Jak Lukáš, tak já za sebou máme docela bouřlivé mládí. Večírky, práce v zahraničí, různé úlety a hledání sebe sama. Já jsem se nakonec našla v kreativní profesi, on učí češtinu a angličtinu na základce. Možná mi imponovalo i to, jak to má v hlavě srovnané, že umí šetřit, je takový skromný a pracovitý, zatímco já jsem pořád trochu poděs.
Nějak prostě nedovedu přijmout fakt, že už jsem ve věku, kdy moje máma měla dávno dvě děti a byla to rozumná dospělá paní. Já si přijdu stále mladá a neukotvená, ráda se bavím, na peníze moc nehledím – když je mám, tak utrácím, když dojdou, tak se uskromním.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Tato moje vlastnost byla také asi nejčastějším důvodem našich hádek. Lukáš si myslel, že bych se měla konečně trochu usadit, myslet na zadní kolečka, šetřit a vůbec se začít chovat dospěle. Jenže mně je takhle dobře a nemám potřebu na sobě něco měnit.
To jsem mu také vykřičela do obličeje, když jsme se před více než rokem rozcházeli. Měla jsem dojem, že to nemá smysl a že se k sobě prostě nehodíme. A zbytečně si navzájem ubližujeme. Já vím, že on je správný kluk a taky že by byl ideální partner do života a otec mých dětí, ale nějak se přes to jeho občasné sucharství nedovedu přenést. A on zase přes mou potřeštěnost.
Jenže náš rozchod tehdy netrval ani dva měsíce a zase jsme se k sobě vrátili. Zjistili jsme, že jeden druhému chybíme a že vlastně vůbec nevadí, že jsme každý tak trochu z jiného těsta. Vrátila jsem se tedy od rodičů zase do bytu, který jsme si předtím spolu pronajímali, a začali jsme plánovat svatbu.
Měla to být velká party pro spoustu kamarádů a taky členy našich rodin. I tady jsme však zase začali narážet na rozdílné představy. Lukáš si myslel, že bychom měli mít obřad a oslavu spíš skromnější a za ušetřené peníze třeba cestovat, já to chtěla mít velké. Vdávám se přece jen jednou, ne?
Nakonec jsme každý trochu ustoupili, ale svatba byla opravdu krásná. Hrozně moc mi pomohly kamarádky, díky kterým se povedlo vybrat nádherné místo a taky připravily skvělou výzdobu, prostě nádhera. Připadala jsem si jako princezna nebo filmová hvězda, mělo to jen jednu chybu. To ráno jsem se probudila s tím, že si ho přece nemůžu vzít, že to není správně.
Příběh Nikol: Mám pocit, že ve všem selhávám. Nedávám školu, život ani vztahy |
Nemohla jsem mu to ale říct, protože jsem ho nechtěla ranit, a taky jsem se ve svých pocitech dost plácala. Tak jsem to svěřila jen své kamarádce a svědkyni, která vypadala docela polekaně, ale utěšovala mě, že to budou asi jen nervy z toho velkého dne. No, stejně nešlo nic dělat, protože v tom bylo tolik lidí včetně rodiny, že jsem prostě na obřadu nemohla říct ne, i když mě to napadlo…
Svatba se náramně vyvedla, všem se moc líbila, fotky byly famózní, ale já pak zažívala doslova peklo. Jeli jsme s Lukášem na krátkou svatební cestu do Itálie, jenže pro mě to nebyly líbánky, ale horror. Hrozně mě štvalo, co jsem udělala. Štval mě on, ale nechtěla jsem být zlá, a taky jsem si asi nechtěla přiznat chybu.
Dost často jsem na něj vyjížděla, ani jsem s ním nemohla spát, prostě mi došlo, že s ním už být nechci. Pořád jsme se kvůli něčemu hádali a já pořád čekala, kdy ty nervy odejdou a už to bude dobré. Nebylo. Zkoušeli jsme to překonat ještě pár týdnů a pak jsem ho posadila ke stolu, nalila nám oběma víno a řekla mu, že končím a chci se rozvést. Jenže to je oficiálně možné až rok po svatbě, tak se aspoň stěhuju.
Byl jako opařený, ale přiznal, že tušil, že s něčím podobným asi přijdu. Také prý není ve vztahu šťastný, ale je mu líto, že jsme si to nedovedli říct ještě před svatbou. Prý si myslel, že to dáme, protože už jeden druhého dobře známe. No, asi jsme neznali, evidentně neznám ani já sama sebe.
Bydlím teď zase přechodně u rodičů a hledám si vlastní bydlení, s Lukášem jsme se od té doby viděli, jen když jsem si přijela pro nějaké věci. Dost jsem mu toho v bytě nechala, nemám to stejně kam dát. Přes známé jsem se dozvěděla, že je z toho špatný a chtěl by, abychom to ještě zkusili. Ale do očí mi to neřekl. A já se osobně bojím, že by to stejně nikam nevedlo.
Linda
Názor psycholožky čtěte na další straně.
