Jasně, oba jsme se za ty roky trochu posunuli, on si při práci dodělal vysokou školu, já odmaturovala a začala jsem podnikat. Pár let bydlíme v pronajatém bytě, který jsme si spolu zařídili, ale koukali jsme už i po něčem vlastním. Zatím na to ale (naštěstí) nedošlo.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Můj přítel je celkem pohodář, vztah bych obecně nazvala jako dobrý. Například domácí práce si většinou dělíme, o vaření a vymýšlení jídla se většinou starám já, on na to není a nebaví ho to. Mně taky ne, ale neuznávám polotovary a průmyslově vyráběná jídla. Oba se stravujeme spíš zdravě, alkoholu se vyhýbáme, dáme si maximálně skleničku vína při slavnostních příležitostech.
Musím přiznat, že jsme oba trochu paličatí a máme toho i jinak dost společného. Baví nás sport, rádi cestujeme, neutrácíme moc za věci, spíš za zážitky. Občas ale narážím na to, že můj partner je dost neoblomný. Má rád svoje jistoty, co si naplánuje, to se musí stát, nerad mění plány. To já jsem mnohem větší improvizátor, někdy mě tím svým dogmatickým přístupem docela vytáčí.
Není to tak, že by se nějak změnil nebo se choval špatně. Je to fajn kluk a máme se rádi, jen teď spíš už jen jako bratr a sestra. Vášeň mezi námi nějak vyprchala, ve vztahu je to spíš o rutině než o zájmu a citech. Žádná překvapení, nečekaná rande, dárečky… Víc se taky hádáme nebo spíš dohadujeme. Skřípe to hlavně poslední dobou, kdy jsem pracovně poznala jednoho mladého muže, který mě začal docela nepokrytě balit.
Příběh Violy: Mám se vdávat, ale místo radosti cítím strach, že dělám chybu |
Já na koketování nejsem, spíš si chlapy držím od těla, ale tenhle kluk je za prvé docela neodbytný, a za druhé je vtipný a pohotový v mluvení, což mě baví. Nic mezi námi není, já to beru tak, že jsem zadaná, což jsem mu taky řekla. Prostě se jen bavíme o práci a někdy přijde řeč i na jiné věci. Byli jsme spolu na pracovním obědě, pár pracovních schůzkách, ale víc nic.
Další problém jsou moji rodiče, kteří si na přítele zvykli. Už roky s námi jezdí na chatu, zpočátku ho naši brali i na společnou dovolenou, je jako člen rodiny. S tátou si rozumí a máma je z něj celá pryč. Tvrdí, že toho si mám držet, že takového fajn chlapa už nepotkám. Je pěkný, hodný, nepije, nechodí za holkama, je pracovitý, má mě rád a o rodinu se určitě jednou dobře postará. Prý mám být ráda a nějaké menší roztržky prostě vydržet.
Jenže já nevím, je mi 21 let a nedovedu si přestavit, že teď už to bude jen taková šeď a rutina až do konce života. Máma říká, že až přijdou děti, tak to zase bude jiné. Ale já dítě ještě zdaleka neplánuji, i když jsme se o tom s přítelem samozřejmě bavili, ale on je také toho názoru, že máme čas. Nechci být nevděčná, ale nemyslím, že je dobré stavět vztah na zvyku. Jsme ještě tak mladí! Rozchod nechci, ale žít takhle dál? To mě taky děsí.
Aneta
Názor psycholožky čtěte na další straně.
