Podle svého okolí jsem špatná, dokonce si to myslí i moje máma, tchyně a kamarádky, které se však aspoň snaží předstírat, že stojí na mé straně. Jenže já se nezbláznila. Jen jsem se právě rozhodla, že se nezblázním. A v mých čerstvých pětačtyřiceti jsem usoudila, že toto je jediná možnost.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Ale popořádku. Byla jsem vychovávaná pečující maminkou, stejně jako moje dvě sestry. U nás doma prostě panovalo pravidlo, že ženská je tu od toho, aby všem naprosto dokonale a bezmezně sloužila. Ani jsem nad tím nijak nedumala, prostě jsem to viděla doma a pak jsem to realizovala i ve své rodině.
Můj manžel byl spokojený, jak by taky nebyl. Všechny ty roky, co jsme spolu, a že jich je skoro dvacet, jsem všechno doma dělala já, nikdy jsem mu neřekla o pomoc nebo o to, aby si část povinností vzal na sebe. Dobrá, starosti kolem auta, ty jsem na něm nechala, já ostatně ani neřídím, ale vše ostatní bylo na mně.
Když se nám po letech snažení narodil syn, samozřejmě jsem si vzala na starost i všechny povinnosti kolem něj. Navíc to nebylo jen tak. Možná za to mohl komplikovaný porod, možná něco jiného, ale synovi bylo diagnostikováno ADHD, takže s ním byly vždycky docela problémy. Ze školky ho skoro vyhodili kvůli problematickému chování a první roky školy byly očistec pro něj i pro mě.
Ale moje umanutost a starostlivá výchova (dneska tedy myslím, že jsem to spíš přehnala) měla za cíl, že syn nakonec ve škole docela prospíval. Má navíc výrazné matematické vlohy, takže jsem ho dotlačila až na gymnázium. Samozřejmě, i zde bylo vše na mně. Učila jsem se s ním, sháněla doučování, přípravku na přijímačky, pohovory u psychologů kvůli úlevám, no bylo to hrozné.
Příběh Libora: Žena ode mne před dvěma lety odešla, teď se chce vrátit |
Navíc, jak přišla puberta, tak začaly problémy. Kluk se chytl partičky kamarádů a byli načapáni, jak popíjejí vodku s kolou někde za školním hřištěm. Navíc se ještě provalila nějaká šikana. No peklo! Byla z toho dvojka z chování, já to obrečela, ale muž byl v pohodě. Vlastně tak docela nebyl. Řekl mi, že to mám za to, jak jsem si kluka rozmazlila.
To už mi bouchly saze. Zrovna jsem myslím skládala prádlo ze sušáku, před tím jsem vyndala nádobí z myčky, zametla, vytřela a upekla bábovku. Uvědomila jsem si najednou, že jsem úplná husa! Jen se honím, všechny rozmazluju, ale nepamatuju si, co jsem kdy udělala já sama pro sebe.
Kdy jsem byla u kadeřnice? Jen tak na výletě s kamarádkami? Kdy jsem si koupila něco pro radost? Jen tak seděla a koukala do blba? Nikdy! Prostě tu jen lítám jako hadr na holi a nikdo, ale naprosto nikdo, si toho neváží.
To byla poslední kapka. Projela jsem inzeráty, našla maličkou garsonku na pronájem na druhém konci našeho městečka, sbalila kufr, když chlapi nebyli doma, sepsala jim dopis na rozloučenou a vypadla pryč.
Už to budou dva měsíce a já jsem objevila, jaké to je žít. Garsonka byla naštěstí zařízená, tak nebylo potřeba moc vstupních investic. Hlavně mi tu ale nikdo nedělá bordel, mám naklizeno, jím, co mi chutná, chodím cvičit, do přírody, mám konečně čas i na své zanedbávané známé. Manželovy a synovy telefonáty zatím dovedu nebrat. Dovolila jsem jim, že mi můžou psát SMS, když opravdu něco nemůžou najít nebo fakt nevědí. Jinak ať mě nekontaktují.
Manžel se z toho dodnes nevzpamatoval. Je doslova v šoku. Neví, co má doma dělat, nic neví, s ničím si neví rady, kluk mu taky moc nepomůže. Ale já si řekla, že je mi to fuk. Jak jsem se už zmínila, podle mnohých jsem děsná, ale mně je konečně dobře. Měla bych mít výčitky, nebo se dokonce vrátit? Nemyslím si…
Alena
Názor psycholožky čtěte na další straně.
