Příběh Hany: Obětovala jsem synovi všechno, místo vděku mě opustil

Manžel od nás odešel, když bylo synovi šest let. Bylo to naše vymodlené dítě, kterého jsme se dočkali až jako čerství čtyřicátníci, ovšem srdce mého muže velelo jinak, a tak odešel za mladší ženou. Já už si nikoho nenašla, středobodem mého života byl syn.

Musela jsem se hodně otáčet, abych nám oběma zajistila slušný standard, protože s exmanželem jsem nemohla moc počítat. Pořídil si novou rodinu, alimenty toho moc nepokryly a nic navíc synovi neposlal. Ani si ho moc často nebral, prý si to nová žena nepřála.

Přesto si myslím, že se nám nežilo špatně. Dopřála jsem synovi i vytoužená studia na střední a pak i vysoké škole. Nenutila jsem ho ani do brigád, protože jsem chtěla, aby se mohl věnovat na sto procent svému vzdělávání a osobnímu rozvoji.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Dokud žil doma, tak bylo všechno v pořádku. Nebyly mezi námi ani žádné větší konflikty, syn je spíš uzavřenější, nikdy toho moc nenamluvil, ale vždy udělal, co jsem mu řekla. Po vysoké škole odjel na roční studijní stáž do Německa. Najednou bylo doma smutno, ale brala jsem to tak, že je to pro jeho dobro.

Po jeho návratu ale nastal zvrat. Oznámil mi, že dostal pracovní nabídku, která se neodmítá, ale že se bude stěhovat do Berlína. Musím to prý pochopit, je to jedinečná šance. Slíbil, že si budeme volat a že za ním mohu kdykoli přijet, ale nakonec mi sotva napíše e-mail nebo jednou za čas zavolá. Prý toho má moc. Já mu obětovala vše a on se takhle zachoval, nedovedu to pochopit!

Jsem strašně smutná, protože najednou žiju sama v prázdném bytě, kde na mě všechno padá. Za ním se mi jezdit nechce, neumím ani žádné jazyky, co bych tam v tom Německu dělala? Vždyť bych si nedošla ani na nákup. Navíc on tam má svůj život a nové známé, co se starou mámou?

Příběh Markéty: Matka mě celý život jen kritizuje. To jsem fakt tak špatná?

Ještě naštěstí pracuju, tak se vidím s lidmi aspoň v práci, ale co budu dělat, až půjdu do důchodu? Nějak jsem si za celá ta léta nenašla žádné přátele, se kterými bych mohla trávit čas, v příbuzenstvu se příliš nenavštěvujeme a ti, se kterými jsem si byla blízká, už tu nejsou.

Jak to tak vidím, čekají mě smutné roky a trápí mě i neradostná vyhlídka, že pokud syn v cizině založí rodinu a nevrátí se domů, tak si ani neužiju vnoučata. A kdo mi pomůže, až to budu ve stáří potřebovat?
Hana

Názor psycholožky čtěte na další straně.