Vánoce jsem měla vždycky ráda, vlastně i dobu adventu, kdy se rozzáří světýlka v ulicích i lidem za okny. Nikdy mi nevadily ani koledy v obchoďácích, courala jsem tam, nahlížela do výloh a hledala nápady pro dárky svým blízkým.
Ani si neuvědomuji, že bych nějak prožívala nějaký větší stres. Nikdy jsem neběsnila s předvánočním úklidem, oba s manželem máme rádi pořádek a uklizeno máme permanentně. Také pečení cukroví jsem brala s nadhledem, většinou jsme pekly jeden víkend se sousedkou a byla to velká zábava, vypily jsme přitom lahev vína a moc jsme si to užily.
Vánoční svátky pak pro mě byly dny klidu a pohody. Máme s manželem jen jednoho syna, je mu dvaatřicet. Je ženatý, má dvě děti, pětiletého syna a dceru, které je rok a půl. Se snachou jsou spolu už víc než deset let a dokud neměli děti, střídavě trávili Štědrý večer u nás a u druhých rodičů. Ovšem po narození vnuka přijeli vždy k nám a k druhým rodičům, kde naopak byla na štědrovečerní večeři jejich druhá dcera s rodinou, jezdili až na Boží hod.
Nervy a stres
Takto jsme to měli naplánované i v loňském roce. Bylo zvykem, že mladí přijedou až později odpoledne, až budu mít všechno připraveno, chvilku posedíme, bude se podávat večeře a pak v klidu dojde na vrchol večera, rozbalování dárků. To jsme si všichni pochopitelně užívali nejvíc, vidět ty rozzářené oči vnoučka, bylo tím nejkrásnějším zážitkem.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Loni nás snacha požádala, jestli by nám nevadilo, kdyby s nimi přijela i její matka. Rozešla se s manželem, rozhádala i s druhou dcerou a na Vánoce by tak byla sama. Pochopitelně jsme souhlasili, docela si s ní rozumíme, a navíc nechat ji samotnou bychom opravdu nechtěli.
Návštěva k nám přijela už po poledni a když si dnes vzpomenu na ten den, tak mě znovu jímá hrůza. Dříve jsem měla do příjezdu mladých vše hotovo, stihli jsme navštívit i manželovu maminku v pečovatelském domě, tam je spokojená a k nám jezdit odmítá. Mladí k nám jezdili skutečně až později odpoledne, jenže teď přijeli v tom nejhektičtějším období.
Doma blázinec, vnouček extrémně netrpělivý (vnučka byla ještě malinká, s ní jedinou to bylo v klidu), mladí s tchyní ho pořád okřikovali, já lítala jak hadr na holi, chtěla jsem se věnovat jim, do toho připravovat občerstvení na večer, že by mi někdo z nich pomohl, to ne. Manžel nakonec odjel sám za svou matkou, což mě mrzelo, ale nedalo se nic dělat.
Už několik let s námi žije manželova sestra, od té doby, kdy babička začala bydlet v pečovatelském domě. Švagrová je od dětství invalidní, ale je to moc milá, skromná a empatická žena. Máme ji rádi a nebyl pro nás žádný problém jí poskytnout domov. Ona jediná se nakonec zapojila do pomoci s přípravami.
Příběh Jardy: Dcera žije s celou rodinou u nás, pro mě tu už není místo |
Už to nechci nikdy zažít
Ten večer jsem si vůbec neužila, byla jsem vystresovaná, unavená a těšila se, až budou všichni pryč a my budeme mít klid. Nakonec jsem se dočkala a manželovi a švagrové řekla, že toto už nechci nikdy zažít. Že je sice všechny mám moc ráda, ale všeho moc škodí.
Bylo to s nimi naposled, ať se zastaví s dětmi jiný ze svátečních dnů, nebo navštívíme my je, ale štědrovečerní večeře už bude jen pro nás tři. Oba mi to odsouhlasili. A pochopitelně jsem to tak i řekla mladým, že už nebyla žádná pohoda, kterou jsme zažívali dřív a od dalších Vánoc už chceme být sami. Syn i snacha to vzali v pohodě, bylo jim jasné, což ostatně i sami přiznali, že byl u nás skutečně blázinec, a tím to pro mě skončilo.
Uběhl pomalu rok a já na svém předsevzetí nic nezměnila. Předpokládala jsem, že to tak berou i mladí. Jenže je to pár dní, kdy mi snacha volala, že opět počítají s tím, že by byli u nás na Štědrý večer a že se i mamince u nás moc líbilo, jestli by tedy opět mohla být s námi taky.
No, nic jsem na to neřekla, vyrazila mi dech, já s tímto rozhodně nepočítala, brala jsem jako hotovou věc, že jsem jim už dávno oznámila, jak si to představujeme my. Zatím jsem se z toho nějak vykroutila, ale něco jim říct pochopitelně musím.
Lenka
Názor psycholožky čtěte na další straně.
