle článku se aspoň dá vyčíst, že zlo bylo po zásluze potrestáno, zasáhl "osud" apod, takže si pisatelka může říct, že už je potrestaný dost, A nabídka bratra, aby se maminka vrátila, může znamenat, že si je vědom, jak se k ní špatně zachoval, a chce to napravit i s vědomím, že nejdřív musel přijít trest, aby si to uvědomil.

může vrátit, co si podvodným trikem přivlastnil a je posekáno.....

Já si jen myslím, že křivárny se nemají vyplácet, takže bych neodpustil dříve než napraví, co zpackal

A stojí o to odpuštění někdo? (kromě maminky)

Jen bojujte o Vase dedictvi. Je to Vase a mate na to narok.

Dědit nejspíš už nebude co, dům byl darován.

Neodpustemi se draze plati

dům by mi byl ukradenej, ale první by snahu o usmíření musel projevit bratr. rozhodně bych za ním sama od sebe nedolejzala...

Musím říct, že já bych chuť mluvit s bratrem neměl. Rozhodně bych nějaké usmiřovací snahy nezačínal. Pokud by bratr sám od sebe projevil snahu s námi dobře vycházet, tak bych se k němu choval slušně, ale nějaký lepší vztah mezi námi by si musel časem zasloužit. Nemusel by mě zrovna vyplácet z domu, stačilo by zvát sem tam na návštěvu a chovat se slušně. Když se někdo nechová slušně ke mně, nevím proč bych se měl tvářit, že ho miluju...

To, že je mi líto mladého života mé neteře ještě neznamená, že odpustím vypočítavost, krádež a chování vůči matce.. Jakože Lídu o zákonnou polovinu dědictví okradli. Smutná ztráta na tom nic nemění.

Mnoho rozličných názorů nad nedokonalým článkem! Paní pokud nemá dědickou smlouvu nebo jiný doklad sed může jen dohadovat. Rodiče mohli synovi za svého života darovat , prodat nebo nějak udělat, V článku je to popsáno jen stroze.Vztah bratra  a sestry je těžko posoudit - chybí názor druhé strany. Nejlépe je když se sourozenci sejdou na klidném místě a v klidu si vše rozeberou.Může to být s nějakou sklenicí nebo bez ní. Hlavně spolu mluvit a mluvit. Když jsou zapychlé vidle v hnoji tak se nic nevyřeší.. Přeji hezký a dlouhý dialog.

Pýcha je hnusná věc a vidle zapychlé v hnoji, to je fakt maras. Proč ale píchat do vosího hnízda, že, raději pýchat vidle do hnoje.