Příběh Marcely: Vyčítám si, že k synovi mám blíž, s dcerou mě nic nepojí

Asi nebudu mezi matkami sama, která se čas od času trápí výčitkami, že nemiluje obě děti stejně. Ty moje už jsou v podstatě dospělé, ale já stále nenašla cestu k dceři, která je o tři roky starší než její bratr. Nevím, čím to je, ale ona mě většinu času spíš štve, zatímco kluk je prostě „mamánek“.

Když na toto téma někdy chci mluvit s manželem, jen mávne rukou a řekne něco v tom smyslu, že mám asi dost času a nudím se, když vymýšlím hovadiny. Jenže já si opravdu někdy přijdu jako krkavčí máma. Alespoň co se týká vztahu s dcerou.

Přitom moje vazby s matkou (už bohužel nežije) byly vždycky spíš nadstandardní. S naší mladou mi to prostě odmalička nějak nejde. Vždycky byla dost svéhlavá, hodně brzo taky odešla z domu – nejdřív na internát, pak za prací a nakonec se vdala a bydlí přes sto kilometrů od domova.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Moc často se nevidíme, ale už od její puberty, je to vlastně dobře. Vždycky se totiž kvůli něčemu chytneme a nikdy to nekončí dobře. V lepším případě práskají dveře, v tom horším se brečí a létají sprostá slova. Můj chlap tvrdí, že to je proto, že jsme jedna jako druhá. Já to tak ovšem nevidím.

To se synem je to docela něco jiného. Kluk je spíš poddajný, rád si povídá, nehádá se, hodně čte a na rozdíl od sestry je studijní typ. Letos nastupuje do druhého ročníku vysoké školy, stále bydlí s námi, má to do školy jen sotva tři čtvrtě hodiny autobusem. Dívku zatím nemá, tak je hodně doma.

Nezapírám, že jsem ráda, když ho tu mám. Je to přece jen veselejší, než zůstat s mužem jen sami dva. Navíc si s klukem celkem rozumíme, dost toho spolu napovídáme, třeba při vaření, které ho baví a rád mi pomáhá. Také s námi jezdí na chatu nebo na dovolenou, prostě tohle dítě máme za odměnu.

Příběh Eleny: Manžel je alergický na mého syna, je prý budižkničemu

Občas mě však napadne, že to takto být nemělo. Je mi líto, že s dcerou to léta nefunguje. Navíc teď čeká druhé dítě a ani to první moc často nevídáme. Dělí nás nejen vzdálenost, ale také odlišný pohled na spoustu věcí a její paličatost.

Jako mámu mě to mrzí, chtěla bych, abychom fungovali víc jako rodina. Jenže nevím, kde navázat a jak, abychom si s dcerou k sobě zase našly cestu. Manžel říká, že to mám nechat být, že si cestu domů sama najde. Jenže já mám obavy, že ji víc a víc ztrácím…
Marcela

Názor psycholožky čtěte na další straně.